Ulevte své mysli ve vztahové zpovědnici

Odložte sem chyby a omyly, kterých jste se ve svém vztahu dopustili
Nejste na to sami

Vztahová zpovědnice: Přiznejte si a odložte sem navždy chyby, kterých jste se dopustili ve svém vztahu

 

Nejste v tom sami: Chybujeme všichni.

Abychom ale své chyby neopakovali, musíme si přiznat, že je děláme.

A pokud si je přiznáme, mám se z nich poučit… a ne se do konce života trápit, mrskat a sama sebe dokola ponižovat.

Za chybu, kterou jsme udělali třeba dávno. Za jiných okolností. A dnes jsme už rozumnější. Už bychom to neudělali. A rádi bychom ten přešlap vzali zpět. Protože to trápení, které nám ty vzpomínky přináší, je ničivé.

Přiznávání těchto detailů svému partnerovi nebývá většinou dobrým krokem. Nám samotným se sice uleví, ale jemu či jí to naše odhalení přitíží. Musí s tou informací nějak naložit. Musí na ni reagovat. A ta reakce se nám nemusí líbit.

Právě proto vznikla tato vztahová zpovědnice:

Tak, abyste v ní mohli přiznat svůj vztahový prohřešek.
Tak, abyste jej dostali ze sebe ven.
A tak, abyste na něj mohli zapomenout.

Sdílené trápení je navíc poloviční trápení.

A pokud zde přiznáte, kde jste udělali chybu a jak jste se z ní poučili, můžete za ní udělat tlustou čáru.

A už se k ní v myšlenkách nikdy nevracet.

Už totiž nebude tížit vás. Už bude odložena na této stránce. A zde také bude přinášet i ostatním naději, že nejsou se svými chybami sami. Že je děláme všichni. A že je dokážeme překonat.

❤ Jana Řehulková

Jana Řehulková: Vztahová poradna a průvodci pro spokojené manželství a vztahy - Vztahová zpovědnice: Přiznejte a odložte sem navždy chyby, kterých jste se dopustili ve svém vztahu 1

 

„Ten, kdo se nikdy nedopustil chyby, se nikdy nepokusil o něco nového.“

Albert Einstein

Jakou chybu jste ve svém vztahu udělali… a chcete ji sem navždy odložit?

 

Co do vztahové zpovědnice patří a co nikoliv? Na této stránce nepíšeme o tom, co špatného udělal ten druhý. Píšeme sem to, v čem jsme chybovali my sami. Nikdo vás tu ale nebude hodnotit. A nikdo se vám nebude vysmívat. Na váš příběh nebude nikdo odpovídat. Sdílením těchto myšlenek a pocitů ale své mysli ulevíte. A už nebudete muset ty úvahy a trápení nosit ve své mysli. Uleví se vám.

Kolik toho napsat? Tolik, kolik ucítíte, že je nutné, abyste ze sebe dostali všechen pocit viny, trápení či tíhy. Jedna či dvě věty to nespraví.

A pro jistotu: Tato zpovědnice je určena pro odkládání partnerských, manželských, rodičovských a podobných vztahových prohřešků. Není určena pro zveřejňování jakéhokoliv popisu sexuální, násilné či trestné činnosti a zpovědi s tímto obsahem nebudou zveřejněny.

Ulevte si sepsáním a odložením chyb, kterých jste se ve vztahu dopustili, sem...

Chápu, že odesláním svého příběhu veřejně odkládám své pocity viny a trápení do této veřejné zpovědnice, kde budou navždy odloženy; neobdržím žádnou odpověď.

3 + 15 =

Před 10ti lety jsem ti byla vášnivě a dlouhodobě nevěrná. Z tohoto poměru vzniklo těhotenství, které jsem před tebou dokázala utajit a za včasu přerušit. Dodnes to pro mě má následky, s kterýma musím žít.

Po několika marných pokusech najít si vhodného partnera a budoucího otce mých dětí jsem před léty téměř rezignovala. Když jsem přestala doufat, objevil se „ON“. Tedy několik dnů jsem si to myslela. Nebyl to člověk, který by se „chtěl zalíbit“ – na nic si nehrál, byl svůj. Nakonec jsem si řekla, že je asi jediný nejvhodnější adept za poslední léta, tak jsme se po několika rozchodech a návratech vzali. Hlavní důvod byl i ten, že jsme čekali miminko. Léta probíhala a ubíhala ve znamení starostí o bydlení, rodinu atd.

Žila jsem z radosti z dětí a občas jsem se cítila skutečně šťastná. Věděla jsem, že muž na děti úplně zralý nebyl, ale postavil se k tomu jako chlap – tedy pokud mohl. Jeho ani moji rodiče nám situaci střídavě „ulehčovali“ i „ztěžovali“ – samozřejmě si toho nikdo z nich nebyl vědom, dělali co nejlepšího mohli. Žili jsme v domě po manželových rodičích, který potřeboval zoufale rekonstrukci. Nějaké peníze jsme měli, mužovi rodiče nám také přispěli, ale nebylo to „zadarmo“.

Řízením osudu se k nám byl nucen nastěhovat i švagr, který byl svobodný a ve městě zrovna nastoupil civilní službu. Nedalo se nic dělat, „kostky byly vrženy“ a člověk „nemůže chtít všechno“. Vypadalo to na dočasnou dobu, ale ta se nakonec protáhla na cca 10 let. Z domova jsem byla zvyklá na soukromí – velký dům i zahradu, sousedi v nedohlednu a tady 2 plus 1, rodinná bytovka a navíc dvojdomek, takže sousedé za zdí byli cizí lidé. Na to všechno bylo třeba brát ohled a vzdát se toho, na co jsem byla zvyklá. Samozřejmě, že moji nespokojenost mohl stěží někdo z manželovi rodiny pochopit a moje rodina do toho také vnášela svoje zkušenosti a postřehy, takže i kdybych se se situací smířila já, oni mě vždycky připomněli, odkud jsem a kde jsem skončila. Nebylo to příjemné a pocity zhrzenosti, nepochopení a ublížení se stupňovaly.

Po čase si švagr přivedl nájemníka, takže jsme měli nějakou korunu navíc, ale i dalšího, který nám na soukromí moc nepřidal. Nájemníka po čase vystřídala budoucí švagrová. Těšila jsem se, že budu mít kamarádku, která byla z podobných poměrů jako já, takže jsem doufala ve větší pochopení. Jenže se ukázalo, že na rozdíl ode mě má ona tenhle dům jako dočasný příbytek – ani nějaké zvláštní porozumění mezi námi nebylo. Žili jsme si každý po svém a na svém. Když se rozhodli stavět nový dům, o kterém jsem dlouho snila, zjistili jsme, že budeme nejen příbuzné vyplácet, ale že budeme muset přehodnotit své dosavadní uskrovnění.

Asi patřím k lidem, kteří si těžko zvykají na životní změny, mají rádi dobrodružství, ale na zcela jiné rovině. Tohle mě doslova „zkosilo“ – radost z toho, že budeme konečně v domě sami (když nepočítám sousedy za zdí) se nekonalo, naopak, muselo se řešit mnoho věcí včetně vyplácení, do kterého se mi z principu nechtělo. Kdo by taky chtěl platit za něco, co si nevybral a za takových podmínek vlastně ani nechtěl. Opět nepochopení. Asi by člověk opravdu musel přijít o střechu nad hlavou, aby si té možnosti – jak říkala tchýně – vážil.

Vlastně jsem si s tou myšlenkou začala „pohrávat“ tak, že jsem začala hrát hazardní hru se svým životem i vztahem. Osud mi přivedl do cesty muže, který mi imponoval a i když jsem toužila spíš po přátelství, než mileneckém nebo jiném podobném vztahu, jak už to bývá, všechno bylo jinak. Muži opravdu nevyhledávají ženy kvůli přátelství. Nakonec jsem se bláznivě zamilovala a život byl najednou nádherný.

Ano, výčitky svědomí se dostavily, ale ve srovnání s tím krásným pocitem, že mám konečně někoho, kdo mě vnímá, miluje, chápe. Děti byly ještě malé a i kdybych kvůli sobě klidně opustila manžela a šla za svou láskou, jim bych to neudělala – tátu měli rády, syn určitě, dcera byla spíš „moje“. Nechtěla jsem ho ztratit a vlastně ani muži ublížit svým odchodem, věděla jsem, že nemá vinu na tom, co se nám v životě nepovedlo, že je to věc nás obou.

Když jsem se s tím vším vyrovnala, rozešla jsem se s přítelem, kterého jsem stále měla ráda a i on mě – aspoň to říkal. Nechtěla jsem, kvůli nám oběma, aby zůstal sám, tak jsem ho prosila, aby si našel jinou ženu (něco jako princezna v pohádce Princezna se zlatou hvězdou na čele: „Najdete si jinou ženu, bude vás mít jistě ráda“.) Našel si docela brzy a mě to sice zčásti pomohlo, ale zčásti znovu zlomilo.

V manželství jsme s mužem pokračovali tam, kde jsme vztah „přerušili“. Nebylo to špatné, nějak jsme oba pochopili, kde se stala chyba a že byla nás obou, takže nebylo třeba nějak zvlášť odpouštět, byla to jistá safisfakce. Jen já jsem si přece jen připadala „víc vina“ a tak jsem hledala nějaké rozhřešení.

V té době si muž pořídil malou plachetnici – dětství strávil u přehrady, kam se rád vracel a kde jsme i my s ním trávili čas. Měl to tam rád a mě zase chyběl pobyt v přírodě a chata, kterou jsem měla zase s dětstvím spojenou já. Připadalo mi to jako báječné řešení a odreagování se od města, kde jsme oba tak trochu z nedostatku jiných možností a kvůli dětem bydleli. Získat chatu za rozumnou cenu blízko mužovi oblíbené přehrady byl téměř zázrak. Pravda, nebyla v top stavu, ale muž se pustil s radostí do rekonstrukce a po 2 letech byla chatička k nepoznání. Opatřil tam i levný, ale krásný dřevěný nábytek.
Mohla jsem jen obdivovat, co všechno dokázal a já to obdivovala. Bohužel mi zkazila radost moje rodina přehnanou starostlivostí – chata nestála na našem pozemku a muž byl v podezření, že si dělá chatu „pro sebe“. Nakonec to tak dopadlo. Trávil tam hodně času a chata mu samozřejmě přirostla k srdci – nedivila jsem se, sama bych to tak cítila. Z toho, co nás mělo stmelit, stalo něco jiného. Já trávila většinu času ve městě s dětmi a i když už vyrostly, pořád jsem cítila svou „mateřskou povinnost“ být doma a ne na chatě.

Mezitím se do mého života opět dostal jiný muž. Tentokrát jsem se zamilovanosti a jiným nepředloženostem velmi bránila. Muž byl zdrženlivý a chápavý, byl vděčný za moji společnost, která byla velmi podezíravá při každém pokusu o jakékoli sblížení. Trvalo několik let, než jsem ho přátelsky a spontánně objala. Po zkušenostech jsem všechny muže považovala za chlípníky a lidi, kteří se snaží ženu dostat do postele a to je celé jejich vítězství a vůbec důvod, proč se s námi zdržují. Tenhle muž byl ale jiný, zdálo se, že mu nejde o takové vítězství, že je se mnou prostě rád i tak. Chápala jsem, že to nemůže trvat věčně a že ho to zřejmě časem omrzí, ale neomrzelo. Jen když jsem neplánovaně šla kolem jeho domu s jiným mužem a do toho mu ještě přišly nějaké starosti z jeho původní rodiny (byl léta rozvedený), dal mi najevo, že jeho trpělivost je u konce.

Velmi mě to mrzelo. To bylo poprvé, kdy jsem cítila, že je mi líto, že jsem mu ublížila. Jinak jsem neměla problém se s ním nebavit při sebemenším „poklesku“ i pár měsíců. Můj manžel si dál žil střídavě na chatě a doma a postupně jsme se odcizovali. Já se svému příteli – kamarádovi omluvila a dál se těšila na naše společné procházky a povídání. Nepochybovala jsem, že mě ten muž má opravdu rád a že na nic nečeká a pokud se mu něco vyplní, že to bude považovat za bonus našeho vztahu. Nikam jsem nespěchala a ani on ne. Jednou jsme se domluvili, že vyrazíme na běžky. Sněhu bylo každou zimu málo, tak jsme využili jedno únorové dopoledne, kdy jsme měli oba čas. Já si nikdy na běžkách nepřipadala jako mistr světa-naopak..On byl zase naopak sportovec, na kole i na lyžích jako doma. Trochu jsem se bála, že na mě bude koukat jako můj muž – skrz prsty, jako na nešiku, ale nestalo se. Naopak mě trpělivě radil, co mám dělat, abych se lépe rozjela atd. Jednou se ke mě přiblížil zezadu – jako z legrace, aby mě postrčil – ale já začala cítit jeho blízkost a to, že nebude dlouho trvat a budu „ztracená“. Začala jsem ho mít ráda za jeho trpělivost, laskavost a všechen čas, který mi věnoval.

Manžel asi cítil, že se něco děje a o to víc zůstával mimo domov. Situace vyvrcholila v době jsme malovali dcery pokoj a pokoj pro hosty (moje poslední snaha udržovat teplo rodin.krbu). Většinu věcí jsem zajistila, včetně přípravy a úklidu po malování, jen něco jsem potřebovala pomoci a manželovi se to nějak nelíbilo – nikdy neměl rád moje estetické nápady a požadavky a tak odmítl. Stačila ještě nějaká nevhodná výměna názorů a byl konec. Na to, že jsme se skoro nikdy nehádali (už kdysi mi vysvětlil, že hádání nesnáší, takže jsem se také přestala hádat a spíš si věci řešila sama v sobě), jsme se ten den pohádali velmi. Nebylo to ale hádání, které „pročistí vzduch“, naopak, byla to konečná a mě to pomohlo se uvolnit od posledních zábran a pout manželství.

V následujících dnech jsem cítila, že jsem svému příteli – pořád ještě kamarádovi – blíž a blíž. Sama jsem byla překvapená, jak moc na tu změnu myšlení moje tělo reaguje. Můj muž byl velmi pohledný, s atletickou postavou a já byla zvyklá objímat jeho, jemu se dívat do očí. Jenže kde není důvěra a touha po blízkosti, tam je tohle všechno povrchní.

Vlastně byl ještě jeden důvod a poměrně důležitý a hluboký důvod, proč jsem se svému manželovi odcizila a on mě. Pro svoji „fyzickou dokonalost“, kterou vyžadoval i po mě, jsem začala cítit velkou povrchnost našeho vztahu, i když jsem věděla, že to tak úplně není – muž totiž málokdy zvažoval vhodnost slov. Využila jsem to jako omluvu ke svému chování i ke své nově vznikající zamilovanosti, kterou jsem ještě nějaký čas před přítelem tajila. Stále jsem se bránila, ale už jen málo. Věděla jsem, že je to otázka času.

Od našeho prvního většího sblížení už uběhly 2 roky. Dokonce jsem vzhledem k věku dětí chtěla udělat zásadní rozhodnutí a navždycky odejít z domova za svým milým. Jenže on tak úplně nestál o další ženu v domě, byl za léta zvyklý být sám a mít svůj klid. Pochopila jsem to a byla jsem ohleduplná stejně jako on ke mě, do ničeho jsem ho nenutila ani nepřemlouvala. Jen jsem chtěla vědět, jak to vnímá a co chce, abych se mohla sama rozhodnout, co dál.

Mezitím manžel zjistil, že o mě může teď už opravdu přijít a zřejmě si uvědomil, že to vlastně nechtěl. Přes to všechno jsme oba rodině oddaní (Štíři) a nechceme ji ničit jen pro svůj pocit svobody nebo štěstí. Oba máme pocit zodpovědnosti nejen vůči dospělým dětem a našim budoucím vnoučatům, ale i vůči rodičům, kteří sami spolu žili a žijí v době radosti i potíží¨- oni i my jsme byli tak vychovaní.

Muž se začal velmi snažit, chápe mě v lecčems a i když nikdy nebude tak vnímavý a komunikativní jako můj přítel, je to přece jen otec mých dětí, kterého jsem si kdysi vybrala a slíbila mu, že s ním budu zažívat dobré i zlé. Obojího jsme si užili dost a věřím, že ještě užijeme. Někdy mám pocit, že by bylo férovější a pro nás oba snažší, aby si i on našel pro sebe vhodnější partnerku, které by nemusel tolerovat to, co mě a já bych zkusila žít se svým přítelem, který by jistě byl rád, protože ani já nejsem typ, který by mu nedal čas „být sám“, protože vím, že samotu každý z nás potřebuje, aby si utřídil myšlenky, vnímal sám sebe a mohl tu pak být pro druhé.

Nevím, jak to všechno dopadne, ale věřím, že tak, jak má. Budu v to doufat – kvůli sobě i mužům mého života. Chci odložit všechny své pocity viny a trápení. Všechno má svůj důvod a je jen na nás jak k tomu přistupujeme a co si z toho vezmeme. Přeji všem, kteří řeší podobný životní problém nebo mají podobné starosti, ať si dají čas, ať se nesoudí a vnímají lásku ke všem, i k těm, kteří je zranili. Nejde o skutečné rány, je to jen zrcadlo toho, co očekáváme od druhých a oni nám to z nějakých důvodů neumějí nebo nechtějí dát. Děkuji.

Osobní konzultace, když zpovědnice či online poradna nestačí…

Jsem si moc dobře vědoma toho, že vaše současná situace není důsledkem pouze vašich rozhodnutí, ale vlivem okolností, vztahů, rodinných poměrů, pracovních příležitostí, zdravotního stavu, vztahových kompromisů a často také náhody.

A právě proto, že to vím, nemusíte čekat teoretickou přednášku, láteření nad vaší neschopností nebo “dobré rady do pečiva” (tj. v praxi nepoužitelné).

K našemu setkání přistoupím od první minuty s pokorou:

Z vlastí praxe, práce s několika tisíci absolventů mých přednášek a desítkami mých osobních klientů ale vím, že každá situace, každý vztah a každá otázka má řešení

… a právě to na naší konzultaci společně najdeme.

„Skutečné manželství je zvláštní směs lásky, přátelství, smyslnosti a úcty..“

André Maurois