Ulevte své mysli ve vztahové zpovědnici

Odložte sem chyby a omyly, kterých jste se ve svém vztahu dopustili
Nejste na to sami

Vztahová zpovědnice: Přiznejte si a odložte sem navždy chyby, kterých jste se dopustili ve svém vztahu

 

Nejste v tom sami: Chybujeme všichni.

Abychom ale své chyby neopakovali, musíme si přiznat, že je děláme.

A pokud si je přiznáme, mám se z nich poučit… a ne se do konce života trápit, mrskat a sama sebe dokola ponižovat.

Za chybu, kterou jsme udělali třeba dávno. Za jiných okolností. A dnes jsme už rozumnější. Už bychom to neudělali. A rádi bychom ten přešlap vzali zpět. Protože to trápení, které nám ty vzpomínky přináší, je ničivé.

Přiznávání těchto detailů svému partnerovi nebývá většinou dobrým krokem. Nám samotným se sice uleví, ale jemu či jí to naše odhalení přitíží. Musí s tou informací nějak naložit. Musí na ni reagovat. A ta reakce se nám nemusí líbit.

Právě proto vznikla tato vztahová zpovědnice:

Tak, abyste v ní mohli přiznat svůj vztahový prohřešek.
Tak, abyste jej dostali ze sebe ven.
A tak, abyste na něj mohli zapomenout.

Sdílené trápení je navíc poloviční trápení.

A pokud zde přiznáte, kde jste udělali chybu a jak jste se z ní poučili, můžete za ní udělat tlustou čáru.

A už se k ní v myšlenkách nikdy nevracet.

Už totiž nebude tížit vás. Už bude odložena na této stránce. A zde také bude přinášet i ostatním naději, že nejsou se svými chybami sami. Že je děláme všichni. A že je dokážeme překonat.

❤ Jana Řehulková

 

“Ten, kdo se nikdy nedopustil chyby, se nikdy nepokusil o něco nového.”

Albert Einstein

Jakou chybu jste ve svém vztahu udělali… a chcete ji sem navždy odložit?

 

Co do vztahové zpovědnice patří a co nikoliv? Na této stránce nepíšeme o tom, co špatného udělal ten druhý. Píšeme sem to, v čem jsme chybovali my sami. Nikdo vás tu ale nebude hodnotit. A nikdo se vám nebude vysmívat. Na váš příběh nebude nikdo odpovídat. Sdílením těchto myšlenek a pocitů ale své mysli ulevíte. A už nebudete muset ty úvahy a trápení nosit ve své mysli. Uleví se vám.

Kolik toho napsat? Tolik, kolik ucítíte, že je nutné, abyste ze sebe dostali všechen pocit viny, trápení či tíhy. Jedna či dvě věty to nespraví.

A pro jistotu: Tato zpovědnice je určena pro odkládání partnerských, manželských, rodičovských a podobných vztahových prohřešků. Není určena pro zveřejňování jakéhokoliv popisu sexuální, násilné či trestné činnosti a zpovědi s tímto obsahem nebudou zveřejněny.

Ulevte si sepsáním a odložením chyb, kterých jste se ve vztahu dopustili, sem...

Chápu, že odesláním svého příběhu veřejně odkládám své pocity viny a trápení do této veřejné zpovědnice, kde budou navždy odloženy; neobdržím žádnou odpověď.

9 + 15 =

Býval jsem vyrovnaný člověk, neměl jsem žádné starosti a můj život byl pestrý. Spousty akcí, kamarádů a zálib. Vše se změnilo, když jsem se seznámil se svou přítelkyní se kterou máme dvě krásné děti a budeme spolu patnáct let.

Jestli si někdo řekne, že malá lež nemůže uškodit, tak by se měl dobře zamyslet, kdy a komu jí říká. Také by měl pochopit, že u jedné malé lži se většinou nezůstane. To se stalo i v mém případě jedna lež u mě nastartovala něco na co nejsem vůbec hrdý a upřímně trvalo třináct dlouhých let než jsem si připustil, že mám nějaký problém.

Jedna jediná malá lež v mé hlavě spustila ohromnou změnu myšlení a představ, že ze vztahu udělala peklo jak pro mě, ale hlavně pro partnerku. Nastartovaly se kontroly, podezírání, hádky, výčitky a žárlivost. Začal jsem svou přítelkyni kontrolovat při každé příležitosti. Nechtěl jsem věřit tomu co mi říká, měl jsem potřebu si ty informace ověřit a ani chvilku jsem nepřemýšlel jestli dělám správnou věc. Vše si ověřit bylo lehčí když jsem se jí podíval do mobilu, mailu i na sociální sítě. S každým přihlášením jsem narazil na něco co mi dávalo důvod k dalšímu a dalšímu pochybování, i přes to, že to byla normální konverzace s kamarádkou. Začal jsem na tom být závislý. Každou informaci jsem zpracoval v hlavě a při každé příležitosti měl potřebu jí konfrontovat. Na to zaujala obranný postoj a buď mlčela, což mě dohánělo k šílenství, nebo si vymyslela lež co by mě uspokojila a konfrontace netrvala dlouho.

Vše se stalo naším každodenním životem. Každý návrat domů znamenal výslech, výčitky a obviňování. Obou nám to vzalo opravdu moc. Ani jeden jsme nebyli šťastný. Nikdy jsem si neuvědomil jak těžké to pro ní muselo být. Kolik nocí probrečela. Kolik strachu měla když jsem měl stavy, že jsem viděl rudě. Kolikrát se bála abych jí v afektu neuhodil. Prostě stal se ze mě hrozný magor a ona to tiše celou tu dobu snášela. Přišli děti, myslela si, že se tím něco změní, ale bylo to chvilkové. Stále jsem měl svojí závislost a po nástupu do práce se kontrola přenesla i na její oblečení.

Mohla dělat vše co jsem chtěl a stejně mi to bylo málo ten červ v mé hlavě byl obrovský a pořád víc a víc mě hlodal. Jednou při konfrontaci se mi postavila a otevřeně mi do očí řekla co si myslí, co zažívá a jak se bojí třináct let. Celých třináct let neřekla ani slovo vše tiše snášela a najednou promluvila. Udělalo se mi špatně a jen jsem na ní koukal. Každé slovo co řekla mě hrozně bodlo a já konečně pochopil, že není chyba v ní, ale v nás. Nikdy jsme si nesedli a neřekli si co ten druhý, nikdy jsme se nezamysleli nad tím co vlastně naše chování dělá s tím druhým.

Jak se říká kostky byly vrženy zbývala otázka co s tím? Asi všechny napadlo ukončit vztah, ale to jsme ani jeden nechtěli i kvůli dětem. Ale co dál? Jeden druhého zraňujeme, nemáme společné zájmy a i láska v našem vztahu nebyla vidět asi ani přítomná. Co dál? Jediné východisko, které vše řeší rozchod. Dohodli jsme se, že se s dětmi odstěhuje, ale do té doby budeme stále bydlet spolu. Ani jeden už jsme takto žít nechtěli.

Ten zlom, kdy se mi postavila, mi otevřel oči. Začal jsem hledat pomoc kde se dalo. Poprvé jsem se někomu svěřil, poprvé jsem někoho požádal o pomoc a poprvé ve svém životě jsem zjistil, že i za drsným zevnějškem se ve mě skrývá malé dítě, které křičí, křičí o pomoc, protože kdysi utrpělo trauma a to se dostalo k moci a zcela ho pohltilo. Čím víc jsem se o svojí mysl zajímal tím více jsem narážel na špatné myšlenky. Tím více jsem si uvědomoval chybu a i zodpovědnost za vše jsem převzal.

Partnerka se s dětmi nepřestěhovala. Stalo se něco až neuvěřitelného. Začali jsme spolu mluvit. Bavíme se o všem a pokud to tak mohu říci i láska a zamilovanost se pomalu navrací. Ale otázka je zvládneme to? Ten červ je v mé hlavě stále! Stále s ním bojuji, ale tentokrát musím říct, že se ho bojím. Bojím se toho, že opět převezme kontrolu. Myšlenky se snažím přijmou, ale nerozvíjet jako tomu bylo nechci se už trápit a hlavně nechci trápit někoho dalšího.

Stydím se za to co moje hlava dokázala zplodit: kontrola, nedůvěra, přeludy, žárlivost, agrese, výčitky, ponižování a dokonce i za to co byl u mě spouštěč lhaní. Ano lži z mích úst byly nástroj k ovládání a zastrašení . Držte nám palce, protože žena co to vydrží tak dlouho si zaslouží velikánskou úctu a tu k ní právě cítím. A ženy pokud narazíte na takového hajzla zamyslete se, jestli to opravdu zvládnete. Děkuji

Rád bych se podělil o svůj příběh, ale bude to zřejmě na dlouhé čtení.

Před necelými pěti lety jsem se rozcházel se svou tehdejší přítelkyní která mě už delší dobu veřejně podváděla i přesto, že jsme už měli cca tříletého syna. Co čert nechtěl, v tu ránu mi cestu spletla stará známá, očko sem, očko tam, slovo dalo slovo a byl z toho neuvěřitelně krásný vztah. Po velice krátké době, což znamená den a půl se přistěhovala ke mě a mé bývalé – ano čtete správně, sdíleli jsme domácnost ve třech – dokud se expartnerka neodstěhovala, pak to teprve začalo šlapat.

Mermomocí chtěla za každou cenu miminko (detaily přeskočíme). Pořád jsem se tomu nějak snažil vyhnout, dokud jsem nepovolil… Čili začala část snažíme se o dítě. Dítěti se na svět zrovna nechtělo, tak jsme stihli nádhernou svatbu, vzali jsme se po ročním vztahu, stále bylo vše nádherné, jak má být. Po dvou letech se nám narodila úžasná dcera.

No a teď to začíná být zajímavé: Veškeré mé dary z lásky končili v nočním stolku, v odpadkovém koši či v dětských hračkách, například v hračkách skončilo Apple watch, tak že si asi dokážete představit, jak mě to vzalo. Kytice končily v koši, s drahými dary si hraje dcera. Mezi tímhle vším si má žena chtěla vzít půjčku na nábytek, který si tenkrát odnesla bývalá, ale já byl proti, protože sám ze svého platu jsem byl schopen nás uživit, šatit i pomalu měsíc po měsíci dokupovat potřebné věci.

Po promluvě se svým bývalým, a zároveň jejím svědkem ze svatby, si tu půjčku vzala, tuším že to bylo 250 000 Kč. Samozřejmě byt se vybavil z poloviny toho co jsme měli v plánu, další peníze padly na elektroniku (mobilní telefony atd. ) a zbytek se nekontrolovatelně ztrácel, nějak mi to nedocházelo, ale už pracovala, platila půjčku i jídlo. (Nutno podotknout že jsem typ člověka, který chce zajistit rodině střechu nad hlavou, budoucnost rodiny a po ženě chci jen plnou lednici… Tím každopádně nechci říct, že jsou ženy méněcenné nebo tak, to v žádném případě. O domácnost a vše okolo jsme se dělili.)

S příchodem dítěte klesly její finance o cca 10 000 Kč, jenže jsme si stihli nastavit velice vysoký životní standard, čili jsme žili tzv. od ruky k hubě. Do tohohle všeho se ozvaly nějaké ty průjmy z mé minulosti i za bývalou přítelkyni tak, že se braly menší nevýhodné půjčky na pokrytí těchto neočekávaných výdajů. Stále jsme to ale s malými výkyvy zvládali. Po té přišel ekonomický startér covid, který vzal téměř 10 000 Kč i z mé výplaty, tak že asi chápete jak to dopadlo… Ano správně, půjčky, půjčky, půjčky.

Načež jsem se začal motat kolem ekonomiky, abych věděl, jak z tohohle kolotoče ven a stalo se. Najednou zůstalo pár drobných na běžném účtu, ale záhy mizely v e-shopech za podle mě úplně zbytečné věci namísto toho, aby se doplácely ty hrůzy, které jsme natropili.

Žena začala opět pracovat i při rodičovském příspěvku na dítě a tak nějak jsme se motali okolo malé oba, tak že já musel přestat s přesčasy a víkendovými směnami navíc. První měsíc se něco málo stáhlo z dluhů, ovšem žádná závratná částka. Žena již po několikáté opakovala, že by si chtěla aspoň jednou za čas něco koupit jen tak a nemuset koukat na finance… tak jsem se podíval zpětně do výpisu z účtu, kde jsem přišel na to, že vlastně měsíčně utrácí cca 5000 za zábavu (mobilní aplikace ) a šaty.

V ten sám měsíc jsem měl narozeniny, které jsem oslavil mimo domov (stálo mě to asi 400 Kč, prostě domácí posezení s přáteli), ovšem problém nastal po návratu domů. Začala žárlivá scéna na účet mých přátel a jak to tak při hádkách prostě je, tak se řeklo pár přehrocených a neúplně pochopených slov… Takže manželka již po několikáté vyhrožovala rozvodem, jenže teď už měla i právníka a já se dozvěděl, že celý život chtěla jen změnit příjmení po svém zemřelém otci a dítě. Dokonce mi tento fakt potvrdila, ale že to bylo do doby než poznala mě.

No nic pojďme dále… dostáváme se k dnešnímu dni, kdy v tomto měsíci si veškeré své příjmy přeposlala na spořící účet, ke kterému nemám přístup, pomalu si z něj přeposílá peníze na zábavu po nocích v klubech, kdy já sedím nad naší nemocnou dcerou, oblečení, parfémy, sladkosti se objednávají ve velkém, v lednici pusto prázdno, tak že jsem musel sáhnout na rezervy, které jsem se naučil střádat a radím to i ostatním v okolí.

No a dnes jsem přišel z návrhem manželské poradny, která doposud pro mě byla nepřípustná a ponižující, ale bohužel jsem už neviděl jinou cestu, načež mi bylo oznámeno, že veškeré city prostě odešly (asi na výlet nebo co). Takže jsem se logicky zeptal, kdo v tom je a bylo mi odpovězeno, že nikoho nemá, ale už s někým něco měla, čili veškerá má snaha záchrany přišla vniveč.

Momentálně jí teda jde o to aby na mě hodila, co možná největší část dluhů z půjček a to i těch, které brala za mými zády a jelikož mě odstřihla od příjmů a vesele si užívá, tak mi zůstal již podruhé dluh na bytě, který se momentálně zůstával.

Takže souhrn zní… přijdu o manželku, o dítě, o střechu nad hlavou o veškeré peníze, ale s chladnou hlavou sedím doma, koukám do notebooku a usmívám se. To ji neskutečně vytáčí, protože si zřejmě myslí, že řeším rozvodové právníky, jelikož to její přiznání nevěry mám natočené.

Nejsem nejlepším člověkem, v době, kdy má člověk držet ústa zavřená, tak já si ze všeho dělám legraci, pro odlehčení situace, v době kdy mám odlehčovat situaci, zbytečně vypěním a mnohdy přes svou tvrdohlavou hlavu nevidím – mnohdy tím lidem ublížím, aniž bych chtěl nebo myslel.

Pár doplňujících: Po narození dcery jsme začali spát odděleně, jelikož se naše názory lišily a žena chtěla za každou cenu spát s dcerou v posteli. Po narození dcery jsem musel tahat v práci šestnáctky, víkendy a další kšefty bokem, což nikomu nevyčítám, ale doma začal být neskutečný binec. Když už jsem měl volno, potřeboval jsem se ze všeho odreagovat, ano moje chyba – mohl jsem být doma, možná by to nezašlo takhle daleko, ale také nechcete přijít z práce do práce, místo domů. Za poslední dva roky jsme spolu měli intimní vztah 2x, kdy myslela jen na sebe a pak odkráčela vesele spát… V kolektivu mě přirovnávala k prasatům atd… A je fakt, že jsem se jí málo věnoval díky práci a jejímu nezájmu. Den co den seděla pouze na telefonu, maximálně obstarávala malou.

Své chyby si moc dobře uvědomuji, věřte nebo ne, tady je to hodně zkrácený příběh, ale myslím, že toho, co jsem dokázal vybudoval a udělal čistě pro mé dvě princezny bylo tolik, že jsem si tohle nezasloužil. Ale zřejmě je to mým osudem, protože každý můj vztah dopadl vždycky stejně, i když jsem se s předešlých chyb poučil a přesto je to pořád to samé. Vždy ze vztahu odcházím zlomený bez dětí a s dluhy, které sám nezvládnu pokrýt a přesto všechno jsem svou ženu nepřestal milovat. Tak snad jsem se vykecal už dost, vám ostatním přeji pevné nervy a vzkazuji nedělejte hlouposti, vše může být krásné, jen je třeba na tom pracovat a komunikovat spolu pořádně, dbát na zájmy druhého a podporovat se navzájem. Já se jdu vyplakat do kouta a přeji všem krásný den.

Před 10ti lety jsem ti byla vášnivě a dlouhodobě nevěrná. Z tohoto poměru vzniklo těhotenství, které jsem před tebou dokázala utajit a za včasu přerušit. Dodnes to pro mě má následky, s kterýma musím žít.

Po několika marných pokusech najít si vhodného partnera a budoucího otce mých dětí jsem před léty téměř rezignovala. Když jsem přestala doufat, objevil se “ON”. Tedy několik dnů jsem si to myslela. Nebyl to člověk, který by se “chtěl zalíbit” – na nic si nehrál, byl svůj. Nakonec jsem si řekla, že je asi jediný nejvhodnější adept za poslední léta, tak jsme se po několika rozchodech a návratech vzali. Hlavní důvod byl i ten, že jsme čekali miminko. Léta probíhala a ubíhala ve znamení starostí o bydlení, rodinu atd.

Žila jsem z radosti z dětí a občas jsem se cítila skutečně šťastná. Věděla jsem, že muž na děti úplně zralý nebyl, ale postavil se k tomu jako chlap – tedy pokud mohl. Jeho ani moji rodiče nám situaci střídavě “ulehčovali” i “ztěžovali” – samozřejmě si toho nikdo z nich nebyl vědom, dělali co nejlepšího mohli. Žili jsme v domě po manželových rodičích, který potřeboval zoufale rekonstrukci. Nějaké peníze jsme měli, mužovi rodiče nám také přispěli, ale nebylo to “zadarmo”.

Řízením osudu se k nám byl nucen nastěhovat i švagr, který byl svobodný a ve městě zrovna nastoupil civilní službu. Nedalo se nic dělat, “kostky byly vrženy” a člověk “nemůže chtít všechno”. Vypadalo to na dočasnou dobu, ale ta se nakonec protáhla na cca 10 let. Z domova jsem byla zvyklá na soukromí – velký dům i zahradu, sousedi v nedohlednu a tady 2 plus 1, rodinná bytovka a navíc dvojdomek, takže sousedé za zdí byli cizí lidé. Na to všechno bylo třeba brát ohled a vzdát se toho, na co jsem byla zvyklá. Samozřejmě, že moji nespokojenost mohl stěží někdo z manželovi rodiny pochopit a moje rodina do toho také vnášela svoje zkušenosti a postřehy, takže i kdybych se se situací smířila já, oni mě vždycky připomněli, odkud jsem a kde jsem skončila. Nebylo to příjemné a pocity zhrzenosti, nepochopení a ublížení se stupňovaly.

Po čase si švagr přivedl nájemníka, takže jsme měli nějakou korunu navíc, ale i dalšího, který nám na soukromí moc nepřidal. Nájemníka po čase vystřídala budoucí švagrová. Těšila jsem se, že budu mít kamarádku, která byla z podobných poměrů jako já, takže jsem doufala ve větší pochopení. Jenže se ukázalo, že na rozdíl ode mě má ona tenhle dům jako dočasný příbytek – ani nějaké zvláštní porozumění mezi námi nebylo. Žili jsme si každý po svém a na svém. Když se rozhodli stavět nový dům, o kterém jsem dlouho snila, zjistili jsme, že budeme nejen příbuzné vyplácet, ale že budeme muset přehodnotit své dosavadní uskrovnění.

Asi patřím k lidem, kteří si těžko zvykají na životní změny, mají rádi dobrodružství, ale na zcela jiné rovině. Tohle mě doslova “zkosilo” – radost z toho, že budeme konečně v domě sami (když nepočítám sousedy za zdí) se nekonalo, naopak, muselo se řešit mnoho věcí včetně vyplácení, do kterého se mi z principu nechtělo. Kdo by taky chtěl platit za něco, co si nevybral a za takových podmínek vlastně ani nechtěl. Opět nepochopení. Asi by člověk opravdu musel přijít o střechu nad hlavou, aby si té možnosti – jak říkala tchýně – vážil.

Vlastně jsem si s tou myšlenkou začala “pohrávat” tak, že jsem začala hrát hazardní hru se svým životem i vztahem. Osud mi přivedl do cesty muže, který mi imponoval a i když jsem toužila spíš po přátelství, než mileneckém nebo jiném podobném vztahu, jak už to bývá, všechno bylo jinak. Muži opravdu nevyhledávají ženy kvůli přátelství. Nakonec jsem se bláznivě zamilovala a život byl najednou nádherný.

Ano, výčitky svědomí se dostavily, ale ve srovnání s tím krásným pocitem, že mám konečně někoho, kdo mě vnímá, miluje, chápe. Děti byly ještě malé a i kdybych kvůli sobě klidně opustila manžela a šla za svou láskou, jim bych to neudělala – tátu měli rády, syn určitě, dcera byla spíš “moje”. Nechtěla jsem ho ztratit a vlastně ani muži ublížit svým odchodem, věděla jsem, že nemá vinu na tom, co se nám v životě nepovedlo, že je to věc nás obou.

Když jsem se s tím vším vyrovnala, rozešla jsem se s přítelem, kterého jsem stále měla ráda a i on mě – aspoň to říkal. Nechtěla jsem, kvůli nám oběma, aby zůstal sám, tak jsem ho prosila, aby si našel jinou ženu (něco jako princezna v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele: “Najdete si jinou ženu, bude vás mít jistě ráda”.) Našel si docela brzy a mě to sice zčásti pomohlo, ale zčásti znovu zlomilo.

V manželství jsme s mužem pokračovali tam, kde jsme vztah “přerušili”. Nebylo to špatné, nějak jsme oba pochopili, kde se stala chyba a že byla nás obou, takže nebylo třeba nějak zvlášť odpouštět, byla to jistá safisfakce. Jen já jsem si přece jen připadala “víc vina” a tak jsem hledala nějaké rozhřešení.

V té době si muž pořídil malou plachetnici – dětství strávil u přehrady, kam se rád vracel a kde jsme i my s ním trávili čas. Měl to tam rád a mě zase chyběl pobyt v přírodě a chata, kterou jsem měla zase s dětstvím spojenou já. Připadalo mi to jako báječné řešení a odreagování se od města, kde jsme oba tak trochu z nedostatku jiných možností a kvůli dětem bydleli. Získat chatu za rozumnou cenu blízko mužovi oblíbené přehrady byl téměř zázrak. Pravda, nebyla v top stavu, ale muž se pustil s radostí do rekonstrukce a po 2 letech byla chatička k nepoznání. Opatřil tam i levný, ale krásný dřevěný nábytek.
Mohla jsem jen obdivovat, co všechno dokázal a já to obdivovala. Bohužel mi zkazila radost moje rodina přehnanou starostlivostí – chata nestála na našem pozemku a muž byl v podezření, že si dělá chatu “pro sebe”. Nakonec to tak dopadlo. Trávil tam hodně času a chata mu samozřejmě přirostla k srdci – nedivila jsem se, sama bych to tak cítila. Z toho, co nás mělo stmelit, stalo něco jiného. Já trávila většinu času ve městě s dětmi a i když už vyrostly, pořád jsem cítila svou “mateřskou povinnost” být doma a ne na chatě.

Mezitím se do mého života opět dostal jiný muž. Tentokrát jsem se zamilovanosti a jiným nepředloženostem velmi bránila. Muž byl zdrženlivý a chápavý, byl vděčný za moji společnost, která byla velmi podezíravá při každém pokusu o jakékoli sblížení. Trvalo několik let, než jsem ho přátelsky a spontánně objala. Po zkušenostech jsem všechny muže považovala za chlípníky a lidi, kteří se snaží ženu dostat do postele a to je celé jejich vítězství a vůbec důvod, proč se s námi zdržují. Tenhle muž byl ale jiný, zdálo se, že mu nejde o takové vítězství, že je se mnou prostě rád i tak. Chápala jsem, že to nemůže trvat věčně a že ho to zřejmě časem omrzí, ale neomrzelo. Jen když jsem neplánovaně šla kolem jeho domu s jiným mužem a do toho mu ještě přišly nějaké starosti z jeho původní rodiny (byl léta rozvedený), dal mi najevo, že jeho trpělivost je u konce.

Velmi mě to mrzelo. To bylo poprvé, kdy jsem cítila, že je mi líto, že jsem mu ublížila. Jinak jsem neměla problém se s ním nebavit při sebemenším “poklesku” i pár měsíců. Můj manžel si dál žil střídavě na chatě a doma a postupně jsme se odcizovali. Já se svému příteli – kamarádovi omluvila a dál se těšila na naše společné procházky a povídání. Nepochybovala jsem, že mě ten muž má opravdu rád a že na nic nečeká a pokud se mu něco vyplní, že to bude považovat za bonus našeho vztahu. Nikam jsem nespěchala a ani on ne. Jednou jsme se domluvili, že vyrazíme na běžky. Sněhu bylo každou zimu málo, tak jsme využili jedno únorové dopoledne, kdy jsme měli oba čas. Já si nikdy na běžkách nepřipadala jako mistr světa-naopak..On byl zase naopak sportovec, na kole i na lyžích jako doma. Trochu jsem se bála, že na mě bude koukat jako můj muž – skrz prsty, jako na nešiku, ale nestalo se. Naopak mě trpělivě radil, co mám dělat, abych se lépe rozjela atd. Jednou se ke mě přiblížil zezadu – jako z legrace, aby mě postrčil – ale já začala cítit jeho blízkost a to, že nebude dlouho trvat a budu “ztracená”. Začala jsem ho mít ráda za jeho trpělivost, laskavost a všechen čas, který mi věnoval.

Manžel asi cítil, že se něco děje a o to víc zůstával mimo domov. Situace vyvrcholila v době jsme malovali dcery pokoj a pokoj pro hosty (moje poslední snaha udržovat teplo rodin.krbu). Většinu věcí jsem zajistila, včetně přípravy a úklidu po malování, jen něco jsem potřebovala pomoci a manželovi se to nějak nelíbilo – nikdy neměl rád moje estetické nápady a požadavky a tak odmítl. Stačila ještě nějaká nevhodná výměna názorů a byl konec. Na to, že jsme se skoro nikdy nehádali (už kdysi mi vysvětlil, že hádání nesnáší, takže jsem se také přestala hádat a spíš si věci řešila sama v sobě), jsme se ten den pohádali velmi. Nebylo to ale hádání, které “pročistí vzduch”, naopak, byla to konečná a mě to pomohlo se uvolnit od posledních zábran a pout manželství.

V následujících dnech jsem cítila, že jsem svému příteli – pořád ještě kamarádovi – blíž a blíž. Sama jsem byla překvapená, jak moc na tu změnu myšlení moje tělo reaguje. Můj muž byl velmi pohledný, s atletickou postavou a já byla zvyklá objímat jeho, jemu se dívat do očí. Jenže kde není důvěra a touha po blízkosti, tam je tohle všechno povrchní.

Vlastně byl ještě jeden důvod a poměrně důležitý a hluboký důvod, proč jsem se svému manželovi odcizila a on mě. Pro svoji “fyzickou dokonalost”, kterou vyžadoval i po mě, jsem začala cítit velkou povrchnost našeho vztahu, i když jsem věděla, že to tak úplně není – muž totiž málokdy zvažoval vhodnost slov. Využila jsem to jako omluvu ke svému chování i ke své nově vznikající zamilovanosti, kterou jsem ještě nějaký čas před přítelem tajila. Stále jsem se bránila, ale už jen málo. Věděla jsem, že je to otázka času.

Od našeho prvního většího sblížení už uběhly 2 roky. Dokonce jsem vzhledem k věku dětí chtěla udělat zásadní rozhodnutí a navždycky odejít z domova za svým milým. Jenže on tak úplně nestál o další ženu v domě, byl za léta zvyklý být sám a mít svůj klid. Pochopila jsem to a byla jsem ohleduplná stejně jako on ke mě, do ničeho jsem ho nenutila ani nepřemlouvala. Jen jsem chtěla vědět, jak to vnímá a co chce, abych se mohla sama rozhodnout, co dál.

Mezitím manžel zjistil, že o mě může teď už opravdu přijít a zřejmě si uvědomil, že to vlastně nechtěl. Přes to všechno jsme oba rodině oddaní (Štíři) a nechceme ji ničit jen pro svůj pocit svobody nebo štěstí. Oba máme pocit zodpovědnosti nejen vůči dospělým dětem a našim budoucím vnoučatům, ale i vůči rodičům, kteří sami spolu žili a žijí v době radosti i potíží¨- oni i my jsme byli tak vychovaní.

Muž se začal velmi snažit, chápe mě v lecčems a i když nikdy nebude tak vnímavý a komunikativní jako můj přítel, je to přece jen otec mých dětí, kterého jsem si kdysi vybrala a slíbila mu, že s ním budu zažívat dobré i zlé. Obojího jsme si užili dost a věřím, že ještě užijeme. Někdy mám pocit, že by bylo férovější a pro nás oba snažší, aby si i on našel pro sebe vhodnější partnerku, které by nemusel tolerovat to, co mě a já bych zkusila žít se svým přítelem, který by jistě byl rád, protože ani já nejsem typ, který by mu nedal čas “být sám”, protože vím, že samotu každý z nás potřebuje, aby si utřídil myšlenky, vnímal sám sebe a mohl tu pak být pro druhé.

Nevím, jak to všechno dopadne, ale věřím, že tak, jak má. Budu v to doufat – kvůli sobě i mužům mého života. Chci odložit všechny své pocity viny a trápení. Všechno má svůj důvod a je jen na nás jak k tomu přistupujeme a co si z toho vezmeme. Přeji všem, kteří řeší podobný životní problém nebo mají podobné starosti, ať si dají čas, ať se nesoudí a vnímají lásku ke všem, i k těm, kteří je zranili. Nejde o skutečné rány, je to jen zrcadlo toho, co očekáváme od druhých a oni nám to z nějakých důvodů neumějí nebo nechtějí dát. Děkuji.

Osobní konzultace, když zpovědnice či online poradna nestačí…

Jsem si moc dobře vědoma toho, že vaše současná situace není důsledkem pouze vašich rozhodnutí, ale vlivem okolností, vztahů, rodinných poměrů, pracovních příležitostí, zdravotního stavu, vztahových kompromisů a často také náhody.

A právě proto, že to vím, nemusíte čekat teoretickou přednášku, láteření nad vaší neschopností nebo “dobré rady do pečiva” (tj. v praxi nepoužitelné).

K našemu setkání přistoupím od první minuty s pokorou:

Z vlastí praxe, práce s několika tisíci absolventů mých přednášek a desítkami mých osobních klientů ale vím, že každá situace, každý vztah a každá otázka má řešení

… a právě to na naší konzultaci společně najdeme.

„Skutečné manželství je zvláštní směs lásky, přátelství, smyslnosti a úcty..“

André Maurois