fbpx

Tak máme za sebou 4 týdny „koronaopatření“ v souvislosti s nemocí COVID-19. Je zajímavé sledovat, jak se na tuto situaci adaptují (či neadaptují) jednotliví lidé i celé rodiny. Všichni jsme prošli různými stavy a emocemi… od strachu, stresu a paniky, přes zlehčování a zdánlivý nadhled až po přijetí reality a věcný a konstruktivní pohled na situaci, podložený nejen faktickými informacemi, ale hlavně zdravým rozumem. U různých lidí tyto fáze mají různý vývoj a střídají se v někdy podivných sinusoidách.

Mám kamarádku, která byla od začátku celé této situace opravdu vyděšená. Bála se o sebe, o svou rodinu, o své rodiče. Nemůže chodit do práce, protože firma, ve které pracuje, má momentálně přerušený provoz. Bála se chodit nakupovat, nechtěla ani na procházky do přírody… v podstatě nevycházela z bytu. Se dvěma dětmi školního věku se zodpovědně denně učila doma, ale ven je nepouštěla. Nakupuje její manžel, ale musí tím pádem chudák spát v pokoji pro hosty. První dva týdny seděla většinu dne před televizí, sledovala ČT24, na klíně notebook a v ruce telefon… aby jí neunikla žádná zpráva, žádný rozhovor, žádná ‚důležitá‘ informace. Dezinfekce v každé místnosti, denně celé rodině měřila teplotu. Během těch dvou týdnů ji začaly bolet zuby, objevily se migrény a začala ji pálit žáha. Pak ji rozbolel i žaludek a začala mít pocit, že se jí špatně dýchá.

Přemluvila jsem ji, ať si nechá na posílení imunity aplikovat sérii infúzí s vysokým obsahem vitamínu C. Nešlo mi ani tak o to, dostat do ní ještě víc céčka, než sama konzumovala, ale hlavně ji dostat z domu! Souhlasila sice až poté, co si nastudovala dostatečně velké množství studií o prospěšných účincích těchto infúzí, ale nakonec se objednala. Protože autem odjížděl každé ráno do práce manžel a do MHD by nenastoupila ani s respirátorem FFP8, objednala se hned na 7.30 ráno, aby potkala minimum lidí a vyrazila pěšky.

Byl pátek a trefila se do hezkého jarního slunečného dne. A protože musela na soukromou kliniku projít velký kus cesty vylidněným městem i přes park, nemohla se vyhnout chladnému rannímu čerstvému vzduchu, slunečním paprskům odrážejícím se v ranní rose, ani řevu všech těch ptáků v korunách stromů. Šla okouzleně tak pomalu, že na kliniku dorazila s malým zpožděním. A jak tam tak ležela se zavedenou infúzí a sledovala pravidelně odkapávající kapky, tak jí to došlo.

Při té kouzelné dlouhé ranní procházce ji nejspíš osvítilo nejen jarní slunce. Uvědomila si, že nemůže zastavit život svůj ani své rodiny. Že přes veškerou opatrnost a nezbytná opatření je nezbytné naplnit každý den těmi obyčejnými malými hezkými věcmi. Že musí dopřát pohyb venku sobě i svým dětem. Že si chce domů přinést kytky. Že chce s rodinou aspoň na malý výlet. A tak hned po návratu domů vytáhla ze sklepa brusle a s manželem připravili kola. Následující víkend strávili vždy půl dne v lese, většinou sice s rouškami, ale i přes ně bylo slyšet smích a radostné pokřikování dětí. Televizi zapnuli až večer na film z Netflixu. A další týden si uvědomila, že zmizely všechny její fyzické bolesti a obtíže.

A hurá! Včera jsem ji měla u nás doma venku na terase, seděly jsme 2,5 metru od sebe, bez roušek, pily kafe a prosecco a probraly všechno možné i nemožné. Přece jen je to naživo jiné než po telefonu. Osobní kontakt s druhými lidmi je naprosto nezbytný, aby byla naplněna sociální potřeba každého z nás. Dlouhodobá samota s sebou přináší úzkosti a někdy i deprese. Stejně tak pobyt v omezeném a uzavřeném prostoru. Proto pokud je to jen trochu možné, zařaďte do svého každodenního programu a aktivit pobyt venku, fyzický pohyb a bezpečný kontakt s někým blízkým, pokud možno i mimo nejužší rodinu. Změna prostředí, aktivit i probíraných témat určitě přispějí ke zlepšení fyzického i duševního zdraví a tím i posílení imunity a celkové odolnosti.