Diskrétní vztahová poradna: Osobně, po telefonu, videohovorem, emailem

Co ve vztahu právě řešíte? Najdeme cestu dál
Nejste na to sami

Zjistíme, jak ve vašem vztahu dál, v diskrétní vztahové poradně…

Ty myšlenky a otázky, které se vám honí hlavou, vás trápí už delší dobu. Vím.

Nemáte je s kým pořádně probrat. Unavuje vás ale o tom pořád přemýšlet. Potřebujete tu nejistotu ze sebe dostat. Přesvědčit se, že to cítíte správně a uvažujete logicky,

…ale právě teď nevíte, jak ve vztahu dál.
(Protože víc takových dnů a týdnů už zažívat nechcete.)

Dobré zprávy: Pomůžu vám v diskrétní vztahové poradně.

Nebudete v tom sami: Každý týden se do podobné situace dostávájí desítky mužů, žen a párů z celé ČR. Svěřují se mi se svou situací. A potkáváme se proto osobně v mé poradně. Nebo na dálku přes telefon či videohovor.

Oni mi odhalují, co je trápí a co by si přáli. Já v jejich příběhu, vztahu a přístupu pátrám, hledám a odhaluji všechno to, co si sami neuvědomují, čeho si nevšimli nebo čeho se naopak bojí a co se snaží přehlížet. A společně pak hledáme cestu, jak pokračovat dál.

Pokud by podobná pomoc a podpora pomohla i vám, najdeme nějaký volný termín i pro vás. Popíšete mi svou situaci. Probereme důvody, proč vznikla, co jí předcházelo a jak se v ní cítíte. Řeknete mi, jaký výsledek by se vám líbil nejvíc. A společně najdeme – osobně, po video/telefonu (Skype, Facetime, Messenger apod.) nebo emailem cestu dál.

❤ Jana Řehulková

 

„V drobných věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř srdci.“ 

Sigmund Freud

Zkuste zdarma tento osvědčený „7denní vztahový restart“

7 kroků, které během 7 dnů oživí váš partnerský vztah. Zdarma. Emailem. Ihned.

Dobrý den,

potřeboval bych poradit, a snad znát pohled ze strany jiné ženy. Před dvěma lety jsem se zamiloval do ženy, která si mne vyhlídla. Potkali jsme se jednou, kdy se do mě, dle jejích slov, zakoukala a když jsme se potkali podruhé, řekla si, že to už není náhoda a začala vysílat signály. Ty jsem zprvu chápal jako nevinný flirt, ale nakonec je z toho dvouletý vztah.

Oba dva jsme zadaní a máme své rodiny. Vztah to je pěkný, plný pochopení. Dokonce jsem si držel přes rok ještě jeden byt, kde jsme se scházeli a vytvářeli si své malé doma. Když začala pandemie Covid, přišel jsem o práci, a byt jsem po dohodě s přítelkyní pustil, s tím, že si časem najdeme nový a budeme pomýšlet na budoucnost. Před časem se má žena dozvěděla, že mám ještě jiný vztah a zcela právem mě vykázala z domu. Tak jsem si teda ten větší byt našel a doufal jsem, že s přítelkyní navážeme tam, kde jsme přestali. Ale najednou to už není ono.

Mám pocit, že ona náš vztah chce ukončit a jen s ohledem na mě to právě teď nechce udělat. Našel jsme si novou práci, s dětmi se snažím o co nejlepší vztah, jaký se v podobné situaci dá mít. Je to náročné a přiznám se, že často nevím, co dělat, jak dál a propadám depresím. Přítelkyně mi sice stále tvrdí, že se mnou vidí budoucnost, ale stále častěji ji také přichytím, jak se prořekne nebo jak řeší hlouposti typu, jestli by se ke mně nehodila spíš jiná žena, že chodit do bytu, kde teď bydlím, je pro ni jiné, protože to je moje ‘doma’ a bere to spíše jako návštěvu, což mě trochu uráží. Nebo že to není tak jednoduché, protože si zvykla na standard, který má s manželem, a i když jí to s ním neklape a nespí spolu (mám-li jí věřit, že ho dva roky jen odstrkuje), tak spíše docházím k pocitu, že pro ni ten "standard" je důležitější, než budoucnost se mnou. A také, že dostala strach z toho, že mi vlastně rozvrátila manželství (přestože jsem z něj chtěl utéct, ač na to nejsem hrdý), a teď vidí, jak to vše těžce nesu, jak je složité udržet vztah s dětmi a zůstat jim otcem.

Zatím ten vztah trvá, i když se scházíme méně a na kratší dobu a i sex spolu máme méně. Nevím, třeba si to jen špatně vysvětluji, třeba se jen potřebuje ve mně ujistit. Že se třeba nechci vrátit zpět k manželce (se kterou mám po odchodu a vyříkání si všeho teď mnohem lepší vztah než v manželství, ale oba jsme se shodli na tom, že se k sobě vrátit nechceme). Na přítelkyni nijak netlačím, nedal jsem jí žádné ultimátum ani nic podobně hloupého, jen si stále častěji všímám, že něco nesedí, že něco není v pořádku. Snažím se, seč můžu. Vlastně jediné, co jsem ji řekl, bylo, že na ni počkám. Děkuji za Váš názor. M.

(Dotaz 2090)

Dobrý den M.,

ve svém emailu jste odpověděl na spoustu otázek a sporných momentů i sám.

Podle toho, co píšete, se zdá, že přítelkyni váš vztah bavil a měl potřebný náboj v době, kdy nesl chuť zakázaného ovoce, společného tajemství a ukradených společných chvílí.

V momentě, kdy jste se stal ‘dostupným’ a volným, se nejspíš kouzlo částečně vytratilo. Najednou je realita jejího případného odchodu od manžela na dosah a ona na ni zjevně není připravena. Otázkou taky zůstává, jestli její vztah s manželem skutečně po celou tu dobu probíhal v takovém odstupu a odcizení, jak vám přítelkyně popisovala. Protože pokud na žebříčku hodnot stojí tak vysoko životní standard, na který je zvyklá a nechce se jí opustit jej pro vztah s vámi, který je nyní otevřený nové společné budoucnosti, myslím, že to asi nebude s intenzitou jejích citů až tak žhavé.

Nerada bych vás nějak ranila, ale mým úkolem není ani posilovat ve vás falešné naděje na růžové společné zítřky. Jste moudrý muž, že netlačíte žádnými ultimáty, ale otevřeně si promluvit o tom, jaké jsou vaše představy o budoucnosti byste měli. Vy jste totiž na křižovatce a musíte si po odchodu z manželství nějak plnohodnotné zařídit svůj život, jeho další etapu... a k tomu potřebujete vědět, s čím můžete (a nemůžete počítat). Ať už jde o velikost bytu, nakládání s volným časem a spoustou dalších věcí.

Držím vám palce, aby k vám přítelkyně byla upřímná a otevřená a vy měl transparentní informace, na kterých můžete stavět.

Jana Řehulková

Dobrý den,

jsem s přítelem rok a měli jsme hezký vztah. Ovšem párkrát jsme se pohádali a v něm ty hádky nechaly šrámy. Hádky byly z 99% kvůli mé chorobné žárlivosti, na které jsem již začala pracovat. Přítel mi řekl, že se chce rozejít, ale stále spolu bydlíme. Oba dva nemáme kam jít. První týden jsme se spolu skoro nebavili, ale teď se komunikace zlepšila. Ovšem přítel mi naposledy řekl, že vztah lepit nechce.

Já se snažím dělat hodně věcí proto, abych v něm opět probudila lásku. Mé city k němu se nezměnily, spíše se mi potvrdily. Dával mi najevo, jak to má v sobě uzavřené, ale teď, z ničeho nic, mám snídani na stole, když neví s kým o víkendu budu, tak je z toho nesvůj a celkově mi přijde, že jeho přístup ke mně se zlepšil. Já se opravdu snažím na sobě pracovat, chci mu ukázat, že za to, abychom to ještě zkusili, stojím. Když jdu domů z práce ve stejnou dobu jako on, tak mě čeká před vchodem. Říkám si, že kdyby to měl v sobě tak uzavřené, tak přeci takové věci nedělá. Každopádně si teď držím odstup a snažím se věnovat sama sobě s tím, že se ho na nic neptám, nekontroluji apod. Ráda bych se zeptala, zda máte s takovou situací zkušenost, když dva spolu bydlí a jeden se hodně snaží. Rozhodnutí si prý dobře promyslel, ale i tak to na mě působí, že je to spíše z trucu. V našem vztahu nebyly žádné problémy, jen pár hádek, které se přeci dají zlepšit. Ráda bych se zeptala, zda si myslíte, že je nějaká šance na návrat do vztahu. Možná ani ne tak návrat (lepení) jako nějaký reset a začít znova bez chyb.

Přítel je Štír a četla jsem, že s nimi je to těžké. Víte jak to je, naděje umírá poslední, ale já nevím, zda ta gesta co dělá, mohu považovat za důkaz naděje. Teď budeme 4 dny bez sebe a ani mi nepíše. Logicky mu nechci psát první, ale mám strach, že se opravdu neozve. Před tím, než odjel k rodině, jsme se rozloučili hezky slovně a jak říkám, “myslím na něj s láskou”. Opravdu pro mě moc znamená, vyhledala jsem odbornou pomoc na posílení sebevědomí a odblokování negativních myšlenek, abych ho mohla k sobě přitáhnout svou pozitivní energií, která ho bude dobíjet stejně jako dříve. Budu moc ráda za vaše rady či podporu.

Za všechny své chyby jsem se mu samozřejmě omluvila a nasypala si popel na hlavu, hlavně si všechny chyby přiznávám a uvědomuji si je. Pracuji na tom, aby se neopakovaly. Nepřeji si nic jiného, než aby se vztah mezi námi napravil. Ale nevím, co mám dělat, když mi naposledy řekl, že nic lepit nechce a pak jsem měla na stole snídani.

Krásný den, A.

(Dotaz 2089)

Dobrý den,

jsem sedm let ženatý. Se svou ženou jsem se seznámil, když byla ještě ve vztahu, měla dvouletého syna a tvrdila, že ji přítel podvádí, nevěnuje se jí, ponižuje ji a bije. Chtěla od něj odejít, že bude sama.

Po několika setkáních u kávy, sezeních u kávy a grilování u mě na zahradě jsme se do sebe zakoukali a z kamarádství byla láska. Začali jsme spolu žít i s jejím synem jako rodina a vše bylo ok. Po dvou letech se nám narodil Matěj a naše rodina se tak ještě rozrostla.

Když se manželka vrátila po mateřské do práce, všimnul sem si její náklonnosti a zvláštního, přehnaně přátelského a provokativního chování k ostatním mužům. Jako by s nimi neustále vyzývavě pohrávala. Řekl jsem jí ,jak to na mě působí, jak její chování vidím a jak se přitom cítím, ale nenastala žádná změna. Když přišla někdy z práce, stále dokola mluvila o někom z kolegů. Ani si to neuvědomovala.

Po nějaké době měli podnikový bowling, ale říkala, že nepůjde. Od synů, které odvedla ke své mámě na hlídání, jsem se ale dozvěděl, že doma nebyla. Pravdu mi ale řekla, až jsem tlačil a naléhal. Vymlouvala se, že mi vše chtěla říct o nejbližším víkendu, ale tomu už jsem nevěřil. Od té doby tvrdí, že jsem se asi zbláznil, když jí podsouvám, že je na chlapy. Ale nejsem slepý, i když jdeme spolu třeba po obchodním centru, prohlíží si všechny muže zcela nepokrytě a víc, než je zdrávo.

Říká mi, že jsem jediný a poslední, že má s muži špatné zkušenosti, že se jich bojí, už jen jejich blízkosti, ale opak je pravdou. Vymazává všechny konverzace. Rozum mi říká, abych se s ní rozešel, a je to horší a horší. Nechci rozbíjet rodinu z důvodu nějakých svých domněnek, ale sžírá mě to víc a víc. Nemůžu spát a pořád nad tím přemýšlím. Když se jí na něco zeptám, tak vždy začne, že muži jí vždy jen ubližovali, a že z nich má strach. Já ale vidím pravý opak, že se jim sama snaží vyzývavě vlichotit do přízně.

Je jasné, že v téhle věci lže… a možná i sama sobě. Na začátku mi to tak nepřišlo, byla doma a starala se o děti. Vše začalo, když nastoupila do práce. Cítím, že jestli se něco nestane a situace se nevyřeší, tak se z toho brzy zblázním.

Děkuji za radu, hezký den.

(Dotaz 2088)

Dobrý den,

jsme spolu s manželem dohromady 11 let, z toho 2 roky v manželství. Nikdy jsme snad žádné problémy neřešili a já mu vždy věřila. Nyní jsem v 9 měsíci těhotenství a bohužel, sexu bylo během té doby opravdu málo, především kvůli různým těhotenským problémům. Uznávám, že jsem na manžela v tomto směru i trochu zapomínala.

Asi před měsícem jsem si uvědomila, jak málo mezi námi toho fyzického kontaktu bylo a začala jsem to řešit. Řekl mi ale, že to v tomto období chápe, a že po mně ani moc nic nechtěl, když nevěděl jak mi je.

Na počítači jsem ale v historii vyhledávání našla, že se díval na sex seznamky (privátní sexuální služby v našem kraji), tak jsem se ho na to zeptala, ale celý rozhovor o tom vyzněl obecně… řekl mi, že na to ani nemá vlastně čas, že tyhle věci jsou “o hubu”, že tam může ještě něco chytit… ale věděl třeba, že ty holky dávají na stránky jiné fotky než jaká je realita.

Řekl, že jeho kolega tam 1x měsíčně chodí, ale jinak to bylo takové povrchní a odpověď, proč se na to díval on, jsem vlastně neslyšela. Samozřejmě vím, že tam mohl chodit klidně i před mým těhotenstvím nebo třeba i od začátku vztahu, to ale nezjistím. Myslím si, že muži si možnosti vždycky najdou.

Doma je milý, pozorný, postará se, říká, že je všechno v pořádku, že mě má rád, že moje obavy jsou zbytečné, že nikde další nikde není. Já na to ale musím pořád myslet. Domnívám se, že dívat se na porno je normální, ale hledat už takhle přímo ženy na sex… prostě moc nevěřím, že to muži dělají jen tak ze zvědavosti. Pokaždé, když přijde domů a vidím ho, tak si to vybavím. Je mi z toho špatně, nemůžu moc jíst, všechno se mi uvnitř sevře.

Mám ho ráda a za několik týdnů už tady s námi bude i naše holčička, ale já bych mu teď potřebovala věřit a nevím jestli to půjde. Nechci se k tomu zase vracet, myslím že by stejně zapíral a tvrdil, že je spokojený. Řekla jsem mu i to, že vím že jsem sobecky neřešila, že by ten sex mohl vlastně potřebovat. To ho potěšilo, že jsem uznala i svou chybu, tak teď tak dvakrát týdně mezi námi něco proběhne a je to hezké.

Já se ale nedokážu zbavit pocitu, že se na ty priváty pořád dívá nebo dokonce třeba někam zajde. Je to těžké, nevím, jak se ho znovu zeptat, aby se třeba přiznal nebo jsme to nějak vyřešili. Aby třeba taky řekl, co mu přesně chybí, když toto vyhledává.

Doufám, že jsem to popsala srozumitelně. Děkuji.

(Dotaz 2087)

Poslechněte si mou odpověď zde…

Jana Řehulková

Dostala jsem se do vážné a těžké situace.

Žiju dva roky s partnerem a máme ročního synka. Po porodu začal vztah skřípat a táhlo se to celkem dlouho, vlastně až doteď.

Myslela jsem, že se to urovná, ale on před měsícem přišel s tím, že si našel jinou, a já se synkem že si budeme muset najít náhradní bydlení. Do té doby můžeme zůstat v současné společné domácnosti (jde o dům jeho rodičů). Jenže umíte si představit, jaké to pro mě je, když ho vidím psát si s jinou, chystat se na rande a někdy přede mnou dokonce básní o tom, jak je úplně jiná. Říkám si, že to zvládnu, ale vydržím možná tak dva tři dny a pak přijde den, kdy ho celý probrečím, křičím na něj, vše mu vyčtu, vyptávám se na ni.

Už nemůžu a nevím jak dál, hlavně jak se chovat, aby on pořád nebyl ten, co má navrch, vysmátý, v pohodě… a já ta nešťastná a zdrcená situací.

Alena

(Dotaz 2086)

Dobrý den, Aleno,

je mi velmi líto, že jste se ocitla v tak složité a nepříjemné situaci. Samozřejmě vliv na průběh vašeho vztahu mělo určitě i to, že jste s partnerem otěhotněla velmi krátce po seznámení, kdy jste jeden druhého zdaleka nemohli ještě vzájemně dobře poznat. Proto pro mě není ani velkým překvapením, že po roce se něco pokazilo. Začátek vztahu byl ovlivněn zamilovaností a chemií mezi vámi.. a když došlo na ‘skutečný život’, závazky a zodpovědnost vůči rodině, přítel vzal ‘zpátečku’. Buď na ten ‘dospělý život’ a výchovu dítěte nebyl ještě dostatečně připraven (zřejmě se ve vašem případě nejednalo o plánované těhotenství) nebo ho to prostě jen nezralé přestalo bavit a přivítal jiný vztah, bez starostí a bez závazků. Únik. Závazek k vašemu synovi bude mít samozřejmě už navždy, ale není síly, která by ho přiměla, aby znovu začal milovat vás.

Otázka, co máte dělat teď vy, záleží na tom, jaká je vaše odolnost vůči jeho současnému chování, jeho bezohlednosti, s jakou vám popisuje svůj současný vztah, jaká je vaše hrdost a sebeúcta.. a samozřejmě i finanční a bytové možnosti. Pokud by to jen trochu šlo, myslím, že by bylo vhodné se od bývalého přítele odstěhovat a postavit se na vlastní nohy, samozřejmě s jeho finančním příspěvkem na syna. Do té doby jeho řeči o nové partnerce ignorujte, nereagujte na ně, nenechejte se vtáhnout do hádek, vzteku a sebelítosti. Začněte myslet na sebe, na to, abyste se cítila lépe, setkávejte se s kamarádkami, se svou rodinou, užívejte si čas s malým, pečujte o sebe, ať jste se sebou spokojená, choďte na procházky, seznamte se s jinými maminkami a nelitujte se. Dívejte se dopředu a plánujte své dny a program se synem. Věřím, že až se zase dokážete usmát a být veselá a milá, určitě potkáte někoho, koho si zasloužíte a kdo to s vámi bude myslet upřímně a vážně.

Přeji hodně štěstí.

Jana Řehulková

Dobrý den.

Mám takový problém a potřebovala bych poradit.

S partnerem jsme spolu již 11 let, poslední rok je však krizový. Před rokem se partner zamiloval do jiné, já to zjistila tak, že jsem mu bohužel vlezla do telefonu. Sedli jsme si a promluvili si o tom, zjistili jsme co nám oběma chybí a tento problém vyřešili. Začali jsme znovu, jenže jsem se po pár týdnech, kdy měl stále vypnuté zvonění a chodil s telefonem všude, opět podívala, zvědavost mi nedala. Opět si psal od rána do rána s mladou slečnou. Když jsem chtěla vysvětlení, tak to prý je jen kamarádka, jenže si s ní psal dál, i když mi několikrát slíbil, že už to neudělá.

Se slečnou jsem se sešla a v klidu jsme to probraly. Ujistila mě, že o něj opravdu nemá zájem a kontakt s ním velmi omezila. Ale hlavní problém je momentálně, že partner nastoupil na novou pozici a zamilovala se do něj starší paní, která je jeho podřízená. Neustále mu psala, a i když mi přísahal, že by s ní nic neměl, tak už jsem mu nevěřila. Byla jsem tou nedůvěrou úplně paralyzovaná a po neustálých hádkách jsme se rozešli. Jenže během rozchodu si s tou kolegyní psal a velmi intimně, jak by spolu mohli mít sex, jak ho přitahuje v práci, ale že spolu nic mít nemůžou, že nechce ohrozit pracovní vztah. Poté jsme se k sobě vrátili a já požadovala, aby mě s ní seznámil. Nakonec jsem mu ale uvěřila, že mi opravdu nic nehrozí.

Vypráví mi, jaký je ta paní blázen, že ho ani fyzicky nepřitahuje, ale osobní setkání s ní mi prakticky zakazuje. Jsem ve stresu, protože jsou spolu 8 hodin denně, chodí spolu na obědy a večeře a já si nejsem jista, jak to mezi sebou mají. On mě ujišťuje, že ji nechce, ale musí s ní vycházet kvůli práci, jen je pro mě těžké mu věřit. Jak se sebou a svou žárlivostí mám pracovat? Děkuji za odpověď

(Dotaz 2085)

Dobrý den,

z toho, co popisujete se zdá, že manžel vám nejen dlouhodobě lže, ale také, že na svém přístupu nehodlá nic měnit. I kdyby náhodou byla pravda, co vám říká o svém vztahu ke starší kolegyni (o čemž dost pochybuji, protože nikdo nemusí kvůli dobrým kolegiálním vztahům, navíc s podřízeno, rozehrávat hry se sexuálním podtextem, naopak, mezi kolegy a kamarády se obvykle cení upřímnost), znamenalo by to, že lže nejen vám, ale i jí. Život ve lži má obvykle krátké trvání, ale manžel se evidentně snaží, aby si udržel obě linie tak dlouho, jak jen to bude možné. S vámi má zázemí, domov a servis, na který je zvyklý, s jinými ženami zřejmě určité vzrušení, náboj a dobrodružství. Vaše otevřená debata o tom, co kdo očekává a co komu ve vztahu chybí, zřejmě problém úplně nevyřešila, takže manžel vyhledává tyto příležitosti nadále.

Měli byste si znovu otevřeně a upřímně promluvit, měla byste mu vysvětlit, jak se cítíte, když vám tohle dělá, jak vám to ubližuje a jak to poznamenává váš vztah a vaši důvěru k němu.

Měl by vědět, že v takovém vztahu žít nechcete, že se v tom necítíte dobře a že nemůžete být v pohodě s neustálými pochybnostmi. Jako problém nevidím vaši žárlivost, ale manželovo chování. Nejste paranoidní, ty zprávy a komunikace skutečně existují, jejich obsah jste si přece nevymyslela.

Měla byste si nastavit hranice, kolik toho jste schopna tolerovat a přes co už jít nechcete. Ujasnit si, co můžete tolerovat a co už si nechcete nechat líbit. A podle toho se i chovat a dát to manželovi jasně najevo. A jeho reakce by vám měla ukázat, jak je pro něj váš vztah důležitý, co pro něj znamenáte a co je schopen pro udržení manželství změnit a napravit.

Držím vám palce, aby to dopadlo co nejlépe.

Jana Řehulková

Ani nevím, kde začít.

Žiju s přítelem 5 let, stejně tak dlouho se i známe. Náš vztah z mého pohledu umírá, přítel si ale nestěžuje, prý je šťastný.

Už pár měsíců se nelíbáme, dáme si jen pusu při příchodu či odchodu, sex už též neprovozujeme. Buď nechci já nebo je on strašně unavený. Když je se mnou, dokázal by celý čas prospat. Odůvodňuje to tím, že je se mnou šťastný. Po 16 hodinách v práci přijde domů a je tak zničený, že musí jít spát. Když mám ale noční o víkendu, je schopen po těch 16 hodinách v práci ještě jít pít s kamarády, a není doma ještě když se ráno vrátím domů.

V čase, kdy jsme spolu, jsou témata stále stejná: práce, stavba domu svépomocí, o kterou se snažíme, jeho přátelé a samozřejmě alkohol. Jinak jsme každý na svém telefonu. Když chci jít do kina, na procházku či do bazénu, hned informuje své přátele, aby se k nám přidali. Když odkudkoliv přijde domů, svlékne se a zaleze s telefonem do postele, projíždí facebook, píše si s přáteli, sleduje videa. Pak je unavený a jde spát. Neumí pít, takže když někam jde, vždy přijde opilý a neví o sobě. Většinou je zlý a sprostý, do všeho mlátí a je mu jedno, co zničí. Ráno řekne ‘promiň’ a dál už to neřeší. Není co řešit. Vše je podle něj ‘v cajku’.

Kolikrát se týden nevidíme, a když je možnost, dá přednost přátelům, a když mu řeknu svůj názor, volá jim, že mu partnerka zakázala jít pít. Tento problém trvá už od začátku vztahu, jen se to pomalu zhoršuje. Jako by mě zkoušel, co vydržím. Nechci mu zakazovat přátele, ti jsou pro život důležití. Já se odstěhovala, takže mí přátelé zůstali v rodném městě. Tady jsem si sice udělala nějaké známé, ale ne kamarády na pokec u sklenky vína nad osobními problémy.

Nevím, jak si s tím poradit. Plánuju si třeba víkend, který s partnerem proležíme v posteli a budeme koukat na filmy a povídat si… a místo toho hned sahá po telefonu a plánuje si, co podnikne. Už jsem mu párkrát projela telefon a zjistila, že si vymazává zprávy, s muži i s ženami. Ne, že bych nějak žárlila, ale některé zprávy nevymazal a ublížily mi, protože já si za jeho zády s nikým nepíšu, nemažu žádné zprávy, mluvím s nim na rovinu.

Jednou mi v práci řekly kolegyně, že ho našly na seznamce. Nevěřila jsem, chtěla vidět profil, pak jsem dělala, jak jsem nad věcí. Byl on-line a flirtoval. Mně přitom za celou dobu nenapsal, o nějakém flirtu s ním si můžu nechat jen zdát. Už je to dlouho. Vždy když to takhle pohnojí a já cítím, že už nemám sílu dál ve vztahu přetrvávat, vždy přijde s tím, že jsem jeho život a jak mě miluje. Oceňuji, že mi nelže, aspoň když se zeptám jestli pil, kolik toho měl, jestli kouřil… to je asi jediná věc, ve které mu opravdu věřím.

Nevím, jestli v jeho očích jsem tak nudná, ošklivá, hloupá, “jistota”, že se mě nechce vzdát nebo nerozumím tomu, proč se mnou nechce aktivně trávit čas a běhá za kamarády. Nemyslím si, že je problém v něm, ale ve mně, protože mu opravdu nerozumím. A on se mnou na tohle téma vůbec nechce komunikovat.

(Dotaz 2084)

Poslechněte si mou odpověď zde…

Jana Řehulková

Dobrý den,

zakrátko porodím holčičku, kterou čekáme s mým partnerem. Bojuji ale s pocity závislosti na něm, chci s ním dělat věci, sdělovat si vzájemně zážitky a pocity, přála bych si, aby na moje pocity reagoval, aby projevoval zájem. Trápí mě, že ví, že potřebuji sex víc, než on, ale nic s tím nedělá. Ztrácím pak víru, jestli mě opravdu má rád, jak říká.

Nebo se často ptá, jestli má jít za kamarády nebo budeme spolu a pokud mu neřeknu jednoznačně “buďme spolu”, což mi není příjemné, jde za kamarády a já zůstanu v samotě, kterou jsem si byla nucena sama vybrat. Ale nemám radost ze společného času, když se pro něj nerozhodne on sám, což partner nechápe. Sice projevuje snahu a občas se zajímá, ale většinou reaguje mlčením/útěkem/ignorováním mých pocitů.

Má hodně zájmů a je společenský, zatímco já se do společnosti spíš nutím a nemám žádnou velkou radost, když navrhne, že někoho navštívíme. Před vztahem jsem byla společenská, vůbec to nechápu. Já jsem na rozdíl od partnera nikdy zájmy neměla, nic mě zase tolik neláká, ale nenudím se, spíš mám přes den pocit, že nestíhám. Vidím ženy, které se nenechají reakcí muže ovládat a žijí si své štěstí a přitom svého muže milují a touží po něm i fyzicky.

Nechápu, jak mohou žít ve vztahu s partnerem, se kterým se vzájemně nesvěřují, já bych to neuměla, vždy všechno vysype hned. Neumím si to vůbec představit, ale chtěla bych to umět, proč to jiným jde a mně ne?

(Dotaz 2083)

Poslechněte si mou odpověď zde…

Jana Řehulková

Dobrý den,

potřebuji radu nebo možná jen nějak nasměrovat, kudy kam.

Jsem s přítelem tři roky, zpočátku to bylo krásné a i teď se máme moc rádi, ale náš vztah velmi narušuje nedůvěra z mé strany. Mám k tomu důvody, několikrát mi opakovaně lhal ohledně užívání lehkých drog a jejich prodeje, vždycky mi do očí tvrdil, že s tím skončil a já pak nějakým způsobem zjistila, že to tak není. Dokonce ho chytla policie a našli u něj pervitin!!! který údajně vezl kolegovi. Dostal vysokou pokutu, kterou jsem za něj zaplatila. Od té doby tvrdí, že s tím nemá nic společného, že se se starými "přáteli" nestýká, ale já mu prostě nevěřím.

Kdykoli odejde nebo přijde domů pozdě z práce, jsem úplně na nervy. Miluji ho, jinak je to skvělej chlap, ale nevím jak z toho kruhu nedůvěry ven. On slibuje a ujišťuje mě, ale to dělal i kdysi a stejně lhal a já nevím, jak mu teď začít věřit.

(Dotaz 2082)

Poslechněte si mou odpověď....

Jana Řehulková

Dobrý den,
už tak od srpna, září loňského roku jsme s manželem v krizi. Jsme spolu 17 let a máme dvě děti. Poslední půl rok nestojí opravdu za nic.
Manžel přišel na to, že si píšu s kamarádem a že se bavím s kamarádkami o našem vztahu, popravdě ne vždy úplně  slušně, prostě jsem si postěžovala. Ale mám dojem, že to není zdaleka ojedinělé, kamarádi se přece svěřují se svými problémy, úspěchy atd., zvlášť, když jsou to prověřená přátelství trvající 20 let. Tato doba covidová nám evidentně neprospívá, problém nastal, když jsem zjistila, že mě manžel začal odposlouchávat, nejdříve to byl diktafon, který jsem našla v obýváku, dále si překopíroval můj skype, poté jsem přišla na to, že mi chtěl moji komunikační sociální aplikaci z telefonu přehodit k sobě do PC a nakonec jsem našla odposlech i v autě.
Bylo toho dost, nehledě na to, že mi v noci vyhrožoval, že mi zablokuje účet a že ví, že na něj už nezvyšuji hlas, protože by mě pak na základě nahrávek mohl klidně během 5 minut vyhodit z domu. Pak se omlouval, že mluvil v afektu, že si to ani nepamatuje, ale mluvil úplně klidným hlasem, pořád mám před očima ten jeho výraz. Přestala  jsem mu úplně věřit, odjela jsem i na týden pryč z domu, ale kvůli protiepidemickým opatřením jsem se po týdnu musela vrátit zpět. A teď jsem znovu zjistila, že mi manžel lže do očí, přitom mi tvrdí, jak mě miluje, že nic z toho už dělat nebude a bla bla bla.
Hlavně se v domě necítím vůbec dobře, když vím, co kde bylo nastražené, aby mě slyšel. Prostě mu nevěřím a tou poslední lží jsem se utvrdila, že nejspíš vůbec nechápe, co udělal a jak se cítím a otázka je, jestli to vůbec někdy pochopí. Já si ho po tom všem ale už snad ani nemůžu vážit, cítím, že se ve mně něco zlomilo a byť se snažím to v sobe nějak “oživit”, vůbec mi to nejde. Děti ví, že máme s tátou teď nějaké neshody, nejsou hloupé, slyšely opakovaně naše dohady, hlavně v nočních hodinách.
Prosím vás o názor na to všechno, snad je to aspoň trochu srozumitelné, děkuji.

(Dotaz 2081)

Poslechněte si mou odpověď....

Jana Řehulková

Minulý rok začal manžel (45 let) pracovat na nové pozici. Začal se chovat jako mladý teenager, nosit nové výstřední oblečení, zhubnul a pracoval od rána do večera. Domů začal chodit čím dál později a měli jsme spolu kvůli tomu často rozepře. Do té doby jsme byli zvyklí trávit hodně času spolu. Minulý týden manžel přišel s tím, že má dvouměsíční vztah s naší společnou kamarádkou (také vdanou ) a že ji miluje. Znají se spolu od mládí a vím, že kamarádka s ním chtěla za mlada hrozně chodit. Když mi to manžel řekl, tak odešel hned na druhý den do pronájmu. Bydlí tam spolu a oba docházejí za dětmi, když já a její manžel nejsme doma. Chci se zeptat, jak se mám chovat a zda ho mám kontaktovat? A udělala jsem dobře, když jsem mu řekla, ať se odstěhuje ?

(Dotaz 2080)

Poslechněte si mou odpověď....

Jana Řehulková

Můj manžel má sedm let milenku, už jsme měli kolem toho mnohokrát debaty. Myslela jsem, že je už vše v pořádku, protože mě o tom ujišťoval, ale já teď v jeho telefonu zjistila, že jeho vztah s tou ženou stále trvá. Jsem úplně na dně. Nechci se prozradit s tím telefonem, ale jinak mu to nedokážu. Chová se ke mně jinak slušně, ale vlastně stále lže. Poradíte mi? Děkuji

Vendula

(Dotaz 2079)

Dobrý den, Vendulo,

chápu, že nechcete přiznat, že manželovi zasahujete do soukromí a kontrolujete mu telefon, ale myslím, že nemáte co ztratit. Ostatně, proto jste se nejspíš do toho telefonu podívala, abyste tu informaci měla.

Manžel vaše partnerské soukromí a intimitu vašeho vztahu svou dlouhodobou nevěrou přece narušuje mnohem víc. Přesněji - sedm let už je spíš paralelní vztah, než nevěra.

Nevím, jestli máte malé děti, ani jak přesně vypadá vaše manželské soužití. Ale lži a podvádění byste si určitě neměla nechat líbit. Je důležité, abyste si uvědomila svou hodnotu, úctu k sobě i ke svým hodnotám a připomněla si svá očekávání. Manžela klidně s informací z telefonu zkonfrontujte, popište mu, jak se cítíte, jak je těžké mu cokoliv věřit a promluvte si zcela otevřeně a upřímně o tom, co bude dál, co od manželství jeden u druhý očekáváte a jaké jsou vaše představy o dalším životě. Nezasloužíte si být podváděna a žít ve lži.

Samozřejmě, pokud to máte nastaveno tak, že jste připravena manželovi druhý vztah tolerovat a podvody a lži mu opakovaně odpouštět, pak je to také možnost a volba. Jen vy rozhodnete o tom, kde jsou hranice toho, co si necháte líbit a tolerovat.

Držím vám palce, ať se rozhodnete pro sebe co nejlépe.

Jana Řehulková

Dobrý den,

jsme manželé tři roky, celkově jsme spolu čtyři. Náš vztah od začátku prošel mnoha strastmi. Manžel z počátku zatajil své finanční problémy, které jsme následně společně vyřešili, do toho však přibyl problém s dítětem, které má manžel z prvního vztahu. Manžel zasílal na dítě peníze navíc, ačkoliv mě o tom neinformoval. Tím začaly problémy mezi námi.

Dohady, postupně můj negativní přístup k jeho dítěti. Manžel začal tajit informace ohledně peněz, které zasílal nad rámec výživnější atd. Celkově jsme se do toho nějak zacyklili, do toho jsme se dlouho snažili o vlastního potomka, což se nám bohužel nepovedlo. Vyjma těchto problémů a občasných provozních dohadů, které jsme měli, byl náš vztah hezký, měli jsme společné zájmy, trávili společně volný čas a myslím, že nám celkově bylo hezky. Před měsícem ale manžel přišel a oznámil mi, že mě již půl roku nemiluje. Prý citově ochladl v důsledku dlouhodobých neshod, dohadů, mého neustálého tlaku a žárlivosti, která byla neopodstatněná atd.

Odstěhoval se ze společné domácnosti, ačkoliv původně se chtěl rozvést, domluvili jsme se na dočasném rozstěhování, kdy mi řekl, že potřebuje prostor. Snažím se ho nekontaktovat, nepsat, ale bohužel, někdy nevydržím. Zajímají mě jeho emoce, zda ke mně přece jen něco cítí, ale manžel na to odmítá odpovídat, vyhýbá se kontaktu se mnou a teprve nedávno přistoupil na to, že zajdeme společné do poradny. Zajímá mě, zda je možné, že šlo skutečně o dlouhodobý tlak, který v manželovi bublal, až vyvrcholil hádkou na dovolené a jestli je možné, aby ke mně znovu něco cítil.

Nevím vůbec, jak se teď chovat, jsem zmatená, manžela nechci ztratit. Jsem si vědoma svých chyb a skutečně pracuji na jejich odstranění. Bohužel o tom manžela nemohu přesvědčit, v současné době touží jen po svém klidu a nic nechce řešit. Mě však nejistota drásá a jsem nešťastná. Manžela nechci ztratit, protože je to jinak velmi hodný člověk, se kterým mi bylo celou dobu krásně. Prosím, poraďte mi, jak se teď chovat a co dál? Z cele situace jsem se zhroutila a je mi vážně hrozne. Děkuji za odpověď.

Adéla

(Dotaz 2078)

Dobrý den, Adélo,

situace u vás zašla již docela daleko, ale neznamená to nutně, že není cesty zpět. Záleží na mnoha faktorech a okolnostech a na tom, co si při odloučení oba uvědomíte a jestli oba budete o společný život stát.

Nikoho nepřinutíte, aby se k vám choval podle vašich představ nebo vás miloval, pokud to tak on sám necítí, či nechce. Zdá se, že manžel skutečně rezignoval po dlouhodobém tlaku, který vnímal, vaše neshody ho zřejmě trápily víc, než jste si v tu dobu vy připouštěla.

Myslím, že hádky ohledně navýšených alimentů se ho jistě hodně dotkly, přece jen je rodič a může se rozhodnout, kolik do svého dítěte bude investovat. Tajil to před vámi nejspíš proto, že vy jste proti tomu měla výhrady a nesouhlasila s tím a on se nechtěl vystavovat dalším hádkám a vašim výčitkám. Určitě ho mrzelo i to, že jste si k jeho dítěti nevytvořila hezký vztah, jednak dítě za nic nemůže a nezaslouží si negativní přístup od partnerky svého táty a jednak toto může být vážným kamenem úrazu v partnerském soužití dvou lidí, z nichž jeden nebo oba mají děti z předchozích vztahů. Každý rodič si přeje, aby jeho dítě bylo blízkými lidmi pozitivně přijímáno a většinou má své dítě vždy na prvním místě.

Důvody ostatních hádek ani vaší žárlivosti neznám, ale pokud jste změnili rozvod jen na odluku, rozhodně bych vám radila, abyste na manžela netlačila a celou věc zbytečně neuspěchala, protože by to bylo kontraproduktivní. Nejspíš by se snažil se nátlaku vyhnout a možná by to uzavřel a ukončil úplně. Dopřejte mu čas a prostor. Netlačte, nevolejte, nepište. Neptejte se pořád dokola, jak to tedy s vámi má.

Zkuste navrhnout, že třeba jednou za dva týdny byste se mohli krátce sejít a pokud bude souhlasit, třeba se spolu projít. Nemluvit při tom o vztahu, ale o naprosto neutrálních věcech. Manžel odešel, protože se cítil pod tlakem, takže opravdu vám radím, teď na něj netlačte.

Na vztah se můžete pokusit zavést řeč nejdřív tak po cca 4 měsících. Až budete nad věcí a svým přístupem (nikoliv planými sliby) ho přesvědčíte, že vedle vás najde klid, lásku a pohodu. Do té doby pracujte na sobě. Na svém zklidnění, sebevědomí, sebeúctě. Proberte si v hlavě své životní hodnoty a třeba to i sepište. Soustřeďte se na jiné věci, lidi a aktivity ve svém životě. Snažte se být milá, pozitivní a usměvavá (a neberte to jako přetvářku). A buďte trpělivá a vyčkávejte. Když se nic nebude dít, za dva týdny ho pozvěte někam ven, procházejte se, neobviňujte, nestresujte, nekritizujte.

Přeji vám hodně sil a trpělivosti a ať už to dopadne jakkoliv, ať je to pro vás v tu chvíli ta nejlepší varianta.

Držte se.

Jana Řehulková

Dobrý den.

Jsem ve vztahu, který trvá 7 let. Je mi 26, příteli 28. Ze začátku to byla velká láska, otěhotněla jsem velmi brzy, narodil se nám předčasně syn. Vše jsme zvládli. Bydleli spolu do roku od seznámení. Po 4 letech jsme koupili byt, kde nyní bydlíme. Když měl syn cca 3 roky, cítila jsem, že bych chtěla druhé dítě. Přítel o tom nechtěl ani slyšet. Bohužel, ani po dalších 3 letech jsem se druhého dítěte nedočkala. Oba dva máme sourozence, přítel dokonce tři, ja dvě sestry. Teď jsme ve fázi, kdy já už to nějak nezvládám a moc si dítě přeju. Přítel názor nezměnil, a ani prý nezmění. Finanční problémy v tom nejsou. Moje pocity jsou velké zklamání, přerůstá to až v jakousi nenávist k němu. Vždy, když se k tomu tématu dostaneme, tak to skončí tak, že spolu přestaneme mluvit. Cítím, že i láska postupně vyprchává, už si ani pusu nedáme. Nevím, kde bych našla radu, jak to řešit (nebo neřešit) a zda odejít se synem či zůstat. Jsme mladí 26-28 let.

Radka

(Dotaz 2077)

Dobrý den, Radko,

je mi líto, že jste se ocitli s přítelem ve slepé uličce. Plánování početí a názor na počet dětí v rodině je velmi zásadní a důležitá věc a netuším, jestli jste o tom s přítelem dřív mluvili, jestli jste byli zajedno ve svých představách a jestli vaše první těhotenství bylo plánované či nikoliv.

Neznám ani důvody, proč váš přítel nechce další dítě, co ho k tomu vede, nevím, co prožíval při předčasném narození vašeho syna, jestli jste tyto věci probírali a sdělovali si navzájem své pocity.

To, že oba pocházíte z rodin s více dětmi a sami máte sourozence nemusí logicky znamenat, že to stejně budete oba chtít i ve své rodině. A ani to neznamená, že ten, kdo nechce více dětí, je sobec.

Je možné, že přítel prožíval po narození syna velký strach a zodpovědnost, že ho celá situace tížila natolik, že už ji nechce prožívat znovu. I když, jak píšete, jste to společně zvládli, neznamená to, že se s tím vším zcela vyrovnal, a že v něm obavy nezůstaly.

Dalším důvodem může být, že s příchodem syna prožil ‘odsun na druhou kolej’, pocit, že už vás nemá jen pro sebe, že vaši pozornost a čas z větší části zabírá miminko a péče o něj. Někteří muži to těžce nesou a ať už o tom mluví nebo ne, s novým uspořádáním rodiny se nedokáží zcela smířit.

Na ty otázky byste ale měli hledat odpovědi především vy dva společně. Udělat si čas a probrat svá očekávání od společného soužití, rodinného života, počtu a výchovy dětí. Na druhou stranu je lepší, když vám přítel na rovinu říká svůj pohled na věc, než by souhlasil s více dětmi a pak se o ně nestaral nebo vás opustil.

Teď je spíš na vás, abyste si ujasnila a pojmenovala, co je pro vás prioritou, zda váš přítel, soužití s ním a společná výchova vašeho syna... nebo více dětí za každou cenu, ať už s vaším partnerem nebo s někým jiným. Podle toho totiž uděláte další kroky a rozhodnutí o svém životě a zřejmě tedy i o životě vašeho syna.

Neukvapujte se ale, všechno spolu důkladně proberte, zvažte všechna pro a proti a pak teprve se rozhodujte.

Přeji vám správné posouzení situace a nadhled.

Jana Řehulková

Dobrý den paní magistro,

jsme manželé, já 39 let, manželka 36. Od seznámení se ženou je to 16 let a 12 let jsme svoji. Máme spolu tři děti (3, 8 a 12 let). Roky vztahu byly v pohodě, takže logicky jsme měli výhled společné budoucnosti. Vybudoval jsem kariéru, zrenovoval dům, který vlastní manželka, ruku k dílu přiložila i ona. Rodinu finančně zajišťuji sám. Nikdy jsem ženě nic neodepřel. Nemusela nikdy pracovat a vydělávat.

Zásadní krize přišla před 4 lety, kdy si žena ke svým kamarádkám našla ještě kamaráda, se kterým snad prý nic neměla, ale vyplňoval veškeré volné místo, kdy já byl v práci, nosil jí dárky apod. Roční přátelství, bujaré večírky… já hlídal děti a snažil se být nad věcí, vnitřně jsem ale nebyl. I přes ujišťování o “nevinném kamarádství“ jsem ověřoval, pátral a představoval si jen to negativní. Důvěru k ženě mi to přetrhalo. Výčitky a mé narážky a usmiřovací sex přinesl třetího potomka. Oznámil jsem odchod, ale nakonec jsem neodešel kvůli odpovědnosti k dětem.

Na sociálních sítích nejsem, žena ano skoro “nonstop“, osobní komunikace a moje snahy tak byly vždy krátce odbyty. Jsem sám bez přátel i rodiny a proto pocity ani názory a příčiny problémů s nikým nesdílím, žena je obklopena přáteli fyzicky i on-line, svou stranou rodiny (tchýně, sestry…) a neprojevuje mi tak své emoce. Po dalších 4 letech je soužití na bodu mrazu (sex 3x za celou tu dobu). Manželka je na mateřské dovolené a novou náplní jí je běhání. Aby mohla běhat, hlídám ráno, večer i o víkendech, ale stejně mi vyčítá, že ji dostatečně nepodporuji. K běhání má ke kamarádkám nově i kamaráda.

Přinesl jsem návrh na rozvod – řekla, že se rozvádět nechce, že mě miluje, ale nakonec odsouhlasila společné podání. Trhá mě uvnitř na kusy představa odejít od dětí (majetku jsem se vzdal) a teď i jistý pocit žárlivosti s kým je. Cítím, že nezměním ani manželčinu otevřenost a sdílnost ke všem „cizím“ lidem, ani svoje vnímání „ochrany rodiny a vztahu dvou“. Pokud odejdu, budu ten „špatný“, pokud zůstanu, budu ten „jistý“. Chápu, že není tedy správné volby.

Honza

(Dotaz 2076)

Milý Honzo,

zdá se, že situace u vás zašla už docela daleko a váš pocit zklamání a rozčarování trvá už celkem dlouho. Je evidentní, že rodina a odpovědnost vůči manželce i dětem je pro vás velmi důležitá. Ovšem partnerský vztah a jeho naplnění je věc druhá. Manželka se s vámi jistě měla celá ta léta materiálně dobře, ale možná jí chyběl společně aktivně strávený čas. Zdá se, že vaše žena je velmi společenská a temperamentní, je ráda mezi lidmi, má hodně přátel, má dobré vztahy se svou mámou a sestrami... zatímco vy, jak píšete, žádné přátele nemáte a žijete hlavně prací a starostí o rodinu.

Škoda, že jste o těchto věcech nemluvili už dávno, že jste si neujasnili, jaká má kdo z vás očekávání od života - vlastního, rodinného i partnerského, jaké jsou vaše představy o trávení volného času, péči o děti, domácích povinnostech atd. Jsou to velmi důležité otázky vzájemné domluvy, respektu a kompromisů.

Možná si žena našla kamarády proto, že jste jí chyběl jako parťák, když jste byl tolik v práci. Možná, když jste dobře finančně zajištění, mohli jste si najmout chůvu a získat tak trochu času na sebe. Možná jí chyběl váš zájem a pozornost.

Před těmi čtyřmi lety jste nemusel být až tolik nad věcí, ale měli jste si o existenci a pozici jejího blízkého kamaráda otevřeně promluvit. Zjistit, co vaší ženě chybí a vyjádřit upřímně svoje pocity, obavy a pochybnosti, ne pátrat, podezřívat a trápit se a postupně ztrácet důvěru.

V životě je důležitá rovnováha... tak jako každá židle má čtyři nohy, měl by mít člověk v životě také minimálně čtyři opory a pilíře. První je partner a rodina, druhý práce, třetí přátelé a čtvrtý zájmy a koníčky. Když se jeden pilíř ‘zakymácí’, ty ostatní vás podrží - i na trojnožce se dá chvíli sedět. Ale dvě ‘nohy’ jsou málo.

Žena si k rodině přidala přátele, společenské aktivity a běhání. Ale vám, zdá se, nějaká ta ‘noha’ chybí. Za to, že vám manželka neprojevuje lásku a nedává najevo emoce, určitě nemůže to, že má čilé vztahy se svou původní rodinou, ale spíš to, že vztah mezi vámi citelně ochladnul. Současně ale ona nemůže za to, že nemáte přátele a kamarády.

Neznám vaši ženu, takže nedokážu odhadnout, jaké jsou šance na zlepšení vašeho vztahu, ale jisté je, že byste o to museli stát a chtít to oba a oba dva pro to taky hodně udělat a na vztahu pracovat. A začít nejlépe právě tím rozhovorem o očekáváních a představách každého z vás. Rodina a vaše tři děti určitě stojí za to zabojovat a pokusit se o nápravu, ovšem pokud není dlouhodobě chuť ani snaha na žádné straně, přes koleno se to lámat nedá.

Ať už se nakonec rozhodnete jakkoliv, zbytečně neřešte, jak budete vypadat v očích ostatních, to vám může být jedno. Rozhodněte se tak, ať je ve vašem životě především dobře vám a vašim dětem.

Držím vám palce a přeji hodně sil.

Jana Řehulková

Dobrý den,

s přítelem jsme spolu 10 let. Oba jsme měli za sebou již jedno manželství, tak jsme do vztahu nešli bezhlavě. Nehádali jsme se, měli jsme jen takové ty běžné výměny názorů. Vždy jsme se snažili vše řešit společnými rozhovory. Po 4 letech jsme začali u mě společně bydlet. Za další 3 roky se nám naskytla koupě domku, blízko mého bytu, který jsme začali rekonstruovat.

Před několika měsíci se začalo vše měnit. Postupně jsme si doma přestali povídat, každý jsme si zalezli do jiného pokoje. Přítel začal být podrážděný, když jsem se ptala, co se děje. Odbyl mě tím, že má problém v práci. Po nějakém čase jsem se opět ptala a navrhla, že bychom si mohli promluvit jako dříve. Odpovědí mi bylo, že řeší problém a nechce, abych se v tom rýpala, že to zvládne sám. Stáhla jsem se a už se neptala. Když byla nálada, bavili jsme se. Pomáhal mi jako dříve, jen mám z toho pocit, že to bral jako povinnost. Z mé strany došlo ke snížení touhy po intimnostech. Prostě jsem to nedokázala, když jsem měla pocit nejistoty. Jako muž mě stále přitahuje, ale když mělo k něčemu dojít, tak to prostě někdy nešlo. Pak začal pátky nebo soboty přespávat na domku s tím, že může začít s pracemi brzy ráno. Občas jsem se tam šla podívat, jak pokračuje. Poseděli jsme na terásce a já pak šla domů. Někdy jsem tam také přespala. Ale časem jsem začala pozorovat, že přítel má stále více telefon v ruce, přepnutý na ticho a pokud ho odložil, tak otočený displejem dolů. Začala jsem být pozornější.

Jeden pátek jsme se domlouvali na společném nákupu. Pak jsme odváželi věci dceři před táborem. Dala jsem si záležet na oblečení, vzala si podpatky, které má rád a nalíčila se. Líčení ho překvapilo, ale ostatní přešel mlčením. Při čekání na dceru měl telefon v ruce tak, aby nebyl displej vidět. V podvečer potom odcházel spát na domek. Připadalo mi to hloupé, ale přesto jsem se vydala po chvíli za ním. Bohužel jsem zjistila, že má dámskou návštěvu. Přišla mi SMSka, že je unavený, že bude poslouchat hudbu a kdyby se už neozval, že usnul. A s návštěvou se přemístil z terásky dovnitř domku. Vydala jsem se na cestu domů, ale pak jsem se vrátila a zavolala mu, co poslouchá. V telefonu zněl zvláštně a tak jsem řekla, že mi je smutno. Na druhé straně bylo ticho. Požádala jsem, aby mi šel otevřít branku. Ozvalo se jen „ach jo“. Jiná žena, která zatím byla v pokoji, urychleně odešla. Já byla v šoku.

Do té doby jsem takovou přepadovku neudělala. Příteli jsem řekla, ať si ráno přijde pro věci a odešla. Na víc jsem se nezmohla. Přišel, omluvil se a celou sobotu jsme probírali, co ho vedlo k takovému kroku. Po dlouhé době jsme se bavili, jako jsme to dělávali předtím. Poznali se prý přes Facebook, šlo o první návštěvu a evidentně mám prý „čuch“, když jsem to odhalila. Ale prý by k ničemu nedošlo, i kdybych se neobjevila. Prý si uvědomil, o co všechno by mohl přijít, že mu to došlo hned, jak mě viděl. A to rozhodně nechce. Samozřejmě i já mám svůj podíl. Měla jsem být možná důslednější, přestože nechtěl komunikovat. Dohodli jsme se, že se přes to pokusíme přenést. Jenže mně to moc nejde. Snažím se, ale stále se mi vybavuje obrázek toho pátečního večera. Nechápu, proč problém řešil tímto způsobem a mám obavy, že by se to mohlo opakovat. Což samozřejmě popírá. Má důvěra ale vzala za své.

Eva

(Dotaz 2075)

Milá Evo,

je mi líto, že jste byla svědkem této situace a umím si představit, jak se asi cítíte a jak se vám stále živě vrací výjev, kterého jste byla svědkem. A rozumím i tomu, že vaše důvěra k partnerovi utrpěla vážné trhliny. Je totiž otázkou, zda se skutečně jednalo o první návštěvu nebo osobní setkání a jestli by i bez vaší ‘přepadovky’ k ničemu nedošlo. Nevím, vašeho přítele neznám, ale ze zkušenosti bych spíš počátek vztahu datovala do období, kdy vám říkal, že má problémy v práci. Minimálně jeho chování naznačovalo, že se v jeho životě něco děje.

To, jestli se vám postupně podaří stoprocentně obnovit vzájemnou důvěru nedokážu říct. Je to na vás. A nebude to snadné. Měli byste si dopřát čas a nespěchat. A měli byste spolu o tom mluvit, ne dělat mrtvého brouka a tvářit se, že se ta událost neodehrála... a přitom se tím trápit a neustále zaobírat ve své hlavě.

Mluvit spolu, ale ne se neustále vracet k oné scéně, vyčítat si navzájem kdo za co může, vzájemně se obviňovat... ale mluvit spolu o svých životních hodnotách, o představě o společném životě, o svém vztahu, o trávení volného času, o motivech a důvodech, proč to spolu chcete zkusit dát zase dohromady. Co máte na vašem společném životě a na tom druhém rádi. Proč vám předtím bylo ve vztahu dobře. A mluvte i o svých pochybnostech a obavách. Nikdo nedokáže odhadnout, jestli se podaří navázat tam, kde se nit přetrhla. A nikdo to nedokáže ovlivnit. Jen vy dva. Teprve čas ukáže, jak je váš vztah a pouto mezi vámi silné, na jak pevných základech stojí a jestli tuto krizi společně překonáte.

Držím vám palce a přeji hodně sil

Jana Řehulková

Dobrý den,

mám dotaz na můj vztah. Já (23 let) jsem byla s přítelem (19 let) necelé dva roky. Měli jsme vždy problém v tom, že přítel, i když vždy říkal, že je se mnou spokojený, sem tam zašel na seznamku, kdy si vypisoval s ostatními ženami, ale vždy to zůstalo jen u psaní, nikdy se s žádnou neviděl a nic s nikým neměl.

Problém byl, že já na to přišla, on se mi vždy omlouval a nebyl schopný vysvětlit, proč to dělá. Vždy jsme se domluvili, že se to nebude opakovat, a že se oba začneme více snažit, abychom se nehádali a na nějakou dobu byl klid. A poté se to objevilo znovu, ale to jsem se dozvěděla od přítelkyně svého bratra, že vypisuje její kamarádce a k tomu se mi pak i sám přiznal. Jenže se to dozvěděli i moji rodiče a vyčítali mi, že to není chlap pro mě. Po dlouhém rozhodování jsem usoudila, že mu tu šanci ještě dám, jelikož to bylo jen o psaní a ničem jiném. Šla jsem na sraz se základní školou a byli jsme domluvení, že se poté přidá, což nevyšlo, jelikož ostatní moji známí ho tam moc nechtěli, v té jeho pisatelské době totiž shodou okolností vypisoval holce mého kamaráda. Já mu to neřekla a jen mu napsala, že se k nám nemůže přidat, jelikož si to oni nepřejí. V průběhu večera se tam objevil s kamarádem jakoby náhodou a jsme se začali hádat přes zprávy a sdělil mi, že na to nemá a končí se mnou.

Z mé strany do mě kamarádi hustili, ať se na něj vykašlu, že to není chlap pro mě a zasloužím si něco víc. Proto jsem si řekla, že přistoupím na jeho návrh ohledně rozchodu a sdělila mu, že bude lepší, když budeme kamarádi, jelikož nemá smysl lámat přes koleno to, co se tu pořád opakuje - vypisování a trošku bych řekla i nedůvěra, jelikož mě nařkl, že jsem ho ten večer podvedla, ale já nic neprovedla, byla jsem mu vždy věrná. On se omlouval, že to přehnal, že byl prostě naštvaný. Já mu řekla, že při každém pokusu, kdy došlo k hádce, jsme si řekli, že to je poslední šance, a že teď už prostě nemám sílu na to, abych řešila takové věci pořád dokola. Teď spolu bydlíme stále v jednom bytě a normálně spolu žijeme, tulíme se po večerech, trávíme spolu čas, máme spolu sex, ale ve vztahu nejsme. On si po pár dnech našel holku, co je to samé jako já, jen mladší a on si s ní dost rozumí.

Já se na to všechno koukám, vypisují si, on se směje do telefonu, otevřeně se o tom bavíme, i když mi to trhá srdce. Po večerech mu brečím, že jsem udělala nejspíš hloupost, a že mě bolí jak vidím, že věnuje pozornost jiné a mají plány na první rande. Přitom mi řekl, že když budu chtít, stačí říct a pustí ji k vodě a budeme zase spolu. Jenže já jsem na jednu stranu ráda a přeju mu to, protože vidím, jak mu to všechno klape, a nechci, aby se na ni vykašlal, když nám by to mohlo za měsíc zase skončit. Jenže cítím strašnou bolest jen při představě, jak jí dává pusu nebo bůh ví co. Takže já ho chci pro sebe, ale chci se vyvarovat problému, který u nás vždycky byl a nevím jak. Cítím, že on může být ten pravý, ale na druhou stranu už má něco nastartované a já mu to nechci zničit, když nevím, jestli znovu nenarazíme. Prosím o radu - má smysl být spolu a vyhnout se nějak tomuto problému nebo prostě jen mám skousnout to, že to bolí a nechat ho jít? Mnohokrát děkuji za radu.

Veronika

(Dotaz 2074)

Milá Veroniko,

z toho, co popisujete se zdá, že váš přítel je ještě velmi nezralý. Mladí muži dospívají přibližně kolem 22-25 roku věku, někteří i později, je to individuální. Pozná se to i podle toho, že se postupně začnou chovat zodpovědně a začínají mít jasno, co v životě chtějí a kam směřují.

Váš přítel bere vztahy a závazek vůči partnerce na velmi lehkou váhu. To, že je ve vztahu a přitom má potřebu být na seznamkách a vypisovat si s jinými dívkami či mladými ženami svědčí nejen o jeho nezodpovědnosti, ale o tom, že opravdu zatím neví, co chce.

Je důležité si uvědomit, že není ve vašich silách ho změnit nebo ovlivnit jeho chování. Jediné, co můžete ovlivnit, je to, jak vy na jeho přístup budete reagovat. Měla byste si nastavit hranice, které by nikdo neměl překračovat a vy byste to nikomu neměla dovolit.

Současná situace, kdy spolu bydlíte a důvěrně si povídáte a mazlíte se atd. a on má přitom vztah s jinou dívkou, je poněkud bizarní a nestandardní. Měla byste si uvědomit svou hodnotu, sebeúctu a respekt k sobě samé a podle toho zhodnotit, jestli vám tato situace vyhovuje a jste v ní šťastná. Podle mě (a evidentně o podle vašich přátel) si skutečně zasloužíte něco lepšího. Partnera, pro kterého budete střed Vesmíru a nebude mít potřebu současně komunikovat s jinými ženami.

Je hezké, že svému (bývalému) příteli přejete štěstí a spokojený vztah, ale nevidím jediný důvod, proč byste se měla masochisticky týrat tím, že toho budete nepřímo účastna, budete to s ním probírat a trápit se představami, co spolu dělají. Myslím, že to nemáte zapotřebí. I kdyby svůj současný vztah ukončil a vrátil se k vám, nebudete mít žádnou jistotu ani záruku, že se nezačne chovat úplně stejně.

Zapracujte na svém sebevědomí a sebeúctě a podle toho podnikněte další potřebné kroky.

Držím vám palce a přeji hodně sil

Jana Řehulková

Dobrý den,

jsme spolu s manželem šest let ve vztahu. Máme spolu dvě děti, syn čtyři roky a dcera rok. Přestali jsme si s manželem rozumět, každý den se hádáme, snažíme se neřešit nic před dětmi, ale někdy se to bez toho obejít nedá. Manžel rekonstruuje dům už třetím rokem a spoustu času po práci tráví jeho opravou. Děti ho mají rády a rády s ním tráví čas, ale on kvůli rekonstrukci na ně tolik času nemá. Jsem hodně výbušná a tím, že to máme mezi sebou takové, tak mi stačí opravdu málo, možná je to i tím, že jsem s dětmi často sama. Přátelé s námi na dovolené nám radili, ať už s naším vztahem začneme něco dělat, ale manžel neuznává, že je to i jeho vina. Nebýt společné hypotéky a dětí, tak už spolu určitě nejsme. Kvůli dětem bych ale chtěla v manželství zůstat.

Karolína

(Dotaz 2073)

Dobrý den, Karolíno,

moc ráda bych vám pomohla, aby se situace ve vašem manželství obrátila k lepšímu. Už kvůli vašim dětem stojí za to se o to alespoň pokusit, určitě si zaslouží vyrůstat v klidném a láskyplném prostředí, aby byl domov, kde je máma s tátou, jejich jistota a bezpečné místo.

Ale nepůjde to bez toho, že to oba s manželem budete chtít a budete připraveni pro to něco udělat. Především si musíte ujasnit své plány a představy o společném životě. Pokud oba toužíte a dohodli jste se na společném bydlení ve vlastním domě, nemáte dostatek prostředků na to, aby vám rekonstrukci zrealizovala nějaká stavební firma, je nejspíš logické, že se manžel snaží vám bydlení připravit. Pak je nutné se připravit na to, že péče o děti bude nějakou dobu z větší části na vás, manžel přece buduje a rekonstruuje dům pro vás všechny.

Budete si muset o tom všem promluvit, dohodnout se i na čase, který strávíte spolu jako rodina, protože i to je důležité, abyste neztratili jeden druhého. Bez upřímné a otevřené diskuze na toto téma to nepůjde. Nejde o to, abyste se obviňovali kdo za co může a co je čí vina, ale abyste se dohodli na tom, co je kdo z vás připraven udělat pro to, aby se vám všem společně hezky žilo.

Měla byste zkusit krotit své výbuchy a hledat klidnou cestu, jak se s manželem na všem domluvit. Pokud na něj budete útočit, bude vám unikat čím dál tím víc.

Držím vám palce, abyste našla dostatek trpělivosti a pokusila se najít způsob, jak s manželem o těchto věcech mluvit a na všem se společně dohodnout.

Mgr. Jana Řehulková

Dobrý den,

jsem zcela zoufalá ze své dvanáctileté dcery, která mě odmítá navštěvovat, komunikovat se mnou a celkově se chová jako bych neexistovala. Po rozvodu jsme měli s exmanželem dceru ve střídavé péči, ve třetí třídě se objevil problém s paní učitelkou a tak dcera nakonec přestoupila na školu velmi blízko bydliště exmanžela. Postupně se začala vymlouvat na blízkost školy, až to po jednom incidentu mezi ní a mnou vyvrcholilo tak, že jsem dceru neviděla půl roku a od té doby mě navštěvuje sporadicky. Zkoušeli jsme i psychologa, kde vyšlo najevo, že mi dcera dává za vinu náš rozchod a měla i problém s mým přítelem. Tento rok jsem ještě neměla štěstí, abych ji viděla. Když odpoví na SMS, tak je ke mně velmi krutá, naposledy mi napsala, že pokud chci dítě, co bude stále se mnou, mám si nějaké adoptovat. Jako důvody nechuti mě vidět udává, že kouřím a rozčílím se kvůli každé blbosti. Ničí mě to, trápím se, noc co noc probrečím, nerozumím tomu, že jí vůbec nechybím, že mě vůbec nepotřebuje vidět, zatímco já jsem zralá na sebevraždu. Kvůli koronaviru jsem přišla o práci a moje deprese ničí i můj vztah s přítelem, jelikož často nedokážu ani vstát z postele. Prosím o pomoc, jakoukoliv.

Míša

(Dotaz 2072)

Dobrý den, Míšo,

vaše situace je skutečně velmi složitá a vážná a zdá se, že ji úplně sama nezvládnete. Děti někdy nesou rozvod rodičů velmi těžce a potřebují najít viníka, který způsobil, že přišly o své rodinné zázemí a bezpečné místo s oběma rodiči. To je navíc umocněno tím, že dcera je v pubertě, takže do hry vstoupily i hormony a její reakce mohou být velmi nevypočitatelné.

Nepíšete nic o svém bývalém manželovi, nevím, jak spolu vycházíte a komunikujete, ale pro nápravu stávající situace je zcela nezbytné, abyste se spolu snažili dohodnout a na dceru působit jednotně. Ať už mezi vámi bylo cokoliv, snažte se kvůli dceři domluvit na společném postupu. Tím, že si z ní uděláte rukojmí, jí nejenže nepomůžete, ale výhledově jí naopak můžete ublížit.

Pokud je pro dceru momentálně výhodnější z hlediska vzdálenosti do školy bydlet u otce, tak bych jí v tom nějak zásadně nebránila, otočila by to nejspíš teď proti vám, ale určitě byste si měli domluvit pevná pravidla, kdy vás bude navštěvovat a kdy spolu budete trávit volný čas. Exmanžel by vám měl pomoci tato pravidla zavést a trvat na jejich plnění.

Dceru násilím do ničeho nenuťte, emočně ji nevydírejte, nepřenášejte na ni zodpovědnost za to, jak dalece vy se cítíte (ne)šťastná. Dopřejte jí čas a prostor, aby si na některé věci přišla sama. Je ve věku, kdy je normální vymezovat se vůči rodičovské autoritě i v úplných rodinách, natož tam, kde došlo k rozpadu. Může to být zčásti i póza ‘tebe nechci a všechno, co přichází od tebe, odmítám. Opravdu to ale zkuste a snažte domluvit s jejím otcem na všech důležitých věcech a pravidlech.

Nevím, jestli má váš exmanžel přítelkyni, jestli s ní případně žije a jak s ní dcera vychází. Protože i tady se bude nabízet možnost, že s ní bude kamarádka, i když možná jen proto, aby vás ranila.

Dokážu si představit, jak je to pro vás zoufalé a bolestivé. Ale neponižujte se doprošováním či přemlouváním. Dopřejte dceři trochu prostoru a času (možná na chvíli i vašeho odstupu), aby vše zpracovala. Trvejte ze začátku například na jedné návštěvě za dva týdny, je nutné, aby manžel spolupracoval, byl v návštěvách důsledný a mluvil o vás před dcerou s respektem. Ne kvůli vám, ale kvůli ní a do budoucna kvůli jejímu postoji a náhledu na život a kvůli hodnotám, které si utváří.

Napište jí třeba jednou týdně hezkou a věcnou SMS, zajímejte se, ale nevyčítejte a nevydírejte. Věřím, že časem se vše upraví, dcera vyroste z puberty a jednoho dne zjistí, že jí máma chybí.

Začněte se starat a pečovat o sebe i o váš vztah s přítelem, zkuste zaplnit svůj život i jinými věcmi a aktivitami, které vás těší a baví... a nejen myšlenkami na dceru, i když velmi dobře chápu, jak je to pro vás jako pro mámu těžké.

Pokud ale již pociťujete příznaky deprese, které popisujete, pak určitě vyhledejte co nejdřív lékaře a svůj stav s ním proberte. Nejdřív musíte dát do pořádku sebe a pak teprve svůj vztah s dcerou, abyste pro ni byla prima pohodová máma, až zase navážete tam, kde jste skončily.

Držím vám palce a svůj zdravotní stav rozhodně nepodceňujte, i když to tak teď možná nevypadá, dcera vás ještě bude hodně potřebovat. Až se dáte do pořádku vy, možná to bude chtít znovu dobrého psychologa pro vás obě, aby se podařilo váš vztah znovu oživit.

Jsem si jista, že dcera vás miluje, jen teď neumí zpracovat situaci, ve které se ocitla a kope kolem sebe. Dopřejte čas vám oběma a začněte zatím pracovat na sobě.

Držím vám palce a návštěvu lékaře a rozhovor a domluvu se svým exmanželem určitě neodkládejte.

Přeji vám hodně sil.

Jana Řehulková

Mám tři roky vynikajícího, něžného přítele. Výborně se doplňujeme, je to čestný, věrný muž s úsměvem na tváři. Máme spoustu společných zájmů, stejné představy o životě, nádherné milování. Má to jen jeden obrovský háček. Jsme oba rozvedení, mám dům se zahradou, přítel chatu. Každý bydlíme ve svém. Z jeho rodiny znám syna a maminku.

Celou dobu co jsme spolu je to nádherné, jen mě nepustí do svého života a nechce ani do toho mého. Když jsme spolu, můžou nám všichni závidět, drží mě za ruku, celou noc objímá, nosí na rukou. Když odejde, tak vůbec nepíše, neozývá se. Vidíme se dvakrát v týdnu. Náš vztah určitě není jen o sexu. Přítel je příliš závislý na svém sedmnáctiletém synovi a veškerý další čas je s ním. Netrávíme spolu ani svátky, oslavy, dovolené. Jsem úplně vyčerpaná, propadám depresím, když mu to říkám, nechce nic slyšet. Tvrdí, že je to takhle krásné, a že to přeháním. Myslím si, že jeho bývalá žena ho přes syna ovládá a syna navádí proti mně, dokonce mě teď napadlo, jestli mi nějak neubližuje energeticky.

Jsem na tom psychicky pořád hůř. Moji přátelé mi všichni říkají, ať to skončím. Snažím se o to, ale srdce mi pořád říká, že je to ten správný muž do mého života. Můžete mi prosím poradit, jak situaci řešit. Předem děkuji za odpověď.

Dana

(Dotaz 2071)

Milá Dano,

zdá se, že váš přítel vám svým postojem dává docela jasně najevo, jaké místo v jeho životě zaujímáte. Je mu s vámi hezky, cítí se s vámi dobře, rozumíte si a souzníte i v intimní oblasti. Ale to všechno jen dvakrát týdně. Už tři roky jen dvakrát týdně. Přesně podle plánu. Žádná dovolená, žádný prodloužený víkend, žádné svátky. Nezdá se, že by váš vztah chtěl posunout na jinou úroveň.

Nemyslím si, že je to kvůli synovi, a že s ním tráví veškerý svůj čas. V sedmnácti letech mají mladí lidé jiné představy, kamarády, aktivity a jistě nechtějí všechen volný čas trávit s tátou. Jak vás představil synovi a své matce? Jako kamarádku?

Syn za nic nemůže, i kdyby mu máma o vás nemluvila cokoliv a on to tlumočil otci, váš přítel je dospělý a svéprávný, aby si udělal vlastní názor a nenechal se zprostředkovaně manipulovat bývalou manželkou, od které odešel.

Kdyby s vámi počítal do života, dávno by vás přibral k různým aktivitám, výletům či oslavám i se synem. Na něm je, aby před svou rodinou vymezil vaše místo ve svém životě a dal všem najevo, že k němu patříte. Ale to, že to dosud neudělal, svědčí o tom, že to udělat nechce. Chce s vámi randit, chce s vámi zažívat krásné chvíle. Dvakrát týdně.

Takže vy máte poměrně jasnou informaci, kterou vám tento jeho postoj poskytl a je teď na vás, jak s ní naložíte. Pokud jste ráda za ty dva dny a naplňují vás natolik, že se podřídíte tomuto rozvrhu a užijete si je maximálně, pak ve vztahu můžete zůstat a brát to tak, jak to je.

Pokud o takový vztah nestojíte, nechcete být milenkou skvělého muže pouze dvakrát týdně, chcete patřit do jeho života a jste frustrovaná tím, že nemůžete, a taky jste smutná, nešťastná a zklamaná, tak se rozejděte, protože tyto pocity se budou prohlubovat.

Začnete myslet sama na sebe a na svůj život. Aby vám v něm bylo dobře. Abyste byla kompletní a vážila si sama sebe. Sebeúcta je důležitá a není dobré ji ztratit. Pečujte o sebe, scházejte se s přáteli, dělejte věci, které vás baví i s jinými lidmi. Choďte cvičit, vytáhněte kamarádky na víno nebo do kina. Zajděte si na masáž nebo zacvičit. Nejlépe obojí. Zaměstnejte se co nejvíc aktivitami a odpovězte si na důležité otázky - jestli život a uspořádání vztahu, jak jej teď máte, vám vyhovuje.

A pokud ne, a pokud víte, že to nezměníte, rozhodněte se co nejlépe pro sebe. Ten nejdůležitější člověk ve vašem životě jste vy.

Držím vám palce a přeji hodně sil

Jana Řehulková

Dobrý den,

přítel se se mnou nečekaně rozešel, byli jsme spolu 2,5 roku a neřekla bych, že by se něco mezi námi pokazilo. Před pár dny přijel za mnou od rodičů a byl strašně hodný a prostě jiný a po třech dnech beze slova odjel, nezvedal mi telefon, ani mi neodepisoval na zprávy. Druhý den se vrátil a choval se normálně a následující den řekl, že je konec, s tím, že se něco stalo. Jsem z toho na dně a nevím, co mám dělat. Nabízela jsem mu, že to můžeme zkusit po nějakém čase znova, každý s čistým štítem, a že nebudeme na nic spěchat. Řekl, že neví, že na něj nemám tlačit, a že mi nechce ubližovat. Od té doby si sem tam napíšeme, chtěl, abychom zůstali přáteli. Včera si přijel pro věci a cítila jsem, jako by to taky nechtěl skončit a dal mi i několikrát pusu. Myslíte, že když si dáme od sebe chvíli čas a budeme jen kamarádi, tak by šlo po čase dostat ho zpátky? A jak na to mám jít? Bojím se, že už nebude chtít, nebo že si neuvědomí, o co přišel a zapomene na mě.

Danushka

(Dotaz 2070)

Milá Danushko,

nemůžete nikoho přinutit, aby vnímal a cítil věci stejně, jako vy, aby udělal to, co vy si přejete nebo aby vás miloval a chtěl s vámi žít... pokud to nechce i on sám.

Ovšem ze vztahu obvykle nikdo neodchází bez důvodu ze dne na den, něco tomu zřejmě muselo předcházet, možná dokonce, že to ‘něco’ mělo delší trvání. Takže buď příteli na vašem vztahu a společném soužití něco delší dobu nevyhovovalo nebo má možná někoho jiného (možná někoho potkal právě v ten pátek a k něčemu došlo) a nechce vám lhát.

Čekat, že si něco uvědomí a vrátí se je jen sázka do loterie, hlavně ale byste se dostala do pozice té, co pasivně čeká, jak o ní bude rozhodnuto a do budoucna byste tak vyslala signál, že si takové chování necháte líbit a budete to tolerovat.

Jediné, co teď můžete udělat, je požádat přítele o rozhovor, říci mu, že byste to celé ráda pochopila a porozuměla důvodům jeho odchodu, určitě si zasloužíte respekt a jednání na rovinu. Určitě se ale neponižujte, neproste, ani ho nijak nepřemlouvejte. Prostě si jen otevřeně a upřímně promluvte a uvidíte, na čem jste a jaké jsou (a jestli vůbec) šance váš vztah zachránit.

Přeji vám hodně štěstí a ať už to dopadne jakkoliv, neztraťte sama sebe.

Přeji hezké letní dny

Jana Řehulková

Jsme spolu rok a půl, je nám 24 let. Přítel mě neumí obejmout, pohladit, jak fyzicky, tak psychicky. Nechce to moc řešit, jemu to vyhovuje. Neobjímáme se, pusu si dáme jen, když přijde z práce, občas něco málo přes den. O intimnostech ani nemluvě. Vztah mě nebaví a přemýšlím o konci, nikam to nevede, nechci takhle strávit zbytek života. Necítím se jako jeho přítelkyně, jsme spíš jako dva spolubydlící. Už jsem probrečela spoustu hodin a nocí, vyzkoušela jsem milion možností… řekl mi na to, že jsme už dospělí a nepotřebujeme to. Jen pro úplnost, na začátku to dělal rád, a snad ještě víc, než já. Rád se přitulil, líbal mě, chytil mě za ruku, říkal mi, že mě miluje, či to jinak dokazoval… Z chlapa, kterého jsem znala a strčila bych za něj ruku do ohně, se stal cizí muž. Problémy nemá v práci ani doma. Vše je v pohodě. Je šťastný, má plno kamarádů, chodíme na jeho koníčky - na ryby, na fotbal, jezdíme k jeho rodině (moje koníčky ho nezajímají a když jsme u mojí rodiny, kouká do mobilu).

U mě má všechno, je spokojený, má navařeno, vypráno, uklizeno, když na mě zavolá, hned jdu, když potřebuje něco přinést či pomoct, jdu, dělám pro něj prostě všechno. Jen aby byl šťastný, já jsem ale nešťastná. Když něco udělá, pochválím ho, on mě ne. Vždycky je něco špatně, on by to udělal líp, nebo nic neřekne. Říkám mu, že mu to sluší, že má super svaly, že mi moc voní jeho kolínská, pokouším se vymyslet něco, co bychom spolu po večerech dělali, když naše mimčo spí a máme v pohodě 3-4 hoďky pro sebe. Zkoušela jsem navrhnout společnou koupel (prý se nevejdeme, ale když ležím ve vaně a on se potřebuje vykoupat, tak to se v klidu vejdeme), udělala jsem dobré jídlo, nic, jednohubky, popcorn, tyčinky, film, který má rád, nic, vínko, taky nic, to si vzal skleničku a kouká do mobilu a hraje hry, nebo spíš volá bráchovi a kecá s ním, já sedím vedle a čekám. Přítel je jinak hodný, nepodvádí mě, do hospody nechodí, když někam chce jet za kamarády, bere mě sebou, já se jdu s kočárkem projít, nebo jsem také zkoušela nejet, ať si to s klukama užije. Že spolu budeme večer a něco podnikneme, nic. Místo toho, aby byl chvíli se mnou, obejmul mě, pohladil, něco pěkného mi řekl, tak mě jen utvrzuje v tom, že v takovém vztahu být nechci. Myslím si, že není těžké mě párkrát pohladit, nebo říct pěknou větu, která zahřeje u srdíčka. Zabere to pár sekund a já bych byla šťastná žena.

Kája

(Dotaz 2069)

Milá Kájo,

zdá se, že z vašeho přítele se vyklubal pěkný sobec a všechno se řídí jen podle něj. Starost o domácnost je evidentně na vás, péče o dítě samozřejmě taky, volný čas trávíte s jeho kamarády nebo s jeho rodinou a podle toho, co chce on.

Necítíte se vedle něj žádoucí a žádaná, neprojevuje vám nijak svou náklonnost, místo toho hraje hry a je na mobilu. A to jste spolu teprve rok a půl. Nevím, jak máte staré miminko a kdy se to tak změnilo, ale že není žádná odezva ani na drobná romantická gesta, která vymyslíte a připravíte vy.

Zvony bijí na poplach, že s tím co nejdříve musíte něco udělat, než se z toho stane zaběhnutý stereotyp a standard. Dohodněte se s přítelem na tom, že si s ním potřebujete promluvit, ať si na to udělá čas. Nekritizujte ho, ale řekněte mu všechny věci, které vás trápí, jak se cítíte a co vám chybí. Vysvětlete mu, že vám na něm a na vašem vztahu záleží, a že chcete žít hezký život ve třech.

Domluvte se na tom, s čím vám bude pomáhat, co bude mít na starosti on. Proberte i to, že chcete trávit čas s jeho, ale i se svou rodinou, s jeho, ale i s vašimi kamarády. Že byste s vaším miminkem pro něj rádi byli ti nejdůležitější na světě. Vztah je jako kytka - musí se pěstovat, zalévat, občas přihnojit, potřebuje sluníčko a péči, jinak zvadne.

Bylo by jednoduché sbalit se a odejít, ale to můžete udělat vždycky. Je to krajní řešení a hlavně máte miminko, které si zaslouží oba rodiče a láskyplný domov. Už proto stojí za to ještě zabojovat a domluvit se s přítelem na změnách, které přinesou spokojenost i vám, nejen jemu.

Držím vám palce, držte se.

Jana Řehulková

Dobrý den,

prosím vás o radu. Jsem vdaná pět let a s manželem máme tříletou dceru. Než jsme spolu začínali, tak jsem mu řekla, že jsem bisexuální, že občas mám chutě i na ženy. Nic nenamítal a bere mě takovou, jaká jsem. Čtyři roky v manželství bylo vše v pořádku, až teď.

Přijela k nám na oslavu naše společná kamarádka a stalo se to. Skončili jsme všichni tři v posteli, bylo to krásné a moc se nám to všem líbilo. Jenže já se druhý den na manžela nemohla ani podívat, úplně jsem k němu cítila odpor, ani nevím, jak to vyjádřit. Tak jsem mu řekla, že už to nechci a on s tím souhlasil, sám řekl, že sex ve třech nepotřebuje.

Jenže uběhlo pár týdnů a stalo se to znovu, s tou stejnou ženou. Je pravda, že jsme to začali my dvě a manžel se už jen přidal. Bojím se toho, že přestanu svého muže milovat a půjdeme od sebe. Vždy, když s to stalo, tak mě to pak velmi bolelo, nevím, jak ten svůj pocit vysvětlit, když ve chvílích, kdy k tomu došlo, tak jsem to chtěla. Bojím se toho, že přijde znovu příležitost a stane se to zase. Prosím o radu. Děkuji.

(Dotaz 2068)

Dobrý den,

upřímně... z vašeho dotazu není úplně jasné, jakou radu byste ráda slyšela. Manžel se od začátku k vaší bisexuální orientaci stavěl tolerantně, vzal to, jak to je, nic vám nevytýkal, máte spolu tříletou holčičku a fungovali jste spolu několik let v klidu a pohodě (minimálně nezmiňujete žádné komunikační problémy či neshody v intimní oblasti).

Poté vznikla situace, která s sebou přinesla příležitost sexu ve třech, podle vašich slov ke spokojenosti všech zúčastněných. Chybí mi informace, co přesně ve vás druhý den vyvolalo nechuť a odpor k manželovi? To, že měl kromě vás sex i s jinou ženou? Že se to odehrálo před vašima očima? Nebo jste pocítila natolik silnou přitažlivost ke kamarádce, že vás přestal přitahovat manžel?

V každém případě jste udělala dobře, že jste s ním o tom promluvila, přiblížila mu svoje pocity a dohodli jste se do budoucna na pravidlech, která měla zabránit podobným situacím a pocitům z vaší strany. Dohoda ovšem bohužel vydržela jen pár týdnů, jak píšete. Při první příležitosti jste opět aktivně vstoupila do stejné situace... a vaše pocity se následně opět otočily proti manželovi.

Takže jaký má tento rébus řešení? Je to nejspíš jen a jen na vás. Pokud víte, že se nezvládnete ubránit situacím, které ve vás následně vyvolávají tak silné a protichůdné pocity, bolest a odpor vůči manželovi, pokud jste naopak vždy ta aktivní, kdykoliv taková příležitost nastane, pokud máte strach, že manžela přestanete milovat a nakonec ho opustíte, měla byste se zcela vědomě takovým situacím a příležitostem vyhýbat. Nevyhledávat je a nenechat se do nich vtáhnout či vmanipulovat. Pokuste se maximálně soustředit na dcerku, na manžela, na celou svou rodinu. Podnikejte spolu výlety a vymýšlejte ve volném čase zajímavé aktivity, ať máte hezké společné zážitky. Pokuste se naplnit i váš partnerský život láskou, péčí jeden o druhého a pozitivními prožitky, ať je vám spolu dobře. Minimálně vaše holčička si zaslouží, abyste to zkusila a pokud se to podaří, aby vyrůstala v úplné rodině s oběma rodiči. Dejte svému manželství šanci.

Ale jak říkám, rozhodnutí je jen na vás, pokud nebudete s manželem chtít ve vztahu pokračovat, pokud k němu budete pociťovat fyzický odpor, pokud vás bude víc přitahovat kamarádka a budete s ní chtít být častěji nebo nastálo, nikdo vám v tom nakonec nezabrání.

Přeji zdravý úsudek a neuspěchané rozhodování... ať už se rozhodnete jakkoliv, buďte se svým rozhodnutím v souladu, ať cítíte, že jste udělala nejen pro sebe, ale i pro dceru to nejlepší.

Držím palce.

Jana Řehulková

Dobrý den,

v květnu mě opustila moje milovaná partnerka a já se s tím nemůžu stále vyrovnat. Přeju si dostat druhou šanci, ale obávám se, že mi jich sama již několik dala a já to nechápal jako příležitosti l nápravě. A všechny jsem je promarnil. Až když odešla, došlo mi, co jsem v ní měl za poklad a jak ji miluji. Chci s ní znovu navázat a vybudovat nový a lepší, pevnější a odolnější vztah, ale ona stále dává svým jednáním najevo, že pro ni tato etapa života skončila. Nabídla mi kamarádství a případně rady do mého dalšího vztahu, když bych si v něm nevěděl rady.

Ze začátku to byl super vztah, ona bydlela doma a já na koleji a všechen čas jsme trávili aktivně a spolu. Poté jsem cca na rok přestěhoval k ní a jejím rodičům do domu. Náš vztah byl stále v pohodě. Poté jsme se přestěhovali do startovacího bytu. A začalo se to kazit... protože jsme měli jen postel a skříň, bylo potřeba nakoupit nábytek a navíc srovnat dluh za auto. Ve slabé chvilce jsem si půjčil peníze od banky. Předtím jsme se o tom sice bavili, ale pak vyšlo, že ona neví, že už jsem si půjčil, tak jsem to před ní začal tajit, bál jsem se, že odejde. Od té doby jsem byl pod tlakem. Ona studovala a dostávala od rodičů malou částku, zbytek šel z mého platu. Samozřejmě i splátky. Bohužel jsme si museli občas půjčit od mojí mámy, abychom vyšli. Bral jsem to jako svou starost a tak přítelkyně vlastně nevěděla, kolik dluh činí. Pak začala pracovat na poloviční úvazek, a já měnil práci. Ta změna se ale protáhla a tak jsme žili jen z toho jejího polovičního úvazku. Když jsem měl nastupovat do nové práce, udělala mi ještě dort z lásky. Pak přišla ale s tím, že potřebuje auto na dojíždění do práce, protože se bála jezdit busem. Na auto samozřejmě nebylo a tak jí její máma nabídla, že jí peníze půjčí. Mně se to nelíbilo, dluhů jsme měli už moc. A tak jsme se kvůli tomu poslední týden před rozchodem "hádali". Respektive nehádali, protože se v takových chvílích, kdy je mi úzko (a úzko mi po té dlouhé době zadlužení bylo hodně), stáhnu do sebe a nemluvím. A to jsem udělal i teď. Po týdnu za mnou přítelkyně přišla a chtěla si popovídat, já myslel, že opět o tom autě, a do toho se mi nechtělo. Ale spletl jsem se. Chtěla si popovídat o našem vztahu. Já ji jako úplný zabedněnec odbyl s tím, že teď nemám čas. Na to se začala balit a pak se odstěhovala zpět k rodičům. Postupně si odvezla všechny své věci a pak mi jednoho dne vrátila klíče. Teď v konverzaci na Messengeru změnila mou přezdívku, co mi z lásky dala, na moje občanské jméno. Vidím to jako další signál, že se odstřihává.

Za své jednání jsem přirozeně odpovědný jen já. Mám ale od svého otce okoukané špatné jednání a to jsem občas použil. Jako cholerik jsem někdy vybouchnul a říkal věci, které jsem říct nechtěl. Nebo i chtěl, ale sdělil jsem je v tom výbuchu nesprávně. Od doby rozchodu se na sobě snažím pracovat. Čtu knížky a články o tom, jak se měnit, řešil jsem to i s psychologem. Moje jednání mi vadí obecně, ne jen ve vztahu a chci ho lépe ovládat. Vypadá to ale, že ona to sama za sebe již uzavřela a chce jít dále životem svou cestou. Nevím, co s tím dělat. Jak ji přesvědčit, že to se mnou má cenu? Nebo přijmout fakta a jít si také svou cestou?

Nikdy jsem ji neuhodil ani psychicky netýral. "Jen" jsem se pod tíhou okolností občas nedokázal ovládnout a vypustil emoce ven. Říkala mi, co jí vadí, já to respektoval do doby, než mi rozum zatemnily výše popsané emoce a já se neovládal. Miluji ji a chci, abychom se k sobě vrátili.

(Dotaz 2067)

Je mi líto, že se trápíte a nedaří se vám vyrovnat se s odchodem vaší přítelkyně. Trošku se ale obavám, že z jejího pohledu zřejmě dokápla nějaká ta pomyslná ‘poslední kapka’ a pohár přetekl. Sám píšete, že jste ‘druhých šancí’ od ní dostal několik, a že jste jich nevyužil. Přítelkyně to zřejmě po opakovaných emotivních scénách a výbuších z vaší strany vzdala a rozhodla se, že v takovém vztahu žít nechce. Jestli se k tomu přidaly i vaše dluhy, o kterých nevěděla (což není zrovna partnerský přístup, důvěra mezi partnery je velmi důležitá a křehká věc), to, že jste byl delší dobu bez práce a ona vše finančně táhla z příjmu ze svého polovičního pracovního úvazku při studiu, jestli jste se cítil pod tlakem, ale nevysvětlil jí důvody, jen jste s ní jednal výbušně a podrážděně.. tak se nedivte, že se rozhodla, jak se rozhodla.

Je hezké, že byste ji chtěl zpět a jste připraven s ní začít znovu budovat pevnější a odolnější vztah, ale to byste to museli chtít oba. Není žádný způsob, jak druhého člověka přinutit k tomu, aby udělal, co chcete vy, pokud to nechce on sám. Naopak, velký a intenzivní ‘tlak na pilu’ má obvykle kontraproduktivní účinky.

Zdá se se, že vaše bývalá přítelkyně postupně a s rozvahou podniká kroky, aby se od vás úplně odpoutala. Není to z její strany evidentně žádné impulsivní a neuvážené rozhodnutí, zdá se, že vše si dobře promyslela. Možná, že i když už byla podvědomě k odchodu rozhodnutá, chtěla udělat ještě poslední pokus a promluvit si s vámi, ale opět narazila. Takže opravdu se není čemu divit.

Je chvályhodné, že si uvědomujete svůj podíl viny na této situaci a objevil jste v sobě nějakou sebereflexi, která vás přivedla k tomu, abyste si své problematické chování nejen uvědomil, ale začal je i řešit, ale obavám se, že na záchranu vašeho vztahu to přišlo příliš pozdě.

Každopádně ale není pozdě pokud jde o vás, o váš život a budoucí vztahy. Měl byste za svůj život převzít zodpovědnost, nejen po materiální stránce pokud jde o vaše závazky, ale zejména v oblasti svého chování a jednání. Neházejte vinu na svého otce a jeho ‘špatný vzor’, tím, že si uvědomujete, že jeho jednání bylo špatné, nemusel byste ho napodobovat a jeho chyby opakovat. Genetická výbava samozřejmě taky hraje svou roli, ale pokud dospělý člověk vidí, že jeho chování mu komplikuje partnerské a příp. i další mezilidské vztahy, je vhodné na tom začít pracovat. Určitě je užitečné přečíst si o tom vhodné knihy a články, ale jedna návštěva u psychologa toho asi moc nezmůže, zřejmě to bude ‘běh na dlouhou trať’.

Samozřejmě se můžete pokusit bývalé přítelkyni navrhnout setkání, vše jí upřímně vysvětlit, ukázat, že jste na sobě začal pracovat a jste připraven pracovat případně i na obnově vašeho vztahu a její důvěry, ale opravdu jen na ní, jestli váš návrh přijme.

Upřímně bych vám doporučovala, abyste se pokusil s rozchodem vyrovnat, soustředil se na sebe a na svůj osobní a duševní rozvoj, snažil se maximálně zklidnit a dostat své chování pod kontrolu. Pak se vám jistě bude lépe dařit i ve vztazích a vaše budoucí partnerka to určitě ocení.

Přeji vám hodně sil a trpělivosti.

Jana Řehulková

Dobrý den,

svou manželku jsem poznal v jejích 16 letech, mně bylo 29. Zpočátku to byla tichá, uzavřená a stydlivá dívka. Dnes je jí 30 let, máme dvě děti, 7 a 10 let. Po mateřské nastoupila žena do práce a změnila se, je společenská a ráda je středem pozornosti.

Několik posledních let jsem se k ní nechoval moc dobře, několikrát mi řekla, že ode mě odejde. Já jí na to odpověděl, ať si jde. Nakonec se svěřila kolegovi v práci a ten jí přiznal, že je do ní už dlouho zamilovaný a nabídl jí zázemí i pro děti. Oznámila mi to a odešla. Druhý den se ale vrátila, omlouvala se a plakala (tu noc se s ním teprve poprvé vyspala). Odpustil jsem jí a vzal ji zpět.

Dva měsíce to bylo nádherné, já změnil své chování. Pak jsem zjistil, že kolega z práce je zpátky ve hře. Zaměstnání se vzdát nechtěla, tak jsem vybouchl a vyhodil ji. Po necelém týdnu jejich soužití se mi svěřila, že od něj chce odejít, že je nevyspělý, urážlivý a taky šetřílek a tlačí ji do dítěte. Také mi řekla, že ho ani na veřejnosti nevezme za ruku, že se jí nelíbí. Slitoval jsem se a vzal ji po týdnu zpět. S tím, že už naposledy. Poté ji přinesl kytku a najednou byl zase super.

Máme to teď tak, že spolu bydlíme, žádné intimnosti a já čekám, až se rozhodne, s kým chce být. Sama to prý ještě neví . Zamilovanost k němu ji už prý přešla, nemiluje ho, ale má ho hodně ráda, je hodný a obětavý. Prý hledala jen možnost ode mě utéct a nehleděla na vzhled či zabezpečení. Mě že má trochu ráda, ale jinak ke mně nic necítí.

Chvílemi to vypadá, že zřejmě zůstane se mnou, ale to čekání je hrůza. Nicméně ho pořád vídá v práci a tím se vše stále oživuje. Kolega už dal výpověď a za měsíc odejde. Pak se to snad pohne. Já na ni netlačím, mám ji pořád rád. Ta nejistota mě ubíjí.

Jirka

(Dotaz 2066)

Milý Jirko,

nevím, co se skrývá za tím, že ‘několik posledních let jste se nechoval k manželce moc dobře’. Nevím kolik ‘posledních let’, ani jak moc ‘nedobré’ to vaše chování k ní bylo, že chtěla odejít a vy jste ji posílal ‘ať si jde’. Váš vztah v tu dobu tedy již nejspíš nestál na pevných základech a to, že hledala útočiště a bezpečnou náruč u jiného muže, bylo pak jen přirozeným vyústěním celé situace.

Ovšem její rychlý odchod i s dětmi ke kolegovi, který jí vyznal lásku, a se kterým v tu dobu ještě ani nedošlo k fyzickému sblížení, byl tak trochu ‘kách’, což potvrzuje i její návrat hned následující den.

Pak se ovšem vztah obnovil a vyhodil jste ji vy sám. Po týdnu byla zpět, ale stačila jedna kytka a znovu obnovila vztah s kolegou. K vám nic necítí, ale bydlí s vámi a rozhoduje se s kým chce být. Tolik stručná rekapitulace.

A to je to, co chcete? Čekat, jak se rozhodne a doufat, že zůstane s vámi, když dá kolega výpověď a ona ho nebude mít na očích? Proto, že vás má ‘trochu ráda’? Já vím, že minimálně kvůli dětem má smysl za rodinu bojovat. Ale když s vámi manželka zůstane, budete jí znovu důvěřovat? Začne vás ona znovu milovat?

Myslím, že byste neměl zůstávat v pasivní roli a jen čekat, jak to dopadne a jak se ona rozhodne. Nejistotu budete nejspíš pociťovat i nadále, jestli spolu nebudou i když se neuvidí v práci, jestli se neobjeví další kolega, jestli manželka zase nebude chtít odejít.

Převezměte odpovědnost za svůj život do svých rukou a nebuďte jen pasivním divákem a čekatelem. Rozhodujte se také vy a mějte na paměti hlavně klid a harmonické láskyplné prostředí pro vaše děti.

Přeji vám zdravý úsudek a kroky správným směrem.

Jana Řehulková

Dobrý den,

s partnerem jsme spolu 3,5 roku. Od začátku vztahu jsme měli nějaké problémy, vždy něco z jeho strany.

Nejprve mi sdělil, že není zamilovaný, prý nikdy nikoho nemiloval. To se prý ale postupně změnilo. Pak přišla taková odloučení, vždy na 3-4 dny, s tím, že má deprese a přešla ho chuť ve vztahu pokračovat, ale že v žádném případě o mě nechce přijít. Pak praskla jeho první nevěra, kdy mě paní sama kontaktovala, zapíral i přesto, že jsem měla důkazy (jeho ofocenou konverzaci), přesto jsem mu ji odpustila.

Takhle to bylo ještě jednou a pak vím asi o sedmi ženách, které zval na kafe k němu domů. Nikdy se neměl ke společnému bydlení, teď tvrdí, že by možná i chtěl, ale že se neumím chovat, že to moje věčné podezírání a urážení je nesnesitelné, že si je vědom svých chyb a chápe mě, ale že má svědomí čisté. Takže stále bydlíme odděleně.

Na Facebooku mě měl dvakrát v přátelích, má všechny příspěvky a fotky zamknuté, abych je neviděla a kvůli komentářům, přidává si do přátel neznámé ženy, a když se ho zeptám, proč to dělá, stěžuje si, že ho ty ženské otravují, a že co je na tom, že jim přátelství klidně potvrdí, když jsou z úplně jiného města. Mě z přátel pokaždé odebral kvůli tomu, že prý lustruju jeho profil a hledám neustále nějaké “důkazy”.

Celých těch 3,5 let kdykoliv je u mě nebo jsme někde spolu, má svůj mobilní telefon v tichém režimu, displayem vždy dolů. Přesto mi tvrdí, jak moc mě miluje, a když mě náhle opustí kvůli mému údajnému ‘špatnému chování‘, vím už podle všeho, co s ním zažívám, že se stýká opět s nějakou ženou. Je to pro mě čím dál bolestivější, vůbec si neuvědomuje, jak moc mě to trápí a jak mi ubližuje. Nemám rodinu, nemám ani opravdové přátele, mám pouze devítiletého syna, který mi v tom moc nepomůže.

Míša

(Dotaz 2065)

Milá Míšo,

čtu váš příběh už poněkolikáté a stále mě napadá ta stejná otázka: proč s ním jste? Ponižuje vás, nerespektuje vás, manipuluje s vámi, vyvolává ve vás pocity viny, lže vám a prokazatelně vás podvádí. A vy jste dopustila, aby se k vám takto choval. Vy jste mu to vlastně dovolila.

Tak ale fungující partnerský vztah rozhodně nevypadá. Doporučila bych vám, abyste se nenechala dále manipulovat, obviňovat a peskovat, ale aby jste váš vztah co nejdříve ukončila. Zasloužíte si něco mnohem lepšího a důstojnějšího. Opravdu výjimečně radím tak radikální krok, ale v tomto případě nevidím jinou možnost. Váš partner se nezmění a vy se budete trápit dál.

Zaměřte raději svou pozornost na svůj vlastní život a věnujte svou energii do sebe, do obnovy svého sebevědomí a sebeúcty. Věnujte svůj čas synovi, podnikejte s ním něco zábavného a zajímavého, taky si určitě přeje mít veselou a radostnou mámu. Začněte dělat věci, které vás těší, baví a naplňují. Choďte do přírody, cvičit, běhat, zajděte si do kina, přečtěte si hezkou knihu. Oslavte nějakou kamarádku, bývalou spolužačku, sousedku a snažte si najít i nové přátele. Investujte svou energii do věcí, které vám v životě dávají smysl a ne do patologického lháře, se kterým vás hezký život určitě nečeká.

Přeji vám hodně kuráže a síly udělat rozhodný krok.

Jana Řehulková

Dobrý den,

s přítelem spolu budeme čtyři roky. Poslední asi dva roky nám to ale nějak nefunguje. Mám šestiletou dceru, která není jeho, ale chová se k ní skvěle, stará se o ni od jejích dvou let. Jen my dva spolu nějak nemůžeme vyjít.

Hodně se hádáme kvůli penězům. Dělám jen na 4 hodiny denně, kvůli dceři, půjde teď do školy a chci se jí věnovat. Přítel mi dává ultimátum, že si do září mám najít jinou práci, kde budu dělat víc hodin a vydělám víc peněz. Že to, co dělám teď, není práce. Pracuji ve školce, uklízím tam a pomáhám malým dětem u oběda a s oblékáním. Vůbec mě nerespektuje, věčně jsem na všechno sama, nakupuji, tahám plné tašky autobusem, o vše se starám a jemu není nic dobré.

Mám v sobě toho tolik, že když si pak jdeme spolu sednout na drink, tak pak vše ze mě jde ven a z toho hádka. Nevím, co dělat. Zda odejít a doufat, že si uvědomí, co ve mně má, nebo to mezi námi skončí úplně. Dělá si ze mě služku - podej, udělej... už mi i přijde, že se mnou zůstává jen kvůli té malé. Nevím, co dělat dál. Děkuji za odpověď

Andy

(Dotaz 2064)

Milá Andy,

jestli dobře počítám, tak polovinu času, co jste spolu, váš vztah moc dobře nefunguje. Takže hezké to bylo první dva roky, to je přibližně doba, po kterou trvá zamilovanost. Potom postupně opadnou růžové brýle a nastupuje každodenní všední realita.

Nevím, jestli jste rozhodnutí pracovat na zkrácený úvazek i po nástupu dcery do mateřské školy udělala sama nebo jste se tak dohodli s partnerem. Určitě by takové věci měly být předmětem společného rozhodnutí, zvlášť, když se to týká rodinného rozpočtu a ovlivňuje jej to.

Nevím také, jestli pracujete ve stejné školce, kam chodí dcera a vybrala jste si tu práci proto, abyste byla dceři nablízku. Nevím, jaká je vaše původní profese a jaké máte možnosti její uplatnění a výdělku.

Možná, kdyby partner viděl, že hledáte plnohodnotnou práci ve svém oboru, na plný úvazek, víc vyděláte a přispějete do rodinného rozpočtu, snažil by se vám víc pomoci, nejen s nákupy.

Je škoda, že když už si najdete společnou chvíli pro sebe, pokazíte si ji hádkou a výčitkami. Výsledný pocit vás obou pak je, že se na ničem neumíte domluvit a že když už spolu někam vyrazíte, stejně se hádáte a je mezi vámi nepohoda.

Doporučovala bych vám, abyste si skutečně našla práci na plný úvazek, dcera nastoupí do školy a odpoledne může jako ostatní děti navštěvovat školní družinu. Je standardní, že po mateřské a rodičovské dovolené se maminky normálně vrací do práce, nejen proto, že jejich výdělek je podstatnou částí domácího hospodaření a mnoho rodin by se bez něj prostě neobešlo.

Možná, že když začnete pracovat víc hodin, přinesete domů víc peněz, napětí se sníží, partner nebude tolik ve stresu, že celou rodinu a domácnost musí táhnout hlavně on a situace se uklidní. Možná je opravdu hlavně nervózní z toho, že je to na něm a musí uživit vás i dceru, navíc když ještě není jeho. Je fajn, být doma a věnovat se dětem, pokud to finanční situace rodiny dovolí. Ale ve většině rodin ve školním věku dítěte prostě pracují oba rodiče. V každém případě, jak už jsem psala, mělo by to být věcí společné dohody.

A když se s partnerem v souvislosti s novou prací dohodnete na jeho větším zapojení do domácích povinností, mělo by se ulevit zase vám. A pak si snad zase ten drink společně užijete v pohodě a prima atmosféře.

Držím palce, aby všechno dobře dopadlo.

Jana Řehulková

Dobrý den,

prosím o radu, jsem po rozvodu a nevím jak dál. Mám úplně nízké sebevědomí, v hlavě se mi stále motá minulost a bývalý manžel, nemůžu se hnout z místa. Je mi 58 let, děti jsou dospělé. Děkuji za jakoukoliv radu. Iveta

Iveta

(Dotaz 2063)

Milá Iveto,

rozvod a vše co s tím souvisí, umí s psychikou a sebevědomím pěkně zamávat. Po období prvního šoku, popírání, smutku, hořkosti, pocitů křivdy, vzteku... přijde po nějaké době smíření a hledání sebe sama v nové situaci a nové roli. Někdy to trvá delší dobu a není možné jednotlivé fáze urychlit nebo přeskočit. Čas je nejdůležitější léčivá veličina.

Ale jednoho dne přijde nádech a vy zase uvidíte kytky a stromy a slunce a uslyšíte zpěv ptáků. A vrátí se vám úsměv na rty.

A do té doby je důležité soustředit se na sebe a dívat se dopředu. Nezůstávejte v minulosti, jinak se zamotané do pavučiny sebelítosti, která vás může stáhnout až do deprese. Už jsem to tu jednou psala: každá židle má čtyři nohy, jen tak je stabilní. Židle je v tomto případě váš život a ty nohy důležité opěrné body a pilíře v něm. Jeden je rodina, tedy partner a děti, příp. vnuci, sourozenci, rodiče. Druhý práce, která vás naplňuje. Třetí přátelé a kamarádi a čtvrtý pilíř jsou vaše zájmy a koníčky a aktivity, které vás baví. Jestliže se tedy první pilíř po rozvodu otřásl v základech, je důležité zaměřit se na ty ostatní. Jestli máte děti a vnuky, věnujte se jim a snažte se s nimi trávit čas. Pokud ještě pracujete, ponořte se do práce. Určitě podnikněte něco se svými přáteli, pozvěte je na malý výlet, vyrazte s kamarádkou na skleničku nebo do kina. A určitě zaplňte svůj čas věcmi, které vás baví a těší. Vyjděte si do přírody, projeďte se na kole, běžte si zacvičit, přečtěte si dobrou knihu, pusťte nějaký dobrý film, zajděte si na výstavu. Cokoliv, co máte ráda. A nespěchejte na sebe. Určitě to zvládnete.

Přeji vám hodně sil

Jana Řehulková

Dobrý den,

žiji s partnerem, avšak po veškerých lživých situacích přestávám věřit úplně vše, co mi řekne. I když to pravda třeba je. Jsou to takové pitomé lži a vlastně ani nejsou potřeba. Například, že někomu něco řekne... Že nás vztah nemá smysl a ví to....  (stalo se mi, že mi to ten dotyčný i nahrál, abych věřila, že to opravdu řekl)... A mě pak říká, jak mě miluje, že není nic lepšího, jak nás vztah.... Nejhorší je, když vím, že je to lez. Na něco se ho zeptám a dopředu vím, jak to je, nebo bylo. A on mi do očí není schopen říct pravdu. To mě šíleně mrzí a dusím to v sobě. Jenže když se to nahromadí uvnitř mne, většinou to bouchne a pak to špatně dopadne. Už nevím jak dál.

A.

(Dotaz 2062)

Dobrý den,

říká se, že lež má krátké nohy. To, jak partnerovy lži popisujete, ukazuje na notorického lháře. Jedná se o lhaní ze zvyku, zdánlivě bez příčiny. Horší by ale bylo, kdyby se u vašeho partnera jednalo o patologické lhaní, kdy by s vámi manipuloval a svou lží se snažil získat nějakou výhodu a vás naopak znevýhodnit.

Nevýhodou je, že i když si s ním otevřeně promluvíte, stejně nikdy nebudete vědět, jestli vám říká pravdu nebo lže.

Takže rozhodnutí, jak dál, bude na vás. Kolik těch lží ještě unesete? Jak pružné jsou hranice vaší tolerance? Jak moc vás to trápí a jak dlouho to již v sobě dusíte?

Jedním z principů funkčního vztahu je i vzájemná důvěra, otevřenost a upřímnost. Bez nich má partnerský vztah jen malou šanci na úspěch a dlouhodobé trvání.

Promyslete si, co je důležité pro vás, bez čeho se ve vztahu neobejdete a kde jsou vaše hranice. A podle toho se rozhodujte, jak se vztahem naložíte dál.

Přeji vám zdravý úsudek.

Jana Řehulková

Dobrý den,

chtěla bych se zeptat, jak řešit situaci, kdy bývalý partner si jednou za 14 dní bere syna na víkend k sobě, ale během těch dnů, co jej u sebe nemá a mám ho já, se neptá ani jak se má atd. A pokud s ním potřebuji něco vyřešit, tak nemá čas a nebo to chce řešit jen přes telefon. V neposlední řadě, i když ho požádám, aby s námi jel k doktorovi, vždy se na něco vymluví, ale já si myslím, že mu to zakazuje jeho současná přítelkyně. Tak by mě zajímalo, co by se s tím dalo dělat. Děkuji za odpověď.

Lidka

(Dotaz 2061)

Milá Lidko,

váš bývalý partner se zřejmě řídí vaší dohodou nebo rozhodnutím soudu a kontakt se synem udržuje pravidelně v určených dnech jednou za čtrnáct dní. Je smutné, že se o syna jinak nezajímá a nekontaktuje vás, aby se dozvěděl, jak se mu daří, ale k zájmu bohužel nemůžete nikoho přinutit. Nepíšete, jak je váš syn starý, ale je možné, že až bude větší, ukáže se, že díky omezenému kontaktu a mizivému zájmu nemá s manželem tak pevné pouto a vztah. Je samozřejmě v zájmu dítěte, aby mu oba jeho rodiče projevovali lásku a pocit bezpečí a měla byste určitě zkusit o tom s bývalým partnerem promluvit a vysvětlit mu to právě v tomto v širším kontextu.

Ale to je jediné, co můžete, protože přinutit ho k většímu zájmu nemůžete. Stejně jako ho nemůžete nutit, aby s vámi důležité věci řešil jinak, než přes telefon. A stejné je to i s doprovodem k lékaři. Můžete o to bývalého partnera požádat, ale je na něm, jestli vám vyhoví nebo ne. Dítě je svěřeno do vaší trvalé péče a otec má povinnost platit na něj výživné a udržovat s ním kontakt v určeném termínu a rozsahu. Vše ostatní je nad rámec jeho povinností a může to fungovat pouze na bázi dobrovolnosti a domluvy mezi rodiči. Je dokonce i nepodstatné, jestli je to rozhodnutí vašeho bývalého partnera nebo ho k tomu nějak motivuje jeho současná přítelkyně, ve finále je to na něm, on je otec dítěte, dospělý a svéprávný.

Je ale také docela možné, že ona a možná i on vaši snahu vnímají tak, že naléháním na osobní setkání pod záminkou řešení nějakého problému (s tím, že telefon považujete za nedostačující) nebo žádostí o doprovod k lékaři, se snažíte být s bývalým partnerem více v kontaktu, a to se možná nelíbí ani jemu, ani jeho přítelkyni. Ze zkušenosti vám mohu říci, že pokud by se vám časem podařilo nejen s bývalým partnerem, ale i s jeho přítelkyní dobře vycházet, budou všechny domluvy snazší a prospěje to zejména synovi.

Držím vám palce, ať najdete klidnou a vstřícnou cestu ke společné komunikaci.

Jana Řehulková

Dobrý den,

Setkala jsem se s přítelem před dvěma lety, asi po půl roce kvůli mně opustil svou přítelkyni a dvouletou dceru. Nyní žijeme spolu, ale často mě přepadají nepříjemné pocity a nejistoty. Protože partner už má dítě, se kterým tráví většinu volného času a naše dítě ani svatbu neplánuje, tak mám někdy pocit, že už vlastně všechno má. Doma jen uklízím, vařím, vydělávám a on vlastně kouká jen do telefonu. Jednou za čas mě přepadne myšlenka, že ho vlastně nemiluju, že si nedokážu představit budoucnost s ním, že bych mu nedokázala říct ani rozhodné ano, kdyby na to došlo.

Někdy mám pocity úplného prázdna, vlastně nerozumím sama sobě a nevím, jak dál. Na jednu stranu si nedokážu představit život bez něj a na druhou ani s ním, protože jsem neustále napjatá a nervózní. Tak se mi zdá, že mám úplně rozhozené emoce, kdy chvilku miluji a chvilku nenávidím. Navíc jeho malá holčička je rozmazlená a já k ní prostě necítím žádnou velkou lásku, je pro mě naopak spíš omezující a vyvolává to ve mně pochybnosti, že nebudu dobrá matka a partner svou dceru bude mít raději, než naše dítě. A tak nějak dokola mě omezují tyhle myšlenky a já se snažím dělat vše, jen abych na to nemyslela.

Jsem pak věčně podrážděná a smutná. Je to velmi náročné pro nás oba, jelikož oba cítíme velkou nejistotu. Vlastně je to tak možná už od začátku, protože měl strach kvůli mně opustit rodinu a já na to dostala strach, co když s ním nezvládnu být až dokonce života. A tak se to nějak táhne a nedokážu se z toho bludného kruhu vymanit.

(Dotaz 2060)

Dobrý den,

situace je celkem složitá. Už proto, že váš vztah startoval na tom, že přítel opustil manželku a malou dcerku. Je přirozené, že měl zřejmě výčitky svědomí a snaží se nyní s dcerou trávit co nejvíce času.

A přirozený je i váš strach a občasné pochybnosti, které vás dohání. Např. obava, jestli s partnerem dokážete vybudovat dlouhodobý vztah, když už kvůli vám opustil rodinu, jestli budete dobrou mámou, když nezbožňujete partnerovu dceru, jestli s vámi bude chtít mít děti, když už jedno má a otcovství ho docela zaměstnává.

Samozřejmě o dost snazší by bylo, kdybyste si tyto otázky položili a společně na ně hledali upřímné odpovědi hned na začátku vašeho vztahu. Ještě jednodušší by bylo, kdyby jste se potkali až poté, co by váš partner jeden vztah ukončil a stačil se přes rozchod již přenést.

Ale situace je, jaká je, takže musíme vycházet z daných reálií. Sepište si všechny věci, které od vztahu očekáváte. Co byste si přála. Po čem toužíte. A pak označte to, co z toho máte. Co vám společné soužití přináší a co vám partner poskytuje. Zkuste si ujasnit a pojmenovat své pocity. Bez příkras a všech možných ‘kdyby’. Jednejte se sebou zcela na rovinu.

A pak byste si o tom s partnerem měla otevřeně promluvit. Měli byste mluvit i o svých obavách, strachu a nejistotách. Nedala jste mu žádný slib a záruku na vztah ‘dokud nás smrt nerozdělí’, takže pokud se oba dva ve vztahu spíš trápíte, než abyste byli šťastní a zamilovaní, nedopusťte, aby se vám vztah stal vězením.

Vztah k partnerově holčičce byste ale měla zkusit přehodnotit, je malá a za nic nemůže. I pokud je trochu rozmazlená, není to v žádném případě její vina, ale dopustili to její rodiče. Zkuste s ní navázat bližší vztah, celé situaci to pomůže.

Přeji vám hodně odvahy a sebereflexe.

Jana Řehulková

Dobrý den.

Chci se zeptat, co mám dělat, když mi partner zahýbá. Máme se navzájem velmi rádi, ale přítel vždy na víkend odjede pryč, zcela bez udání místa a důvodu a celý víkend nekomunikuje. Plánujeme další společný život, ale jak se říká, přítel prostě ‘zanáší’. Nevím, co s tím dělat. 

Jana

(Dotaz 2059)

Milá Jano,

jestli je vám partner opravdu opakovaně nevěrný, dokonce s pravidelností každý víkend, pak si musíte vy sama odpovědět na to, jestli i za těchto okolností budete dál plánovat společný život. Je totiž vysoce pravděpodobné, že s tím hned tak neskončí, když vás podvádí už nyní na začátku vztahu. Je hezké, že se máte rádi, ale co je to za důvěru mezi partnery, když každý víkend odjíždí, neřekne vám kam, proč, ani za kým? Takže bude to na vás, abyste si uvědomila svou vlastní hodnotu a přemýšlela, s kým chcete skutečně žít.

Přeji zdravý úsudek při rozhodování o své budoucnosti.

Jana Řehulková

Zdravím Vás.

Vážím si vašich rad. Zamiloval jsem se do slečny, se kterou jsem kdysi chodil na základní školu. Dnes nám je oběma 20 let a poslední dobou jsme se začali vídat, je to na velmi dobré cestě. Jenže mí přátelé mi začali vyprávět, co všechno o ní nevím, jaká je ve skutečnosti, dokonce mi řekli o klucích, se kterými se vyspala a pak je nechala být. Jsou to důvěrné informace a já těmto lidem velmi věřím, ale kdykoli jsem s ní a přijde řeč na tohle téma, ona vše popírá. Víte, upřímně řečeno, nikdy jsem neměl nikoho tak rád, ale mám strach, že to, co mi bylo řečeno, je pravda. Říkali mi, že mi taková holka jako je ona nikdy nebude věrná. Já teď stojím před rozhodnutím, jestli s ní být nebo ne. Jsem z toho zmatený.

Jan

(Dotaz 2058)

Milý Honzo,

musíte se rozhodnout, jestli dáte na řeči ostatních nebo se rozhodnete věřit své přítelkyni. Já vím, říká se, že ‘není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu’, ale lepší je určitě mít vlastní zkušenost, než poslouchat drby a pomluvy.

Píšete, že jste se zamiloval, že je vše na dobré cestě a že nikoho jste ještě neměl tak rád. Tak proč byste se slečnou nemohl randit? Je vám dvacet, můžete tedy ještě pořád sbírat zkušenosti. Nezakládáte přece hned rodinu, nestavíte dům a nepořizujete si děti.

Udělejte si názor sám, na základě vlastní zkušenosti. Také se totiž říká, že ‘lepší je litovat toho, co jsme udělali, než toho, co jsme neudělali’.

Tak odvahu a poslouchejte svoje city.

Jana Řehulková

Stále dokola máme s přítelem problém v partnerské komunikaci.

Když ho upozorním na něco, co mi vadí, nikdy mi nevyhoví. Poprosila jsem ho například, aby zhasnul lampičku v pokoji (mám ochrnutou zornici v levém oku a světlo mě bolí), řekl, že světlo je tlumené a že si vymýšlím. Řekla jsem mu, že je to od něj sobecké a znovu jsem ho slušně požádala. Při ‘sobecký’ se začal bránit a hádat.

Mnohokrát jsem mu vysvětlovala, že  při hádce jsme v tom stejným dílem. Ale on má pocit, že já to vždy moje chyba a nechce slyšet, že jsme v tom oba dva. Byla jsem zrovna u něj v bytě a tak jsem šla domů. On odjel na chatu a řekl mi to, až když jsem mu volala, že mám pro něho věc, kterou jsem mu nesla na opravu.

Přemýšlím o rozchodu, nikdy jsem po něm nic nechtěla, útraty si platím sama a každý máme svůj byt, což je velká výhoda. Je mi 58 a příteli 68 let. Omluva z jeho strany nepřichází do úvahy. Je to ješitnost? Prostě tomu nerozumím, nijak ho neomezuji, může si dělat co chce. Děkuji za odpověď.

Ája

(Dotaz 2057)

Milá Ájo,

už jste velká holka, jistě s dostatkem zkušeností, abyste sama vyhodnotila, jestli se vám takový způsob vztahu líbí, vyhovuje vám a naplňuje vás. Zdá se, že váš přítel je tak trochu sobec, který si hlídá jen své pohodlí a komfort, nechce se v ničem přizpůsobit a nerespektuje vaše prosby a přání. A že vás ani nepozve v restauraci a vždy vás nechá zaplatit svou útratu? Takže není ani velkorysý, ani gentleman. Nepíšete, jestli je vám s přítelem dobře, podnikáte spolu nějaké zajímavé věci, jezdíte na výlety apod. Jestli zažívat i hezké chvíle nebo převažují dohady, nedorozumění a konflikty, příp. urážky a trucování.

Dejte na svůj instinkt a intuici a řiďte se tím, jak se ve vztahu s přítelem cítíte. Podle toho se rozhodněte, co dál.

Přeji vám moudré rozhodování.

Jana Řehulková

Dobrý den, nevím kde začít...

Měla jsem za sebou šestiletý nevydařený vztah v zahraničí, že kterého mi zůstal syn s ADHD. Bylo mi jasné, že si hned tak nikoho nenajdu. Byla jsem asi rok sama a potom jsem si začla s jedním známým, protože už jsem chtěla zažít znovu ten pocit, že mě má někdo rád. Asi po čtyřech měsících jsem otěhotněla a do osmi měsíců se nastěhovala k němu domů, kde ještě bydleli jeho rozvádějící se rodiče. Tchýně pak s námi zůstala, ale je super. Manžel začal s rekonstrukcí, ale dělá podle toho, jak se mu chce. Nikdy moc nemluvil, ale já to asi přes zamilovanost neviděla. Dělala jsem vše, co jsem mu na očích viděla, ale po roce a půl mi začalo docházet, že se mi nic nevrací. Začala jsem strádat a být kritická.

Snažím se po dobrém i po zlém, ale vůbec nic s ním nehne. Začal mě o to víc ignorovat. Nezažila jsem nikdy člověka, se kterým by se nedalo vůbec mluvit. Komunikace mezi námi skoro neexistuje, ale když mu to řeknu, odpoví, že se mnou přece mluví. Já jsem hodně upovídaná, takže opravdu netuším, jak může říct, že nemluvím já. Jediné, co by po mně chtěl, je sex a uvařit.

Už jsem ve fázi, kdy opravdu nevím, co s ním. Rok a půl po synovi se nám narodilo ještě třetí dítě. Samozřejmě, že všechno je na mně. Nemám žádný volný čas a nemám v manželovi absolutně žádnou oporu. Ani když jsem přišla domů se sádrou na ruce, nebyl schopen mi s ničím pomoct. V poslední době už nezvládám udržet emoce ani před dětmi, před rodinou, zkratka před nikým. Nevím si rady, nechci, aby děti vyrůstaly bez táty, jinak už bych dávno odešla.

Nika

(Dotaz 2056)

Milá Niko,

zdá se, že už na začátku jste do vztahu vstupovala spíš z rozumu než s velkou vášní. A těhotenství a stěhování přišlo potom docela rychle, nevím, jestli jste se za těch pár měsíců stačili spolu pořádně poznat.

Vlastně ani bydlení a zázemí pro rozrůstající se rodinu nebylo na začátku úplně ideální, bylo třeba rekonstruovat. A ukázal se manželův trochu laxní přístup, pracuje podle nálady.

Sama píšete, že váš muž nikdy moc nemluvil, jen jste tomu přes zamilované brýle nevěnovala pozornost. V této věci se tedy nijak nezměnil, byl takový nejspíš vždycky. A představa, že změníte dospělého člověka ‘k obrazu svému’, je naivní. Nezměníte. Naopak. Vypadá to, že manžel se ‘sekl’, protože ho někam tlačíte a snažíte se změnit jeho přístup. On zřejmě neumí vaši představu naplnit, tak se uzavřel ještě víc.

Připadá mi, že jste to zakládání rodiny trochu uspěchali, šli jste do toho dřív, než jste jeden druhého měli možnost pořádně poznat a vyzkoušet si, jak vám půjde společné soužití.

Nemám návod, jak vašeho manžela rozmluvit, ale domluvit se na tom, jak se zapojí do chodu rodiny a péči o děti byste měli. Alespoň se o to pokusit. Zkuste si připravit návrh, jak by se měl manžel zapojit a s čím by vám měl pomoci. Kdy bude mít děti na starosti, abyste vy získala trochu času pro sebe. A v klidu to s ním proberte, bez kritiky a obviňování, jinak se uzavře a nebude vás poslouchat. Buďte stručná, nezapleťte se do pavučiny mnohomluvnosti, jinak to podstatné, co chcete projednat a v čem s manželem dosáhnout dohody, zapadne ve víru slov.

Děti zkuste ušetřit, neřešte problémy před nimi, jsou ještě příliš malé a měli by domov a své rodiče vnímat jako stabilní a bezpečné místo.

Udržet klid a potřebný nadhled.

Jana Řehulková

Dobrý večer.

Expřítel od nás odešel. Našel si jinou ženu. Cca po tříměsíční známosti s ní čeká rodinu. Jedna rána za druhou. Máme spolu tříletého syna, alimenty na něj platí, tím pádem ho chce také vídat. Je to pro mě těžké, od narození syna jsme byli stále spolu, nikdy nikde nebyl přes noc. A teď byl u táty na čtyři dny. Byly to nejhorší čtyři dny v mém životě a nebudou poslední, protože si syna chce brát i nadále. Jenže je tam i jeho přítelkyně a hrají si na úplnou rodinu. A doma to syn nemá, jsem s ním sama. Když byl bývalý přítel se mnou, tak přišel o řidičák. A teď mi říkal, že si řidičák udělal a koupil auto.

Jak to, že to se mnou nešlo? Když jsem to také chtěla. Jeho současná přítelkyně má teď vše, co jsem chtěla já. Např. jeho rodiče jsem poznala, až byl malý na světě. A teď mi říkal, že ji pojede k rodičům představit. Jak to, že teď to všechno jde? Byl pořád pracovně pryč, někdy i měsíc či déle. Takže jsme s malým byli pořád sami. Teď ho měl tedy u sebe poprvé a samozřejmě ho rozmazluje, hraje si na tátu. Nemůžu to vše nějak překousnout. Mám srdce na milión kousků. Děkuji za radu.

Petra

(Dotaz 2055)

Milá Petro,

chápu, že je pro vás momentální situace těžká, ale na druhou stranu je dobře, když už to s vaším vztahem nedopadlo nejlépe, že bývalý přítel projevuje zájem o svého syna, chce ho vídat a řádně platí výživné. Nehraje si na tátu, on JE jeho táta!

I pro syna je důležité, aby věděl, že ho má tatínek rád a pokud je v jeho novém vztahu pro chlapce klidné zázemí, je to taky moc dobře. Představte si, že by se váš chlapeček od táty vracel uplakaný a nešťastný.

Neberte to jako soutěž, pro syna budete vždycky jeho máma a ještě hodně dlouho ten nejbližší člověk. O jeho otci byste před chlapcem měla mluvit hezky a nezpůsobovat mu v hlavičce chaos.

Pokud jde o délku pobytu u táty, tak je to na vaší domluvě, pokud péči o dítě a návštěvy neurčí opatrovnický soud. U tak malého dítěte je ale obvyklé, že u otce pobývá jednou za 14 dní 1, maximálně 2 dny, a někdy k tomu třeba ještě jedno odpoledne v týdnu. Čtyři dny jsou napoprvé vzhledem k věku chlapce docela dost, ale jak říkám, je to na vaší domluvě. Oba dva byste ale měli mít na paměti duševní pohodu a zdraví dítěte. Hlavně si nedělejte z dítěte rukojmí a nepřetahujte se o něj. Tím byste mu rozhodně neprospěli.

Proč je vůči své nové přítelkyni váš expřítel vstřícnější, na to byste se musela zeptat jeho. Ať už jde o řidičský průkaz, auto nebo jeho čas strávený mimo domov. Ale myslím, že už je to jedno. Zbytečně se nemučte otázkami a neuvázněte v minulosti. Dívejte se dopředu, věnujte se synovi, podnikněte něco zajímavého s přáteli nebo s jinými maminkami s malými dětmi. Neřešte život bývalého přítele, ale soustřeďte se na ten svůj.

Držím vám palce, čas vaše křivdy zahojí.

Jana Řehulková

Dobrý den,

můj život se vyvinul tak, že nyní stojím před rozhodnutím, týkajícím se mého syna a zároveň vztahu s manželkou.

Mám dlouhodobě podezření, že manželka komunikuje s doktorem, ke kterému jezdila na akupunkturu. Viděl jsem sms, ve kterém mu sděluje, že viděla film "Život je krásný", a že ji z toho až mrazilo a tyká mu. Doktorovi zemřela žena. Tvrdí mi, že je to pouze přátelský a profesní vztah a že s ním jinak nekomunikuje. Mladší syn by měl jít hrát hokej do města (asi 30 km vzdáleného), ze kterého je i doktor a manželka nechává rozhodnutí na mně. A ještě - je ráda, když jí píšu hezké zprávy, ale ona je psát nechce.

Nechci manželce sledovat mobil, ale jak se jinak dozvědět pravdu? Mám pocit, že pokud by šel syn hrát do tohoto města, byl by to pro mě dlouhodobě tak neudržitelný stres, že to nejsem schopen snést. Mám zjistit pravdu z výpisu z mobilu?

Děkuji, s úctou J.

(Dotaz 2054)

Dobrý den,

pokud jde o mě, doporučuji vám přestat manželce lustrovat telefon, je dospělá a má právo na své soukromí. Nakonec se to otočí proti vám, že jí nedůvěřujete, a ona třeba nebude chtít být s člověkem, který jí nevěří, čte si její konverzace a je vůči ní stále podezřívavý.

Jediná cesta, jak se dozvědět pravdu, je mluvit spolu upřímně a otevřeně, ‘nalít si čistého vína’. Vysvětlete své ženě, že od ní očekáváte a zasloužíte si pravdu, ať už je jakákoliv. To, že si s někým napíše, že viděla film, a že se jí líbil, ještě nemusí nic znamenat. Ale pokud mezi ní a zmíněným lékařem je něco víc, měl byste to vědět, abyste se podle toho mohl zařídit. Nutit nikoho do ničeho nemůžete, dokonce ani svou vlastní ženu. Ani do psaní hezkých zpráv, pokud to tak ona sama necítí.

Úplně nerozumím tomu, v čem je problém, pokud by syn začal hrát hokej ve městě, znamená to snad, že by se tam s ním manželka odstěhovala, pravidelně ho tam vozila na tréninky nebo co je ten důvod, co by vám přinesl tak obrovský stres?

Vsaďte na otevřený, upřímný rozhovor, v klidu, bez ublíženosti a obviňování. Je třeba zjistit, jestli se vaše představy o budoucím životě potkávají nebo vzdalují.

Přeji hodně štěstí

Jana Řehulková

Dobrý den, chtěla bych Vás požádat o radu.

Je mi 45 let a celý život bojuju s pocitem méněcennosti, nedostatečnosti, pocitem nízké sebehodnoty a především s pocitem, který momentálně cítím jako hlavní, že mě lidé nemají rádi, nemají ke mně úctu, neváží si mě, ponižují mě, poukazují na mé chyby.

Vždy mám problémy v pracovním kolektivu, kde nikdy nezapadnu, určití jedinci se do mě strefují a stane se, že na mě i křičí. Jsem z toho vždy hrozně nešťastná, protože já sama konflikty nevyvolávám. Trpím v práci v určitých situacích sociální fobií, jsem poměrně silný introvert. Dokonce mám často pocit, že mé děti mě také nemají tolik rády, jako mají rády svého otce. Stejný pocit jsem měla u svého muže, od kterého jsem odešla, protože mě ponižoval, fyzicky napadal, nerespektoval...

Vím, že vše je jen odraz mého nastavení v hlavě, ale přijde mi neskutečně těžké tento program, který je ve vás zakódovaný od dětství, změnit. Přitom o sobě vím, že jsem chytrá, dobře vypadám, jsem příjemná k lidem, ochotná pomoci, mám laskavou povahu, v práci jsem snaživá a  jsem pracovitá. Přesto neustále narážím na ten samý odraz: Nikdo mě nemá rád, nikdo si mě neváží, nerespektují mě.

Přestože jsem přečetla spousta sebevzdělávacích knih, nedaří se mi změnit svůj postoj a naprogramování.  Děkuji za jakékoliv doporučení a rady.

Iva

(Dotaz 2053)

Milá Ivo,

děkuji vám za vaši důvěru a otevřenost. Dlouhodobý problém, který popisujete ale zřejmě nevyřešíme jedním dotazem a jednou odpovědí. Řekla bych, že je to spíš na osobní setkání nebo terapii, možná i dlouhodobou.

Sebepřijetí, sebehodnocení, sebevědomí, sebeúcta.. to všechno jsou velmi důležité věci, od kterých se odvíjí i vztah ostatních lidí k vám. A taky vaše interpretace chování druhých lidí. Ale to všechno jistě víte, píšete, že o těchto věcech toho máte hodně načteno.

Mám spoustu doplňujících otázek... kdy se podle vás tento pocit objevil poprvé, jaký jste měla vztah s rodiči, příp. se sourozenci, jak jste se cítila ve své původní rodině? Jak jste vycházela se spolužáky, měla jste nějaké koníčky, co se vám dařilo a v čem byla jste úspěšná? Jak jste se učila? Jaké to bylo v tanečních a jaký byl zájem mužů o vás? Jak jste se dali dohromady s partnerem? Pro jakou profesi jste se rozhodla a jakou práci děláte? Jak funguje pracovní kolektiv? Jak jste se cítila po narození dětí? Máte nebo měla jste nějakou blízkou kamarádku nebo někoho, komu naprosto důvěřujete? Cítila jste někdy v někom absolutní oporu?

A další a další... navrhuji osobní setkání, příp. vám mohu doporučit někoho v blízkosti vašeho bydliště.

Držím vám palce, abyste to nevzdala a každý den si připomínala to, co o sobě píšete: ‘jsem chytrá, příjemná, hezká, laskavá, příjemná, pracovitá...’

Věřím, že se na vašem sebehodnocení dá pracovat, ale na dálku to asi nepůjde.

Pokud budete chtít, ozvěte se, ráda se s vámi sejdu.

Jana Řehulková

Dobrý den.

S manželkou jsme spolu pět let a máme spolu tříletou dceru. Asi rok a půl máme velkou krizi. V podstatě každá věc končila hádkou.

S mou výbušnou povahou to opravdu nebylo lehké ustát. Manželce nejvíce vadil můj nezájem a právě ta výbušnost. Snažil jsem se s ní o problémech mluvit a najít kompromis, ale bez úspěchu. Asi měsíc zpět mi řekla, že mě nemiluje a tak jsem odešel. Nerozešli jsme se, nevyhodila mě, jen jsem odešel na pár dní, aby se trochu i pročistil vzduch. Objednal jsem se k psychiatričce, abych začal řešit svou výbušnost. Po 14 dnech jsem ženě zavolal, že bez malé nechci být a že mi trhá srdce, když pláče pokaždé, když odcházím. Mezitím jsme byli v takovém omezeném kontaktu, že jsem vždy zavolal, jak se mají apod. Nebo jsem přišel za malou a byl “doma”.

Nechci se vracet do stejných kolejí, ve kterých jsem fungoval. Nejsem sice trpělivý člověk, ale jsem připraven čekat. Můžete mi prosím poradit, jak se chovat a hlavně jak udržet tvář, i když mě čeká pouze ignorace?

(Dotaz 2052)

Dobrý den,

děkuji za upřímnost, je dobře, že neházíte vinu jen na manželku a připouštíte, že zdrojem problémů byla vaše výbušnost a zřejmě i nedostatek zájmu, který jste manželce projevoval.

Asi se to v ní delší dobu skládalo a zřejmě její city vůči vám ochladly. Nevím, jestli jedna návštěva u psychiatra něco vyřešila, pokud řešíte nezvladatelnou výbušnost, chtělo by to asi delší a pravidelnou terapii u psychologa či psychoterapeuta. Po 14 dnech vaše žena nejspíš žádnou změnu ve vašem chování nezaznamenala.

Je důležité, abyste udržoval pravidelný kontakt s dcerou, aby se cítila v bezpečí a věděla, že za ní vždy přijdete a že ji milujete. Když vaše žena uvidí, že o dceru máte zájem, přicházíte za ní klidně a s úsměvem, jste trpělivý a nevyvoláváte žádný konflikt, možná bude ochotnější s vámi mluvit a probrat věci ohledně vašeho vztahu.

Držím vám palce a přeji hodně vnitřního klidu.

Jana Řehulková

Dobrý večer, mám dotaz.

Mám partnera, se kterým se scházím po dobu pěti let. On bydlí jinde, já taky, doteď vše bylo dobré, kromě pár maličkostí, ale od tohoto roku zhruba od začátku května mu zničehonic asi přeskočilo v hlavě. Nechce se se mnou vídat, nemá na mě čas, je nervózní, mluví pořád o tom, že se nechá objednat A zavřít do psychiatrické léčebny, že mu máme dát všichni pokoj.

Nechápu, člověk, kterého jsem tak milovala a snažila se mu být vždy oporou. Vím, že ztratil práci, musel chodit na fušky, jenže on je tam neustále, v týdnu, víkendy, už za mnou ani nejezdí a pořád mi tvrdí, že nemá čas ani sám na sebe, přitom vím, že je to lež. Nezeptá se mě, co jsem dělala za celý den, jak jsem se měla, zajímá ho jen práce a práce a práce. Můžete mi poradit, co mám dělat? 

Chtěla bych si s ním o tom popovídat a říct mu, jak se věci mají, ale on očividně nemá čas ani chuť. Tam, kde dělá, je docela dost velký příjem, mám pocit, že ho ty peníze změnily, byla bych ráda, kdybyste mi odpověděla. Děkuji.

Miluše

(Dotaz 2051)

Dobrý den, Mílo,

chápu, že jste z aktuální situace zmatená a nechápete, co se stalo. Ale faktem je, že nemůžete nikoho k ničemu nutit, pokud to tak sám necítí nebo nechce.

Vaše jediná šance je, přimět přítele v klidu a naprosto upřímně si promluvit, zjistit, jak jste pro něho důležitá vy a váš vztah, jaký je jeho žebříček priorit a hodnot a kde se v něm nacházíte vy? A jak vidí vaši společnou budoucnost?

Jestli tato situace trvá teprve od května, není to nijak extrémně dlouho a zřejmě to mělo nějaký důvod. Neutíká do práce před něčím? Nebojí se závazků? Nevychladnul váš vztah a nedošlo k odcizení?

Jinak, než otevřeným rozhovorem, kdy si ‘nalijete čistého vína’, to nezjistíte. Takže to neodkládejte, klidně se za ním rozjeďte vy, ať víte, na čem jste a můžete se podle toho dál zařídit.

Držím vám palce.

Jana Řehulková

Můj přítel o mě bojoval několik měsíců, pak přišlo krásné období štěstí, procházky, zamilované zprávy, on bydlí se starým strejdou, já s maminkou a dcerou. Večer mi napíše, jak moc mě miluje a krásné sny a druhý den dopoledne, že chce být sám, bez důvodu a ani mi žádný nechce říci, tápu a utápím se v žalu, protože vlastně ani nevím proč, uvažovala jsem i o sebevraždě.

Petra

(Dotaz 2050)

Milá Petro,

samozřejmě netuším, co se vašemu příteli honí v hlavě a s jakými démony se potýká. Zmiňujete jen, co vám píše, ale mě by spíš zajímalo, jak spolu trávíte čas, jak si spolu povídáte a jak vypadá váš vztah ‘naživo’.

V každém případě byste si měli promluvit naprosto otevřeně a na rovinu a měla byste se přítele zeptat (a trvat na odpovědi), jak to s vámi teda vlastně má a jak váš vztah vnímá. Popište mu upřímně, co tyhle zvraty v jeho postoji s vámi dělají a jak se cítíte.

Zkuste se podívat na svou situaci s nadhledem, jestli člověk s tak nekonzistentním postojem stojí za to, abyste se pro něj tolik trápila. Já vím, že láska umí být krutá a je těžké si poručit, ale určitě chcete lásku, která bude opětovaná a muže, který vás bude milovat stále a ne jen večer. Který vám bude oporou a ve svých citech bude stabilní. Neodkládejte to, ať vás nemučí pochybnosti a nejistota nedohání k temným myšlenkám.

Jana Řehulková

Dobrý den, nejedná se o mě, ale o moji dceru.

V podniku, kde pracuje, se seznámila s mužem, do kterého se samozřejmě zamilovala. Je to sice vzájemné, jenže je tu problém. On má přítelkyni a mají spolu chlapečka. Již delší dobu mu vztah nefunguje a ve vztahu pobývá jen kvůli dítěti. Nyní se rozhodl, že odejde. Bohužel jsou tu překážky, jelikož že strany ex přítelkyně přišlo ke slovu vydírání, vydírá ho ohledně syna. A já bych se chtěla zeptat, co má dělat, je strašně moc hodný a on neví, jak se z toho bludného kruhu vyprostit, když už tam žádná láska není a pouze láska k synovi. Dcera pořád doufá. Moc Vám děkuji za radu

(Dotaz 2049)

Dobrý den,

ráda bych vám pomohla, ale vypadá to, že radu nepotřebujete vy, ani vaše dcera, ale spíš její přítel. A dost těžce se radí takhle zprostředkovaně, když neznám ani příběh jeho vztahu s matkou jeho dítěte, ani jeho pocity, ani důvody, proč od ní odchází, ani jak na to reaguje jeho expartnerka pokud potřebuje radu, měl by se ozvat on a popsat všechny potřebné detaily.

Dceři vřele doporučuji, aby nevstupovala do závazného vztahu, dokud si její přítel nevyřeší svůj původní vztah. Jinak mezi nimi pořád bude ležet stín a tíha minulosti a jednou by na ni mohla padnout vina za rozbití domova malého chlapce.

Styk otce s dítětem lze samozřejmě upravit soudně, pokud se rodiče nedohodnou, ale vždycky je lepší, zejména pro dítě, pokud spolu bývalí partneři dobře s slušně vycházejí.

Přeji všem zúčastněným hodně sil a trpělivosti a vy se snažte do situace vůbec nezasahovat, všichni tři jsou dospělí s řešení je na nich.

Jana Řehulková

Dobrý den,

mám problém uvnitř sebe. Je to rok a půl, co se se mnou rozešel kluk a teď mám měsíc nového přítele a jsem s ním moc spokojená. Je to člověk, kterého jsem hledala. Nedávno se mi ale ozval bývalý přítel a mně je do breku, když ho vidím s novou přítelkyní. Neustále se mi vrací věci z minulosti. Nikdy bych se už k němu nevrátila, ale pořád mě mrzí, co se stalo. Jak to mám udělat, abych na něj navždy zapomněla, myslela na svého současného přítele a byla více šťastná?

Jana

(Dotaz 2048)

Milá Jano,

emoce si s námi občas hodně pohrávají a někdy trvá opravdu dlouho, než se vyléčíme z nešťastné lásky nebo z rozchodu. V tom případě je určitě účinné se s bývalým partnerem nestýkat a nekomunikovat a programově se vyhýbat všem možným kontaktům. A nechat čas, aby otupil hroty zraněním srdce a léčil a hojil a pomohl se přes rozchod přenést.

Pokud si najdete někoho dalšího v období, kdy ještě v sobě nemáte vše dořešeno a uzavřeno, může se stát, že myšlenky a vzpomínky se vám budou stále vracet a z úžasného nového přítele se stane pouhý ‘převozník’, který vás převeze přes útrapy rozchodu, ale váš vztah bude tak poznamenán vašimi návraty do minulosti, že se nerozvine do pevného partnerského svazku.

Pokud o nového přítele opravdu stojíte, ukončete všechny kontakty s bývalým, doslova se mu vyhýbejte a soustřeďte se na svůj nový vztah. Naplňte jej láskou, radostí, něžnostmi, poznáváním se navzájem, ale hlavně spoustou společných aktivit a nových zážitků. Budujte spolu aktivně společný život a snažte se jej co nejvíc naplnit společnými prožitky. Ale nezapomínejte i na své vlastní věci, přátele a koníčky.

Přeji vám, ať se vám podaří to, oč budete usilovat.

Jana Řehulková

Dobrý večer,

jsem rozvedená, s bývalým manželem máme osmiletou dceru, v péči ji mám po domluvě já. Manžel si našel přítelkyni, dříve na dceru neměli moc času, ale postupně se to naštěstí zlepšilo.

S jeho přítelkyní si nikdo nerozumí. Já se s tchýní navštěvuji, i s další manželovou rodinou jsme pořád v kontaktu, slavíme narozeniny apod. Myslím si, že ona na mě žárlí a začala dělat naschvály, navádí dceru i bývalého proti mně. Jasně vím, že s tím Vy nic dělat nemůžete, ale jedná se o jinou věc. Založila mé dceři Facebook a Instagram, s čímž já nesouhlasím, nechci, aby si ona na svém profilu zveřejňovala fotky naší dcery, aby ji označovala v příspěvcích apod. Když jsem ji o to slušně požádala, tak jenom schválně zveřejnila a označila naši dceru zase.

Můžu s tím něco dělat? Prosím poraďte mi, děkuji Vám velice za odpověď.

Kristýna

(Dotaz 2047)

Milá Kristýno,

je hezké, že udržujete pohodové vztahy s rodinou svého bývalého manžela. Určitě je to dobré i pro vaši dceru, že máte přátelské vztahy s její babičkou a širší rodinou. Na druhou stranu si umím představit, jak se asi cítí přítelkyně vašeho bývalého manžela, když v jeho rodině stále figurujete vy, účastníte se rodinných oslav apod. Myslím, že všem vztahům by pomohlo, kdybyste se pokusila s ní navázat příměří a snažila se s ní dobře vycházet. Neříkám, že z vás nutně musí být velké kamarádky, ale slušné vztahy a snaha o sblížení by pomohly jednak jí, aby se lépe cítila v manželově rodině a neměla pocit, že s vámi neustále musí soutěžit, ale určitě i vám, protože pokud spolu budete dobře vycházet, určitě bude víc ochotná respektovat vaše přání stran dcery. Pokud jde o sociální sítě a zveřejňování a označování vaší dcery, je to bez souhlasu rodičů protiprávní a mohla byste jistě získat jako matka nezletilé zákaz, aby v tom manželova přítelkyně nemohla dále pokračovat. Připadá mi ale snazší řešit celou situaci v klidu a po dobrém, už kvůli dceři. Zkuste požádat o pomoc exmanžela, promluvit si s ním a vysvětlete mu své důvody, snad bude v této věci s vámi zajedno a pomůže vám směrem ke své přítelkyni prosadit v této věci jasná pravidla.

Držím palce, abyste se všichni domluvili v klidu a bez schválností.

Jana Řehulková

Dobrý den,

jsme spolu s manželkou 19 let, máme 2 děti (syny 18 a 13 let). Podnikám a celý život jsem byl zaměřen na výkon. Manželka je vyučená švadlena a dodělala si maturitu. Všemu novému se byla vždy schopna naučit a přizpůsobit. Já jsem VŠ inženýr, vždy s cílem zabezpečit rodinu.

Po narození synů sem až po letech zjistil, že se manželka trápila, protože moje matka jí prý nikdy nepřijala (v telefonátu do porodnice jí řekla, že na návštěvu za ní musí přijít její maminka atd.) Byla "naočkovaná" kamarádkou mé sestry, která do mě byla zamilovaná a často se bavívala s mojí matkou a mou ženu před ní pomlouvala. Syny jsme vedli ke sportu, ale vinou mých přehnaných ambicí, jsem v nich místo vztahu ke sportu vytvořil spíše negativní postoj.

Manželka mi až nedávno řekla, že v noci často plakala kvůli tomu, co jí říkala má matka. Našli jí myom na děloze, který přisuzuje stresu a situacím s mou matkou. Lékaři jí doporučili odstranění dělohy, ale ona odmítla a začala chodit na akupunkturu. Už tam dochází 6 let.

Před 5 lety jsem se po velké životní krizi a strachu z ALS, spojeným s vyděláváním peněz a určením svého podílu se svým společníkem, dostal do deprese a pocitu bezvýchodnosti, až to skončilo dopravní nehodou. Zachránil mě přivolaný vrtulník a rychlý transport do nemocnice. Shodou okolností jsem se dostal k doktorovi, ke kterému dochází má manželka. Dnes mám příznaky přetížení neuro ve svalech a manželka přede mnou skrývá komunikaci s doktorem, když si předtím přestala psát s jiným mužem.

Celý život mě podporovala a milovala a já hlavně pracoval.  Dnes je v rodině stále pozorná, spíme spolu, stará se, ale dnes, kdy já hledám lásku, u ní mám pocit, že pro svůj osobní rozvoj a růst hledá jiné muže. Když jí napíšu pěkný dopis, ona odmítá. Co mi radíte?

Jej

(Dotaz 2046)

Dobrý den,

zažili jste toho s vaší ženou skutečně hodně. Některé věci a chvíle se ale vrátit nedají, některé se nedají ani napravit.

Vaše žena si v sobě zřejmě dlouho nesla různé křivdy a drobná příkoří, ať už že strany vaší matky nebo dokonce přímo z vaší. Nikdy jste se jí zřejmě nezastal ani před mámou, ani před kamarádkou vaší sestry. Přesto vám celý život vytvářela láskyplné rodinné prostředí a domov a i dnes se o vás stará a je vám nablízku. Svou představu o podobě lásky nemůžete nikomu vnutit a přimět druhého, aby vás miloval tak, jak vy si představujete.

Buďte ke své ženě laskavý, milý a pozorný, pečujte o ni a pomáhejte jí, ona si to rozhodně zaslouží. Dopřejte jí ale i prostor a nechejte ji volně dýchat. Naplánujte nějakou zajímavou aktivitu se svými syny, minimálně s tím mladším byste ještě mohl ledacos napravit. Snažte se, ať je u vás pohoda a dobrá nálada, svou ženu oceňte, ale nic jí nevnucujte. Uvidíte, jak se to bude dál vyvíjet.

Přeji vám hodně zdraví a citu pro věc.

Jana Řehulková

Dobrý den,

už nějaký čas a v období karantény obzvlášť, řeším vztah se svou dcerou 13,5 roku. Vůbec si nerozumíme, dcera mi často odsekává, nerespektuje mě, když po ní chci např. vyklidit myčku nebo jiné drobné práce, má kolem toho spoustu komentářů a udělá to až asi napodesáté.

Celkově je velmi nepořádná, nic se jí nechce, důležitý je pro ni telefon, na kterém tráví spoustu hodin, až do pozdních nočních hodin. Když jí ho ale zabavím, vyvádí a jsem nejhorší máma na světě. Dokáže mě tak vytáčet, až cítím vztek a zlost, křičím pak na ni a někdy až nekontrolovatelně nadávám. Je mi to pak líto a mrzí mě, že se k dceři takhle chovám, v danou chvíli to ale neumím zastavit.

Chtěla bych s dcerou najít společnou řeč, abychom si vzájemně vycházely vstříc a respektovaly se. Já sama jsem o maminku přišla v 16 letech.

(Dotaz 2045)

Dobrý den,

úplně si umím představit, jak máte nejspíš občas nervy na pochodu. Mám pro vás jednu špatnou a jednu dobrou zprávu. Ta špatná je, že pubertu dětí lze jenom přežít. A ta dobrá, že to jednou stoprocentně skončí.

A teď vážně. Je celkem běžné, že děti v pubertálním věku se začnou vůči rodičům kriticky vymezovat. S tím je spojená drzost, odmlouvání, odsekávání, hádky, protesty... jsou prostě ta pubertální zlatíčka někdy regulérně ‘na zabití’. Nikdo vás nedokáže vytočit a zasáhnout tak, jako vaše vlastní dítě.

Dcera není tak strašná, jak se vám teď zdá, to puberta je příšerná. A nejde to moc urychlit. Ale nebojte, opravdu to jednou skončí. Zatím zkuste v prvé řadě trochu zapracovat na své duševní rovnováze. Snažte se nenechat vytočit každou hloupostí, nereagujte na každou její drzou poznámku. Někdy je žádná reakce ta nejlepší reakce.

Zkuste vystupovat z pozice klidné síly. Nastavte pravidla a buďte důsledná v jejich dodržování. Klidně je i sepište a někam vylepte. Jaké má dcera povinnosti, do kdy mají být splněny. Nabídněte jí občas za splnění nějakou odměnu - že si spolu zajdete na oběd, vyrazíte na nákupy nebo vyjedete na malý výlet. Buďte milá, zkuste na ni nekřičet a nerozčilovat se. Pokud si úkoly nesplní, měla byste z toho vyvodit důsledky. Třeba zákaz kina apod. Ignorujte její slovní útoky, poznámky o tom, jak jste hrozná a úplně nejhorší máma na světě, samozřejmě to tak nemyslí. Dýchejte zhluboka a když bude hrozit, že vybouchnete a vyjedete na ni, raději odejděte.

Na druhou stranu jí dejte najevo, že už je velká holka a berete ji vážně. Poslouchejte pozorně její názory a diskutujte s ní o věcech, které ji zajímají. Nevstupujte bez zaklepání do jejího pokoje nebo do koupelny, respektujte její právo na soukromí. Nechte na ní výběr oblečení a účesu, akceptujte její vkus. Dejte najevo, že jí důvěřujete a že na ni spoléháte.

Věřím, že najdete cestu, jak s dcerou vyjít a  nakonec budete kamarádky. Do té doby - pevné nervy, nadhled a smysl pro humor.

Přeji hodně trpělivosti.

Jana Řehulková

Dobrý den,

řeším problém s partnerem, jsme 3 roky ve vztahu, já mám dvě děti 8 a 5 let a on tříletou dceru. Od loňského léta se uzavřel do sebe a přestal komunikovat. Nic nechtěl řešit a od problémů utíkal. Dostalo se to až do fáze, kdy mi začal dělat veliké naschvály a musel odejít. Teď mi tvrdí, že si čistí hlavu, ale dobře vím, že kdyby mě miloval, nebyl by teď někde jinde. Děkuji.

Eva

(Dotaz 2044)

Dobrý den, Evo,

nedokážu vám říct, co se s přítelem děje, proč se uzavřel do sebe a přestal s vámi mluvit.

Pokud to ale došlo až k tomu, že vám dělal naschvály a odmítal s vámi cokoliv řešit, je zřejmé, že něco ho ‘žere’. Taková proměna chování obvykle není bez příčiny.

Zeptejte se ho tedy, do kdy si plánuje ‘čistit hlavu’, respektujte ho a dopřejte mu trochu času. Potom ale budete muset o situaci mluvit a probrat způsob vašeho soužití. Zkuste bez útočení a podráždění zjistit, co ho trápí, jak se cítí, vyložte mu, jak se cítíte vy, když zarytě mlčí a nekomunikuje s vámi a potom si řekněte, jak si představujete váš vztah a soužití dál. Je třeba zjistit, jestli se vaše očekávání shodují nebo máte každý zcela jinou představu.

Přeji vám hodně trpělivosti a nadhledu.

Jana Řehulková

Dobrý večer.

Řeším teď problém se svou bohužel již ex partnerkou a budoucí matkou mých dvou dětí-dcer. Vše začalo půjčkou na opravu auta ve výši 10 tis. Kč, kterou jsem partnerce zatajil. I ona si ale půjčuje u svého otce, bez porady se mnou. Kvůli této půjčce a strachu z exekuce, mě prostřednictvím svého otce vyhodila z bytu, kde jsme byli v podnájmu a žili tam s její desetiletou dcerou, a já tam měl i trvalé bydliště. Po vyhození z bytu se mnou nekomunikovala, až po mé starosti o ni a děti mi po 5 týdnech odepsala a začala rovnou řešit výši alimentů a zda chci být vůbec zapsán na matrice jako otec.

Vrátil jsem se k rodičům, nebylo jiné místo, kam se vrátit. Naši byli překvapeni, že jsem se tak nečekaně a brzo vrátil domů, dá se říct při prvním našem větším problému. Rodiče jsou spolu 44 let a překonali spolu hodně překážek, což se u nás nestalo a řešilo hned radikálně. Ztratila ve mně důvěru, což i chápu a snažil jsem se celou situaci vyřešit, odpověď ale zněla, že mi nevěří a půjčku že nemám jenom jednu, ale víc. Že děti zvládne vychovat sama a ve mně vidí kamaráda a chce se domluvit, pokud já nebudu dělat problémy, ona taky ne. Ovšem kroky, které vůči mně podnikla u mě ani u mých rodičů, taky důvěru nevyvolávají, naši ji označili za zlatokopku, které nezáleží na rodině. Bohužel i mí rodiče, se snaží vrátit jí dárky, například knížky, které od ní dostali, s čímž nesouhlasím, kvůli eskalaci emocí, které už i tak se mnou mávají a teď jen platím.

I mé rodiče žádala o pomoc a zajištění vnoučat, i když ji podle jejich slov viděli tak 2x během naší půlroční známosti. Stále doufám, že po porodu pochopí, že děti jsou vždy na prvním místě a člověk může udělat chybu. Já tu svou uznal a sypal si popel na hlavu kvůli té půjčce. Chci vztah a rodinu zachránit, ať to nedopadne, jako v případě její první dcery. Ta se s otcem vidí jednou či dvakrát za měsíc, ač bydlí 3 km od sebe, nás teď dělí 60 km.

Myslíte, že v této situaci je možné, že partnerka názor změní?

Milan

(Dotaz 2043)

Dobrý den, Milane,

neznám vaši partnerku takže vám opravdu nedokážu odpovědět na otázku, jestli změní názor a bude chtít, abyste se vrátil k rodině. Nevím, jaký byl váš vztah předtím, jak dlouho trval, jak jste se k sobě chovali, jak probíhalo vaše společné soužití.

Připadá mi ale přinejmenším podivné, že by nastávající maminka, která čeká dvojčátka (jestli jsem to dobře pochopila), vystěhovala otce svých dětí kvůli tomu, že si bez jejího vědomí vzal půjčku 10 tis. Kč na opravu auta, které, předpokládám, sloužilo celé rodině. To je přece věc, která se dá vysvětlit.

Pokud to ale nebyl první případ tohoto druhu, pokud máte i jiné dluhy, máte problém se splácením, opakovaně jste podobné věci již řešili a hrozí vám exekuce, pak je to zcela jiná situace. Píšete, že touto půjčkou ‘to všechno začalo’, ale mně to spíš připadá, jako by touhle poslední půjčkou dokápla ta poslední pověstná kapka, partnerce došla trpělivost a rozhodla se řešit věci razantně a radikálně a nechce s vámi mít již nic společného. Nemohu to samozřejmě tvrdit s jistotou, je to jen můj pocit.

Takže... pokuste se domluvit a se svou partnerkou se osobně sejít, v klidu si vše vyříkat, upřímně věci pojmenovat, probrat problémy, které mezi vámi stojí. Řekněte jí, jak se těšíte na narození holčiček, a že chcete figurovat v jejich životě jako táta, starat se o ně a vychovávat je. Děti mají právo na oba své rodiče. Dejte jí najevo, že ji máte rád a chcete s ní a s dětmi žít. A pak už je to na ní a na vás obou, jak celou situaci zvládnete.

Držím vám palce.

Jana Řehulková

Dobrý večer,

poraďte mi, prosím, co mám dělat.

Jsem s manželem 27 let, od začátku vztahu jsme neustále budovali a stavěli baráček, abychom mohli krásně a spokojeně žít. Po 5 letem vztahu jsme se vzali a narodili se nám dvě zdravé děti (nyní 19 a 17 let). Celý život jsme jen dřeli na baráku a nikam jsme nechodili ani nejezdili. Žádné kamarády jsme neměli, jen sami sebe. Když jsem před 4 lety manžela prosila, ať už někam vyrazíme si odpočinout, jen my dva, třeba na prodloužený víkend, nikdy se mu nechtělo a tak jsme pracovali pořád na úpravě baráku.

Pak jsem nastoupila do nové práce, kde jsem si našla nové kamarádky a kamarády (mladší o 12 let) a najednou jsem mezi nimi omládla a bylo mi moc příjemně. Zde jsem se seznámila i s kolegou, který mi nadbíhal, říkal mi krásná slova, jako že mi to sluší, že jsem krásná, nosil mi květiny a to mi od manžela strašně chybělo.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem se bezhlavě zamilovala a začala manžela podvádět. Nikdy předtím jsem to neudělala (byli jsme si s manželem vždycky věrní a nikdy ani já ani on jsme nikdy neměli jiný vztah). Bylo to pro mě krásné, nádherné. Ale po půl roce mě můj milenec fyzicky napadl. Moc mi to ublížilo a něco se ve mně zlomilo.

Mezitím na to manžel samozřejmě přišel a já se cítila strašně, jenže jak jsem byla zamilovaná, neviděla jsem napravo ani nalevo. Odstěhovala jsem se od manžela do bytu, ale pořád jsem ho měla v srdci. Manžel si teď poslední měsíc našel přítelkyni s malým dítětem a řekl, že je zamilovaný a že chce být s ní. Odešel k ní a nechal mě v našem baráčku s kluky samotnou.

Občas se vrátí, aby viděl kluky, natrvalo se k přítelkyni nastěhovat nechce. Nevím, co mám dělat, je mi strašně smutno, když se bavíme, tak se snažíme kvůli synům v klidu. Říká mi, že mě má pořád rád, ale jako kamarádku, že teď je zamilovaný. Strašně bych ho chtěla zpátky, protože ho pořád mám ráda. Děkuji za odpověď,

Michaela

(Dotaz 2042)

Milá Míšo,

váš příběh je jasným důkazem toho, že je nebezpečné opřít celý svůj život pouze o jednoho člověka, i když je to milovaný partner. Každá židle má čtyři nohy... a když se náhodou některá z nich nalomí, pořád se ještě dá sedět na trojnožce. Ale jedna noha nestačí. Co to jsou ty čtyři nohy nebo chcete-Lu pilíře, o které se můžete v životě opřít? Jedna z nich je rodina - partner, děti, rodinné zázemí. Další je práce - ideálně práce, která vás baví, těší a naplňuje. Další noha jsou přátelé a kamarádi, lidé, kterým důvěřujete a se kterými si rozumíte. A poslední noha jsou zájmy a koníčky, věci, které vás baví - sport, kultura, hudba, cestování... a není nutné vždy vše absolvovat jen s partnerem. No a vy jste dopustila, že váš život měl jen jeden pilíř.

Logicky tedy, když jste se dostala do prostředí, kde se objevili noví kolegové a kamarádi, jste pookřála a ožila a zájem o vás na sebe nenechal dlouho čekat. Bylo to něco jako vláha pro uvadající kytku. Bohužel, toto ‘oživení’ nezůstalo bez následků a manžel od vás odešel a časem si našel přítelkyni - možná také dostal nový impuls do svého do té doby jednotvárného života.

Těžko ho teď můžete přesvědčit a násilím přivést zpět. Jediné, co můžete, je dopřát mu čas. Třeba si taky, stejně jako vy, po nějaké době srovná priority a hodnoty a bude se chtít vrátit. Nespěchejte a netlačte na něj. Když přijde navštívit děti, chovejte se přirozeně, uvolněně, usmívejte se a snažte se být v pohodě. Neházejte na něj žádné smutné ‘psí oči’, nechcete přece, aby k vám pociťoval soucit. Nechejte věci nějaký čas plynout, nic neřešte a uvidíte, jak se příběh bude vyvíjet. A mezi tím usilovně pracujte na budování těch tří chybějících pilířů, aby vám pomohly udržet ve vašem životě rovnováhu.

Přeji vám hodně trpělivosti

Jana Řehulková

Dobrý den,

s mou ženou jsme spolu již skoro 15 let, máme tři děti 14, 11 a 9 let. Manželce je 35 let a našla si v práci jiného muže, 40 let. Mně je 38. Setkávají se a píší si romantické zprávy, že se milují, nevydrží bez sebe apod. Tento rok máme jet na dovolenou, manželka mluví o tom, co je třeba koupit a také třeba, že potřebujeme novou lednici, kuchyňskou linku... dává mi pusu venku na veřejnosti, chytne mě za ruku, když jí řeknu, že ji mám rád, odpoví ‘já tebe taky’. Je pravda, že jsem jako manžel nebyl svatý, to není asi nikdo, myslím, že dokonalý vztah neexistuje. V každém manželství jsou občas hádky, i mí rodiče taková období ustáli. Ale dál to psychicky nezvládám. A sex? Nic jí to neříká, nic necítí a už to nechce. Děti mě mají rády. Poraďte mi, prosím, děkuji.

Aleš

(Dotaz 2041)

Dobrý den, Aleši,

umím si představit, jak vás trápí představa, že se o svou ženu dělíte ještě s dalším mužem. Na druhou stranu z chování vaší ženy jak je popisujete se nezdá, že by se vás chystala opustit. Plánuje s vámi společnou dovolenou, vylepšení domácnosti, projevuje vám něžnosti i na veřejnosti.

Takže možná je to jen románek, kdy vaše žena možná potřebovala ujištění, že je ještě atraktivní, že se někomu líbí a je přitažlivá. Líbí se jí komplimenty a pozornost a možná skutečně nejde o nic vážného. Nevím, co přesně znamená, že jste nebyl ‘svatý’, jestli vás vaše žena někdy v minulosti také podezřívala z nevěry a může mít možná teď pocit, že jen ‘vyrovnává skóre’?

Píšete, že s dětmi máte hezký vztah, žena se k vám kromě intimní oblasti chová mile... možná to chce jen nějaký čas, než ji to přejde a věci se vrátí k normálu. Jestli jste na tom ale psychicky špatně, trápíte se a situaci nezvládáte, myslím, že byste si spolu měli v klidu promluvit, bez hádek a obviňování, prostě jen o tom, jak si momentálně stojí váš vztah a jak jej vidíte do budoucna. Teprve potom se můžete rozhodnout, jak se k celé situaci postavíte.

Držím vám palce a přeji hodně klidu a trpělivosti.

Jana Řehulková

Dobrý den,

jsme spolu s přítelem cca 4 roky a máme dceru, která bude slavit rok. Ze začátku to pro nás bylo hrozně náročné. Narodila se malá a neměli jsme na sebe moc času. Ale než se malá narodila, bylo to, jako bychom si byli souzeni. Trávení volného času spolu i bez sebe. Měli jsme pro sebe pochopení, i v intimních záležitostech to bylo všechno super. Pak jsem otěhotněla a všechno bylo v pořádku. Těšili jsme se společně na naši dceru a já byla pyšná, že zrovna s takovým chlapem budu mít dítě.

Když se malá narodila, ze začátku mi asi měsíc pomáhal, ale když zjistil, že všechno obstarám sama, tak přestal. Připadala jsem si jako kuchařka, uklízečka, pradlena a prostě za celý den jsem byla úplně vyčerpaná. Když malá spala, byla jsem ráda, že jsem ráda, jenže příteli to tak nevyhovovalo. Chodí do práce, ale i když měl volno, tak na prvním místě měl vždy sebe, takže já musela sama udělat všechno, co chtěl, protože tak to muselo být. Já chodila s malou na procházky několikrát za den, aby se vyspinkala a když nebylo hezky, uspala jsem ji doma a dělala domácí práce.

Najednou jsme se ocitli ve vztahu, kde už nebyla taková jiskra, což mě velice překvapilo. Chtěl, abych se mu i po celém dnu věnovala, ale já prostě neměla energii a nějak jsme se odcizili. A teď do toho všeho, když se mu něco nelíbí nebo mu něco nevyhovuje, tak se na mě uráží a nebaví se se mnou nebo jen odsekává.

Když chci něco i já, jako jít na oslavu nebo jen tak vypadnout jednou za čas, tak je strašně velký problém. A to i přesto, že spolu jako rodina trávíme čas a jezdíme na výlety.  Už mě to nebaví, jak mi pořád diktuje, jak a co mám dělat.

Vzniká tak mezi námi další propast, a teď jsem v bodu, kdy už je mi to jedno, co si myslí a je mi dokonce i jedno, kdyby se sbalil a odešel od nás. A to chci právě nějak změnit, aby mi to nebylo lhostejné, jenže už vážně nevím jak. Je to těžké, protože se toho už za ten rok tolik nakupilo, že nevím, jak z toho ven. Do toho občas myslím i na bývalého přítele, jaké by tohle všechno bylo s ním.

(Dotaz 2040)

Dobrý den,

dostala jste se do kolotoče stereotypu péče o dítě, domácnost a rodinu. Příchod miminka je zatěžkávací zkouškou pro mnoho párů, převrátí život rodiny úplně vzhůru nohama. Zvlášť, když je dítě po narození plačtivé, málo spí apod. Je to výzva, jak se s novou situací mladý pár vypořádá.

Je nesmírně důležité, aby se do chodu rodiny zapojil i tatínek, aby vzal dítě v kočárku na procházku a vy mohla v klidu uvařit nebo uklidit nebo aby dokázal dcerku někdy vykoupat, uložit a uspat. Nejenom, že tím pomůže vám, ale vytváří si také vztah s dcerou, pečuje přece o své vlastní dítě.

Zapojení tatínků do všech procesů i společných činností je velmi důležité, mnoho mužů se cítí po narození dítěte odstaveno na druhou kolej, najednou se zájem ženy nesoustředí na ně, ale na toho malého ‘vetřelce’ a jim se nedostává péče s pozornost, na kterou byli zvyklí. Někdy také nechápavě sledují proměnu partnerky, z jejich veselé, milé, přitažlivé ženy se stala unavená, vyčerpaná, neupravená bytost, často úplně bez nálady.

Je to vše o domluvě. Když vám partner pomůže, budete méně unavená, budete mít víc času nejen na domácnost, ale i na sebe a na odpočinek, tím pádem budete méně unavená a budete mít víc energie i na komunikaci a aktivity s manželem. Zkuste s ním o tom mluvit, jak se cítíte, jak byste ocenila jeho pomoc, jak je pro vás důležité občas jít i mezi lidi a trochu se odreagovat.

Máte roční dceru, určitě tedy stojí za to, posbírat střípky toho hezkého, co vás s manželem spojovalo a pokusit se váš vztah oživit. Mluvte spolu, v klidu, otevřeně, bez obviňování, o svých pocitech a naplánujte společně dílčí kroky, které by mohly vás i váš vztah probrat k životu.

Přeji hodně odhodlání a sil

Jana Řehulková

Dobrý večer,

jsem v manželství s manipulátorem.

Momentálně spolu půl roku nežijeme, poté, co mě fyzicky napadl. Teď se chce vrátit. Že vše bude jiné... slibuje, je hodný. Za tu dobu téměř tří let jsem se úplně ztratila. Žiji v bludném kruhu otázek... mám se vrátit a mít normální život? Nebo zůstat sama se dvěma dětmi? Nemohu se najít. On do mě pořád hučí, do toho děti... už jsem vyčerpaná.

Nevím, co dál. Děkuji za odpověď.

Monika

(Dotaz 2039)

Milá Moniko,                

máte jistě bohaté zkušenosti, když manžela označujete za manipulátora. Navíc násilníka, pokud vás fyzicky napadl.

Jestli teď slibuje, že všechno bude jinak, jen vy sama víte nejlépe, jestli mu to můžete (a chcete) uvěřit nebo ne. Teď je na vás hodný, snaží se vám ‘vymluvit díru do hlavy’, ale máte jistotu, že vás zase jen nemanipuluje a až se vrátí bude zase vše při starém? Bude ten život, ke kterému se společně vrátíte, ten ‘normální život’, po kterém toužíte? Bude to hezký život pro vás i pro děti? Bude vám s dětmi pomáhat? Budete žít jako rodina?

Na druhou stranu - každý si zaslouží druhou šanci. Pokud to tedy s manželem chcete kvůli dětem a celé vaší rodině ještě zkusit, nastavte si pevně hranice, které nesmí překročit. Chcete přece, aby vás respektoval a vážil si vás?

Když si odpovíte na všechny tyto otázky, určitě se rozhodnete správně.

Držím vám palce.

Jana Řehulková

Dobrý den,

s manželem jsem skoro 18 let. Máme spolu dvě děti 15 a 7 let. Když bylo synovi 9 měsíců, zjistila jsem, že mě manžel podvádí.

Nejdřív jsem myslela jsem, že hraje jen online hry a proto je od rána do rána u pc, ale pravda to byla jen na půl, hrál i hry, ale také se seznamoval s ženami. Ze začátku to bylo jen přes sms, pak když odešel pracovat mimo město a jezdil jen na víkendy, tak už to bylo i osobně.

Já měla v tu dobu vše na starost, dvě děti, dva pejsky, celou domácnost a ještě jsem chodila do práce. On jezdil na víkendy domů a divil se, že ho nepřivítám s otevřenou náručí. Že jsem protivná a nechci s ním spát. Podle něj jsem byla hormonálně nestabilní. Přitom nechápal, že za ten týden jsem byla opravdu ráda, že jsem ráda, když dojel, měl vše, i ten sex, bylo to ale pro mě spíš utrpení, ale vše jsem nějak dávala, záněty, infekce, bylo mu to fuk.

Když jsem mu na nějakou ženu přišla, netušila jsem, že už nejde jen o psaní, a on vše otočil proti mně. Syn se otce bál a doteď nemají spolu dobrý vztah. Dcera má taťku ráda, vše jí dovolí, ale stejně se jí nevěnuje. Když se vrátil zpět a začal pracovat tady, řekli jsme, že uděláme za vším tlustou čáru, byli jsme i v manželské poradně. Začal užívat i antidepresiva a chodit na psychiatrii a k psychologovi, myslela jsem, že mu to pomůže, ale ne, začal být horší, nějak mu bylo vše fuk, žádné city, sex byl strašný, sváděl to na mě, ale pak přišel s tím, že za to můžou antidepresiva. Sex, ženské a hry byly pro něj na prvním místě.

V roce 2018 v lednu si našel bývalou spolužačku, ze začátku jsem to nevěděla, i když se choval divně, ale 1.5. mi řekl, že bude dobré si dát pauzu. Zlomil mě, že za vše můžu já, pořád se opakoval, že jsem ho nebrala jako manžela, že si přišel jak páté kolo u vozu a trubec a já že byla včelí královna. Vázla u nás komunikace, a zbyly jen výčitky. Jak nebylo po jeho, bylo vše špatně.

S tou paní vydržel půl roku, potom ho vyhodila, že je nevyzrálé děcko. Tak najednou přišel s prosíkem, že nás chce zpět. Nějak jsem neměla zájem, začal se snažit, říkal, jak si uvědomuje, že se nechoval dobře, že už chápe, že toho bylo na mě hodně a že mi bude se vším pomáhat. Nebýt toho, že dcera vážně onemocněla, asi bych se k němu nevrátila. Řekla jsem, že to zkusím, ze začátku to vypadalo dobře, přestal hrát hry, že to byla ztráta času a ten chce teď dát nám.

Seznamky zrušil, ale vydrželo mu to sotva 4 měsíce, po Novém roku 2019 se to vracelo do starých kolejí. Začal pomalu zase hrát, tentokrát na telefonu, moc se mnou nekomunikoval postupně se to vracelo zpět, seznamky, hraní, o děti a o mě nezájem, jediné, co ho zajímalo, abych mu byla po vůli a on měl svůj klid.

V srpnu jsme jeli na naší první společnou dovolenou, za 17 let jsme jako rodina nikde nebyli. Bylo to hlavně i tím , že on neudržel korunu a buď peníze utrácel za pc hry nebo za oblečení a dostal nás do insolvence, takže i to byl důvod k hádkám. Když neměl peníze, bylo zle, já byla a jsem šetřivá a on toho hodně zneužíval. Podařilo se nám jet na dovolenou a tam se vše změnilo, moc jsem se těšila, jaká to bude paráda, ale bylo to peklo. Na dovolené poznal kamarádku mé kamarádky a dal se s ní po dovolené dohromady. Na můj svátek jsem se dozvěděla, jak je zamilovaný, narozeniny ani výročí se už neslavilo, řekl, že si nic nezasloužím, za to, jak se chovám a chtěl rozvod. Brala jsem to jako velkou zradu po tom všem, vždycky dal více druhým než nám.

Blížil se konec insolvence, já se těšila na krásné Vánoce a místo toho jsem začala řešit rozvod. Choval se ke mně jako služce, říkal jak T. je úžasná a já jsem lemra líná, nic nezvládám a jen si stěžuji, doteď mě ta jeho slova mrzí. Já jsem nastoupila od půlročního dítěte pracovat u druhého ve 13 měsících, abychom měli co jíst, a to, že jsem si stěžovala, bylo jen proto, že jsem byla na vše sama a bylo mi smutno a bylo toho prostě hodně a on to neviděl. Měl vše, ale podle něj ne, zase vytáhnul období, kdy mi vyčetl, že jsem s ním nespala, že jsem nebyla loajální, myslela jsem, že to byly věci z minulosti a že jsme si je vyříkali. Ale on to použije vždy, když se mu to hodí.

Rozvádět se chtěl, ale papíry ne a ne sepsat, tak už jsem toho měla dost, toho ponižování, v listopadu jsem mu řekla, ať přinese rozvodové papíry, ať už je to za námi a on otočil, že se rozvádět nechce, že spolu můžeme bydlet, a když mu dám dvakrát za den sex, nebude jezdit za paní T. Neměla jsem slov a papíry jsem zařídila sama. V prosinci jsem mu je dala, ať  to podepíše, nechtěl, přitom si pozval T. na víkend do našeho města na Vánoční trhy, zaplatil jí hotel, proto nechtěl platit hory pro syna. Byla jsem tak nazlobená, že jsem T. napsala, proč se nechce můj manžel rozvést, když jezdí za ní a tráví s ní čas. Byla z toho hodně překvapená, nečekala to, on jí říkal, že se rozvádí, mně zase, že se rozvádět nebude. Díky tomu, že jsem jí napsala, podepsal opatrovnický soud, ale nečekal, že ho podám, byl v šoku, když to zjistil. Nicméně paní T. to s ním taky ukončila a on se rozhodl, že bude dělat, že nic a budeme dál spolu, ale mezi tím naháněl jednu ženu za druhou, pomlouval mě u nich, že je se mnou jen kvůli dětem, jinak už spolu nežijeme, že jsem strašně náladová, nespím s ním, a že jsem hodně zhubla a to že se mu nelíbí a on už to nehodlá snášet a nechce se mnou být. Byla jsem hodně překvapená, co je to za člověka, co dokáže druhým říct a mně říkal něco úplně jiného.

Začal si psát s další bývalou spolužačkou, vyměňovali si intimní fotky a když jsem mu řekla, co vlastně chce, řekl, že mě a ona je jen kamarádka a já od kdy se kamarádkám posílají intimní fotky. Neměl slov, tak jsem mu nachystala obálku s opatrovnickým soudem a to ho úplně položilo. V klidu jsem mu řekla, že tak to bude nejlepší pro nás oba i pro děti. Okamžitě vše skončil, že ví, že dělal chyby, že krize středního věku, ale že už ví, co chce. Soud nám zrušili, nebyl podán rozvod, nechtěla jsem jít do sporného rozvodu. Nechtěla jsem s ním zůstat, ale nebylo kam jít, podnájmy jsou drahé. Dcera odejít nechtěla, že je zvyklá tady a nechce nikam jít, zdravotní stav se zhoršil, tak jsem zase ustoupila, syn byl při mně, ale bez dcery bych neodešla.

Jsem ve vztahu, kdy sice není na seznamkách a asi ani nenahání ženy, ale hry hraje ještě víc, moc spolu nemluvíme, antidepresiva nebere, vytáčí ho každá věc, co je podle něj špatně, takže já a syn to odnášíme nejvíc. Sex musí mít každý den, aby byl klid. Snažím se chovat, jak on si přeje, ale nevím, jak dlouho to vydržím, někdy se stane, že se neovládnu a hned mám na talíři, že už jsem zase ta stará protivná a že věděl, že to nevydržím, ale když mu řeknu, že jeho chování není taky ideální, tak mi řekne, že si za to můžu sama.

Když jsem mu řekla, že nejsem ve vztahu šťastná, řekne mi, že je to můj problém, že on to má v hlavě srovnané a já si to mám taky srovnat, ale jak, když důvěra je pryč, komunikace není žádná, jen mě shazuje a prostě chybí vše, co má ve vztahu být. Nepomůže mi, řekl mi, že má náročnou práci a že ho teď nemám obtěžovat  a mám řešit věci sama nebo se domluvit se synem. Ale kdo v této době nemá náročnou práci. Vidí jen sebe, své potřeby, ostatní je mu jedno. Nevím, jak mu vysvětlit, že buď budeme fungující rodina, ale s tím, že jeho chování bude řešit s psychologem nebo lékařem, nebo že bychom měli jít každý svou cestou. Já už nedávám ty jeho stavy a že jsem na vše sama a když se mu něco nelíbí rozčílí se a vynadá mně i synovi. Nezvládá žádnou stresovou situaci, hned vybuchne. 

Vždycky jsem chtěla rodinu, myslím si, že jsem se snažila, ale říkám si, že nechci dopadnout jako moje máma, nešťastná a celý život nedokázala odejít od táty. Rodina pro mě byla vždy vším, ale je toto vůbec rodina, v čem žiju? Moc Vám předem děkuji za odpověď.

S pozdravem D.

 (Dotaz 2038)

Dobrý den,

upřímně musím říct, že vaše manželství je poslední léta dlouhá, únavná, stále se opakující story. Manželovy podvody, nevěry, lži, sliby, obviňování, ponižování, výbuchy, hádky, utrácení, insolvence... chybějící respekt, žádná pomoc... kolik toho máte v plánu ještě vydržet, než pochopíte, že máte opravdu našlápnuto na cestu své maminky.

Když k sobě budete upřímná - kdy naposledy jste se cítila šťastná nebo aspoň radostná? Kdy vám bylo dobře na duši? Kdy jste se cítila jako milovaná žádoucí žena? Kdy jste prožila něco hezkého, nějaký prima zážitek? Nejvyšší čas s tím něco udělat. Zkuste se věnovat víc sama sobě, zkuste svou náladu a rozpoložení programovat bez ohledu na manžela. Naplánujte si svůj program, běžte se projít, čtěte si na lavičce v přírodě nějakou hezkou knihu, zajděte ke kadeřnici nebo na pedikúru, dopřejte si masáž, vytáhněte kamarádku na kafe nebo na skleničku, běžte si zacvičit nebo zaběhat, kupte si hezkou kytku. Dělejte cokoliv, co vám vrátí úsměv na rty. Ne úsměv pro manžela, aby byl spokojen, ale úsměv pro sebe, aby vám bylo dobře.

Manžela nechejte manželem, ať si žije ten svůj komplikovaně zamotaný příběh plný polopravd a manipulací. Není středobodem vašeho vesmíru, ve vašem vesmíru jste nejdůležitější vy.

Nechci vám říkat, co máte dělat, k tomu se musíte rozhodnout a učinit patřičné kroky vy sama. Ale obávám se, že se svým manželem nebudete dlouhodobě šťastná. Toužíte po rodině, ale s ním z vašeho domova bezpečný láskyplný přístav nevytvoříte. Myslím, že kdybyste dotáhla to, co už jste několikrát začala a vydali jste se každý svou vlastní cestou, že by se vám dýchalo svobodněji a časem i radostněji.

Přeji vám hodně sil a odhodlání získat svůj život zase pod kontrolu. Držte se!

Jana Řehulková

Dobrý den,

jsem šestým rokem ve vztahu s vdovcem, který má 3 dospělé děti. Se syny vycházím dobře, ale kvůli dceři se od samého začátku hodně hádáme.

Je sama mámou menších dětí, bude jí 38 let. Má partnera, bydlí 8 km od otce. Já s přítelem nebydlím, ale často se navštěvujeme. Přítel bydlí v domku a dcera si do jeho domu vodí přátele, rodinu ze strany partnera a společně jeden den o víkendu grilují, zdržují se do pozdních večerních hodin. Někdy to otci ani neoznámí, on přijede z práce a jsou u něj na zahradě. Chová se v jeho domě, jako by byl její. Já se v tyto dny cítím u přítele, jako vetřelec.

Pokud jsem u něj nebo jsme někde spolu, téměř vždy mu volá a zve jej na obědy, večeře a různé akce. Je mi to nepříjemné, protože když jsem přítomna jejich hovoru, slyším, jak se ho ptá, zda něco má a jestli přijde a on hned odpoví, že nemá nic, přestože jsem vedle něj. Neřekne jí, že se se mnou domluví, jako bych tam ani nebyla. Vždy se pohádáme, přítel mi pak řekne, že k ní tedy nepůjde, ale už jí to nezavolá. Opět mám pak pocit, že jsem zdrojem problémů a je mi to nepříjemné. 

Dcera mě i osočila, že mu bráním v kontaktu s vnuky a s ní, což není pravda, naopak. Jen se mi nelíbí, že místo, aby jí řekl, že má přítelkyni a její péči nepotřebuje, dělá ze sebe chudinku, který má svatou dceru a já jsem ta semetrika, která nechápe, jak je dcera úžasná.

Víc a víc je ve mně pocit viny, že je se mnou a mohl být přitom s dcerou a začínám být často naštvaná, hádavá, nespokojená a opravdu nevím, jak dál. S jeho dcerou jsem si promluvila a řekla jí, že se nemusí o otce starat, že má svou rodinu, že se o sebe postaráme, ale přijde mi, že tím víc ho zve, nyní začala i na večeře. Přestože ví, že nechodím do práce již třetí měsíc kvůli koronaviru.

Mám pocit, že již situaci nezvládnu, připadám si nepotřebná a navíc. Přítel se mne nezastane, jen vyzdvihuje dceru a já v mém věku netoužím po tom, abych se o něj s dcerou přetahovala, když on sám neví, že něco není v pořádku. A co je horší, přestávám už mít náhled, zda to vlastně není normální a zda nemám problém já, začínám o sobě pochybovat.

Nevím, jak dál.

(Dotaz 2037)

Dobrý den,

nevidím problém v chování dcery vašeho přítele, ale v jeho přístupu k vám. Celým svým postojem vám totiž dává najevo, kde je vaše místo. Dcera se chová ke svému tátovi hezky, snaží se ho po smrti maminky zapojit do života své rodiny, zve jej na obědy, večeře a na rodinná setkání. Je zřejmé, že vás jako tátovu partnerku příliš nerespektuje. Ale to není její vina, není pro ni možná jednoduché vidět někoho cizího na místě své zesnulé mámy. Ovšem kdyby vás váš přítel v rodině prezentoval ve všech situacích jako svou partnerku, na různá pozvání by reagoval tím, že přijdete ve dvou nebo s poděkováním někdy odmítnul s tím, že spolu máte program, zřejmě by vaše pozice a chování dcery bylo úplně jiné.

S jeho dcerou nemůžete bojovat, nikdy byste ten boj nevyhrála. I když je dospělá, bude vždycky jeho holčička. Měla byste si otevřeně promluvit se svým přítelem o tom, jaké je vaše místo v jeho životě a v jeho rodině, nekritizovat, ale popsat, jak se v těch situacích cítíte a vyjádřit naději, že budete po jeho boku jako partnerka, a že vás tak bude prezentovat i před svou rodinou.

Pokud přítel nebude chtít a i nadále bude za všech okolností dávat přednost dceři, pak by bylo načase se zamyslet, jestli takovou roli chcete hrát i dál. Jestli vám to vyhovuje a chcete v tom modelu i nadále setrvat.

Nabízí se i možnost pozvat na kávu jeho dceru a promluvit si s ní jako žena s ženou. Zkuste jí vysvětlit, že s ní nesoutěžíte, že ji respektujete a že váš přítel může být pyšný, jakou má milující skvělou dceru. Že jste ale několik let jeho partnerka, trávíte spolu spoustu času, a že byste byla moc ráda, kdyby vás tak brala a respektovala i ona. Že moc oceníte, pokud spolu budete dobře vycházet.

Za zkoušku nic nedáte, nemáte co ztratit.

Držím palce, ať to dobře dopadne.

Jana Řehulková

Dobrý den.

Prožívám teď velkou lásku se ženatým mužem. Nic jsem neplánovala, prostě to přišlo, jak se říká blesk z čistého nebe. Sama jsem rozvedená, mám jedno dítě. Nad muži jsem zlomila hůl. Přitom jsem ještě mladá, řekla bych i hezká, muže si mohu vybírat. Slušně vydělávám, jsem tedy zabezpečena. Chyběla mi jen láska a ta bohužel přišla v této podobě.

On svou partnerku neopustí, takže musím opustit já jeho. Zkoušela jsem to několikrát, ale zatím to nejde. V noci nespím, mám deprese. Tak si říkám, jestli mám vytlouct klín klínem a najít si někoho perspektivního. Tohle byla strašná chyba, že jsem to nechala takhle dojít.

Mys Beznaděje

(Dotaz 2036)

Nevím, jak zní vaše otázka, protože jste vlastně situaci zanalyzovala a vyhodnotila sama. Stává se, že láska se neptá, a někdy nám pořádně zamotá hlavu a zkomplikuje život.

Ve váš prospěch hovoří, že jste realistka a víte, že váš přítel svou ženu neopustí. Rozhodně je to lepší, než kdybyste v sobě léta živila plané naděje a byla pořád ‘ta druhá’ a velmi často sama.

Vím, že to teď vypadá jako neřešitelná situace, ale čas stojí na vaší straně. Nevím, jestli je dobré vytloukat klín klínem a rychle si někoho najít, protože pokud budou vaše city stále u toho stávajícího, stejně to nebude fungovat a nebude to fér ani k novému příteli.

Spíš bych doporučovala co nejvíce se zaměstnat, vyplnit čas aktivitami, které vám nedovolí příliš přemýšlet. Věnujte se práci, svému dítěti, setkávejte se s přáteli, podnikejte výlety, dělejte věci, které máte ráda a které vás baví. Čím více volného času, tím více myšlenek.

A teprve až se přes to přenesete a znovu se svobodně nadechnete, můžete se porozhlédnout po perspektivním příteli.

Přeji vám hodně sil k správnému rozhodnutí.

Jana Řehulková

Dobrý den,

chtěla bych poradit jak se vyrovnat s tím, že je můj jediný dvacetiletý syn gay.

Tuším to rok a jednoznačně mi to řekl před pár dny. Nevadí mi, s kým bude mít vztah, jde mi pouze o to, aby byl šťastný. Když to vezmu zpětně, tak to asi sám na sobě zpozoroval před několika lety a začal se stranit lidí. Nyní už skoro nikam nevychází, myslím, že ho asi trápí, že nebude moci mít děti. Když mu bylo 16 let, tak jsem potratila a jeho asi dost trápilo, že nebude mít alespoň sourozence. Nyní už je mi 45 a nemám na to věk mu sourozence pořídit. Nepřijde mi, že je šťastný a bojím se o něj.

Jarmila

(Dotaz 2035)

Milá Jarmilo,

píšete, že se chcete vyrovnat s tím, že váš syn je gay, ale z toho, co píšete, to vypadá, že pomoc potřebuje spíš váš syn. Z pozice rodiče je velmi důležité, aby ve vás syn měl oporu, aby vám mohl důvěřovat, aby cítil, že ho stále bezpodmínečně milujete. A jednou, že přijímáte a máte ráda i jeho partnera, až vám ho představí. Syn vám prokázal velkou důvěru, když se vám svěřil, proto je důležité, aby vám mohl věřit i nadále. Nepíšete nic o otci vašeho syna, muži většinou mají větší problém přijmout homosexuální orientaci svých dětí.

Jestli vidíte, že syn se izoluje, nemá kamarády, straní se lidí, nevychází téměř ven... bylo by dobré, kdyby si mohl s někým promluvit, s psychologem např. Aby se u něj časem nerozvinula deprese nebo jiné psychické problémy.

Nechovejte se k němu nějak soucitně, netvařte se smutně, buďte prostě úplně normální, komunikativní veselá, aby bylo jasné, že celá situace je normální a v pohodě.

Držím vám palce, aby syn našel přátele, se kterými se bude cítit šťastný a uvolněný, aby svou orientaci a sebe přijal, měl se rád a bylo mu dobře.

Jana Řehulková

Dobrý den,

manžel před rokem odešel za mladší ženou.

Je mu stejně jako mně 40 let, jí je 31. Máme spolu 2 děti, 19 a 13 let, postavili jsme společně dům, přečkali před 10 lety mou vážnou nemoc. Nechtěl již dále platit hypotéku, tak mi vše přenechal. Vyřešili jsme tedy SJM. Ovšem teď se chová hezky, snaží se mi pomáhat, jednou, někdy i dvakrát týdně navštěvuje děti.

Ale právě když je zde, mám pocit, že chce víc, dotýká se mě, když jsme sami, nabízí něžnosti.

Jsem zmatená. Nevím, co si o tom myslet? Chce se vrátit? Zatím o tom nemluví. Není už to dostatečná doba? Mám mu to navrhnout a brát jeho odchod jen jako nutnou pauzu? Myslím si, že má krizi středního věku. Do kdy mám čekat? Prosím o radu. Děkuji.

(Dotaz 2034)

Dobrý den,

myslím, že ještě než začnete zkoumat a analyzovat manželovo chování a signály, které směrem k vám vysílá, měla byste si nejdřív udělat jasno v tom, co chcete vy.

Pokud by se ukázalo, že manžel skutečně vysílá signály, že by se s vámi chtěl opět sblížit a možná se časem i vrátit - chcete to? Je to vaše přání? Jste připravena mu odpustit? Vyříkat si, co se stalo a jít dál? Můžete mu zase začít věřit? Je důležité, abyste si na tyto otázky odpověděla a mohla se podle toho rozhodnout, jak budete na manželovy návrhy reagovat.

Pokud jste s tím v pohodě, jeho případný návrat byste přivítala, pak určitě nespěchejte, netlačte příliš na pilu a nechejte věcem chvíli volný průběh. Abyste si byla jistá, jestli jde manželovi jen o fyzický kontakt nebo jestli skutečně mapuje terén a sonduje, jestli by jeho návrat k rodině byl vůbec reálný.

Vy rozhodně nic nenavrhujte a manželovi to neusnadňujte. Jen mějte jasno, jaký vývoj událostí si přejete. Pokud k návratu nakonec dojde, měli byste to skutečně důkladně probrat a dohodnout se na krocích, které omezí možnosti, aby se situace opakovala.

Buďte trpělivá a mějte dostatečný nadhled.

Jana Řehulková

Dobrý večer,

s manželem jsme se seznámili na internetu a jsme spolu již pět let. Máme tři děti - 5 let, 2 roky a 2 měsíce. Bydlíme v domě s mými rodiči, my nahoře, naši dole, společná koupelna a kuchyň a děti mají dole v jedné místnosti hrací koutek. Od návratu z porodnice spím dole. Malou bylo  zpočátku nutné často přebalovat, tak manžel řekl, ať zůstanu dole s mamkou. Tátovi se to sice moc nelíbí, řekl mi, že dole nemám co dělat, že mám jít nahoru, a i s mamkou jsem se jednou pohádala tak, že jsem si dala matraci z půdy a kolébku s malou na chodbu. Každý den jsem se manžela ptala, kdy už si nás odstěhuje nahoru (sama jsem si po porodu kolébku ap. stěhovat netroufla). A manžel stále, že neví a ani po scéně s našima nás nepřestěhoval. Řekla jsem mu, že mě to trápí - žádná reakce.

V únoru jsme se s manželem domluvili (navrhla jsem to já), že si každý měsíc domluvíme dvě rande. Jedno naplánujeme společně a druhé bude překvapení, které vymyslí vždy jeden z nás. V březnu jsem ho pozvala na noc do hotelu s večeří a s vířivkou, v dubnu mě vzal na rande on k nám nahoru na záznam z divadelního představení, v květnu jsem zase naplánovala romantickou večeři a vířivku a protože měl i narozeniny, jako překvapení jiný den jsem ho vylákala do hotelu, kde mu přinesli dort se svíčkou a jeho jménem, dala jsem mu voucher na projížďku na silné motorce a na aloe vera zábal na jeho upravované bolavé ruce. Dali jsme si tam tehdy jen kávu k dortu a utíkali za povinnostmi, ani mi nepoděkoval. Ale pro mě bylo odměnou jeho překvapení, to že fakt nic netušil. Dvakrát jsme měli sex, kdy mě účelově vylákal nahoru, aby uspokojil svou potřebu. Ptal se mě, jestli chci a já souhlasila, i když jsem to vlastně vůbec nechtěla, protože psychicky nezvládám to rozstěhování a jeho odstup a chlad. Nedotýkáme se, nemluvíme spolu. Ve vířivce sice padla nějaká pusa, ale to bylo z mé iniciativy. Když vidím jeho nezájem, postupně jsem rezignovala a přestala se snažit. Svou pozornost vyjadřuje pouze tak, že když jde do obchodu, něco mi koupí. A to je vše. Začínám se chovat odtažitě jako on. Většinou si zaleze nahoru, aby měl klid ode mě a od dětí. Odstěhovala jsem si už i věci že skříní a z polic, vůbec na to nereagoval, jen řekl, že se můžu odstěhovat v domě, kam chci, že je to přece můj dům.

Nahoře se teď začala dělat koupelna, tak má další důvod, proč se tam nemám vrátit zpět, že je tam nepořádek, prach a hluk. Navíc mě slyšel, jak tento důvod říkám i tátovi, když se zase ptal, proč nejsem nahoře. Vyhýbáme se jeden druhému, mluvíme jen o tom nejnutnějším, nedívám se na sebe, nedotýkáme. Já trpím a trápím se, on se zdá naprosto v pohodě. Nevím, co mám dělat.

Iva

(Dotaz 2033)

Milá Ivo,

myslím, že je nejvyšší čas, abyste převzala kontrolu nad svým životem a nenechala manžela, aby o vás ve všem rozhodoval. Vaše místo je po jeho boku a mezi dětmi, takže on vás nemá co stěhovat do jiného podlaží domu. Tím spíš, že dům je váš (nebo vašich rodičů). Chápu, že když někdy miminko v noci hodně pláče a manžel se potřebuje vyspat do práce, maminka se odstěhuje na přechodnou dobu do jiného pokoje, ale vždy po dohodě a se souhlasem obou. Ale vy jste byla ‘odsunuta’ z manželova jednostranného rozhodnutí.

Pokud vám manžel nechce odstěhovat vše potřebné zpět do vašeho bytu, požádejte o pomoc své rodiče. Věřím, že otec vám s tím určitě rád pomůže, tím spíš, že není zřejmě zcela nadšen vaším pobytem s dcerkou u nich dole. Vaše místo je nahoře, máte po šestinedělí, s malou už určitě pomalu najíždíte do nějakého režimu, je nejvyšší čas vrátit se k standardnímu rodinnému modelu.

Nápad jednou za čas randit může být příjemným osvěžením, ale ne že vás manžel bude zvát na rande do vaší vlastní ložnice (zatímco vy se snažíte a objednáváte hotely a vířivky). Jestli zvládáte s tak malým dítětem nocleh v hotelu, whirlpoolku ap., určitě se zvládnete přestěhovat o jedno patro výš.

Nastolte normální režim života vaší rodiny, vy s manželem a děti, pečujte nejen o rodinu, ale i o sebe, zapojte manžela do chodu rodiny a do aktivit s dětmi, minimálně s těmi staršími může dělat spoustu věcí. Najděte zase své místo v manželství i v rodině a hlavně ztracenou sebeúctu. Když si budete vážit sama sebe, možná si vás začne zase vážit i manžel.

Držím vám palce a přeji hodně sil.

 Jana Řehulková

Dobrý den, paní Řehulková,

s manželem jsme spolu byli 9 let, máme spolu trojčátka ve věku dvou a půl let. Manželství jsem rozbila já, ale velmi rychle jsem přišla na to, že jsem udělala osudovou chybu.

Moc bych si přála vše napravit a s manželem se dát znovu dohromady.

Jolana

(Dotaz 2032)

Milá Jolano,

nepíšete, jak dlouho jste od sebe, co bylo důvodem vašeho rozchodu, jaké bylo vaše manželství před rozchodem. Nepíšete ani, jestli máte vy nebo manžel dalšího partnera či v jakém žijete uspořádání.

Nicméně vaše tři malé děti jsou určitě pádným důvodem, proč jistě stojí za to se o nápravu manželství minimálně pokusit. Sejděte se s manželem, upřímně se omluvte, řekněte, co cítíte a co navrhujete. Netlačte, dopřejte mu čas, ať si věci může promyslet. Uvidíte, jaké jsou šance na nápravu.

Přeji vám hodně štěstí.

Jana Řehulková

Dobrý den,

jak bych začala... s přítelem jsem byla a bydlela 4 roky, poslední rok se choval divně, žádný zájem o mě, nic. I když říkal, že mě miluje, psal hezké zprávy a doma jsme měli občas hezké chvilky, nemělo to vůbec už jiskru jako dřív.

Poslední měsíce už jsem byla na pokraji zhroucení, už jsme spolu neměli ani sex. Občas mě pohladil a někdy řekl něco pěkného, možná ze soucitu. A jednoho dne, když šel do práce, jsem to už nezvládla a odstěhovala jsem se. Pak mi od něj přišla sms, že v pohodě, že to čekal. Tak jsem to nechala a probrečela jsem dlouhou dobu.

Po půl roce mi napsal, že se za vše omlouvá, že mi nechtěl ublížit, tak jsme si nějak psali a vypadlo z něj, že má skoro dvouletou dceru, že nevěděl, co má dělat a jak mi to má říct.

Nepodvedl mě, byli jsme zrovna půl roku od sebe, když k tomu došlo. Tak mě nechal raději odejít a zkusil to s matkou dítěte. Jenže to mu nějak nevyšlo, tak se mi tedy ozval zpět s tím, že mě nechce nikdy ztratit, že jsem byla ta nejlepší holka na světě atd.

Chodili jsme ven s tím, že jsem věřila, že se změnil, ale teď už je to měsíc, co mi zase píše jako kamarádce, po jeho vyznáních už zase ani stopa, ani ven už nechodíme. Já už mu sama nepíšu, když už napíše on, tak jen ‘jak bylo v práci, co dělám’ ap.atd .. ale žádná zpráva, že bych mu chyběla. Jen jednou mi napsal, jestli ‘nejdu spinkat za ním’, přitom mi dává najevo, že na prvním místě určitě už nikdy nebudu a nejeví zájem.

Nevím, co si myslet, pořád mě to trápí, byl to kluk, se kterým jsem chtěla být šťastná do konce života. Rodina i kamarádi mi ale tvrdí, že kdyby mě miloval, tak se mnou chce být, že si mám najít někoho lepšího. Jenže mě srdce táhne pořád za ním, i když hlava říká ne. Prosím, můžete mi poradit, co si mám myslet a jak se s tím vypořádat? Předem děkuji.

(Dotaz 2031)

Dobrý den,

mám obavu, že s tímhle člověkem byste ‘šťastná do konce života’ s největší pravděpodobností opravdu nebyla.

Za čtyři roky, co jste spolu, jste vlastně byli půl roku od sebe, mezitím si pořídil dítě, pak se k vám vrátil, poslední rok se vám už zdál divný a bez zájmu, pak byl rád, že jste se odstěhovala, když mu to nevyšlo s matkou jeho dítěte, tak se zase rychle vrátil, za chvíli ho to zase přestalo bavit.. kolik tedy vlastně bylo těch skutečně šťastných měsíců a co můžete od takového partnera čekat dál?

Nenechejte sebou manipulovat a ujasněte si, co chcete vy. Od vztahu i od života. Jsem si jistá, že si zasloužíte něco víc. Zkuste tentokrát poslechnout hlavu a srdci dopřejte čas, aby se zahojilo. Zaměřte se na sebe, zkuste zjistit, co kromě vztahu vám ještě v životě dělá radost, zaplňte svůj čas co nejvíce aktivně. Čas je milosrdný a po nějaké době s odstupem sama dojdete k závěru, že jste udělala krok správným směrem.

Jana Řehulková

Dobrý den,

byla jsem s přítelem asi čtyři roky, máme spolu tříletou dceru.

Asi před rokem začal pít, pomalu se to stupňovalo, až jednou opilý sedl za volant a naboural jiné auto. Od té doby má zákaz pití, ale při jedné další jeho opilecké tour přišel domů a agresivně mě napadl. Byl u toho i můj syn z předešlého manželství a můj otec, ten potom zavolal policii.

Od té havárie má přítel probační dohled. Měl ještě jeden incident s pitím, tím pádem má podruhé porušení podmínky. Potom se odstěhoval a dva měsíce byl pryč.

Teď je zpět, než prý si najde něco svého. Tak jsem mu slíbila, že tu může být, ale teď toho lituji. Zatím sice nepije, ale chce vše smazat jakoby nic a dát to dohromady. Zkouší vše, je strašně hodný, milý, ale to není on, vím, že to je jen aby dosáhl toho, co chce. Nevím, jak dál.

Alena

(Dotaz 2030)

Milá Aleno,

vypadá to, že ani skutečně vážné opatření nezastavilo vašeho přítele v nadměrné konzumaci alkoholu. Souhlasím, že asi nebyl nejlepší nápad nastěhovat si ho zpět domů, dokud problém není vyřešen. Obávám se, že pokud váš přítel neprojde protialkoholní léčbou, není příliš velká šance na pohodové a klidné soužití. Nejspíš je jen otázkou času, než nějaký moment u něj zase spustí další alkoholickou eskapádu.

Měla byste mu dát jasnou hranici, do kdy u vás může zůstat bydlet a na té trvat. Pokud bude v pořádku, ve vaší přítomnosti se může setkávat s dcerou, ale určitě by měl nastoupit léčbu, minimálně ambulantní.

Přeji vám hodně sil a pevné nervy.

Jana Řehulková

Dobrý den,

našla jsem vaši stránku na Facebooku. Dost mě to zaujalo, protože momentálně zažívám šílená muka.

Nemůžu jist, spát, pořád je mi zle. Před deseti měsíci jsem se dala dohromady s nádherným a hodným klukem. No, hned ‘ze startu’ mě podvedl a já se s ním rozešla. Jenomže on toho litoval a mně chyběl. Tak jsme to slepili dohromady, ale už jsem mu nevěřila. Často chodil pryč, prý ‘na pivo’.

Mám dvě děti s někým jiným. Poslední měsíce byly nádherné, po tom všem jsem byla konečně strašně šťastná, začala jsem mu věřit a plánovat s ním budoucnost. Bylo mi s ním opravdu krásně, vyhovoval mi úplně ve všem. Byl stejně šílený, veselý a akční jako já. A najednou minulý týden přišel s tím, že mě hrozně moc miluje, chtěl by se mnou být, ale že nezvládá život ve čtyřech, tedy společně s mými dětmi. Štve ho, že nemůžeme skoro nic podnikat, protože vše se točí kolem dětí.

Vůbec to nechápu, celou dobu s námi byl, všechno bylo hezké. A najednou tahle šílená rána a já jsem úplně ‘na prášky’. Pořád si říkám, že mi to za to nestojí, že na světě musí být chlap, který mě bude brát i s dětmi. Ale já miluju jeho, strašně moc a mám pocit, že to prostě nezvládnu.

Děkuji za váš čas. Lenka

(Dotaz 2028)

Milá Lenko,

je mi líto, že se trápíte a je vám tak moc zle. Zamilovanost si s námi umí docela zákeřně zahrávat, natož nešťastná láska.

Píšete, jak je váš přítel úžasný, hodný, jak vás miluje... a přitom vás hned na začátku vašeho vztahu podvedl a tak krátce po sblížení následoval rozchod. Když jste to dali dohromady znovu, vztah byl již poznamenán vaší nedůvěrou k němu. Takže těch nádherných měsíců, které tak barvitě líčíte, nebylo zase až tak moc, jestli dobře počítám.

To, co vás spojuje, a co ho na vás nejspíš přitahuje, je určitá nevázanost, bezstarostnost a akčnost. Přítel je nejspíš svobodný a chce si zřejmě ‘užívat života’. Podle jeho měřítek to užívání může mít různé podoby, jak už ukázal.

A vy jste teď na prvním místě máma. Tím nechci říct, že byste nemohla mít partnera a žít ve vztahu. Ale vaše děti vás potřebují, jsou na vás závislé, potřebují klidné a bezpečné zázemí s milující maminkou. Neupírám vám právo na skvělý vztah a naplněný život, jen apeluji na vaši mateřskou zodpovědnost.

Přítel velmi dobře od začátku ví, že máte děti a je jasné, že je nemůžete nikam odložit. To, že není připraven na roli otce nebo alespoň partnera svobodné matky s dětmi, ho podle mě jako vašeho partnera značně limituje. Nemá to řešení. Tedy minimálně ne takové, jaké byste si přála.

Moc vám přeji, abyste si srovnala žebříček hodnot a snažila se soustředit na sebe a na děti. A ačkoliv vám to teď připadá nemožné, jistě se časem objeví někdo stejně atraktivní, kdo bude mít rád vás i vaše děti, které k vám přece neoddělitelně patří.

A tu vaši momentálně tak bolavou a rozčarovanou dušičku může zahojit jedině čas.

Přeji vám, ať k vám co nejdřív lépe a ať se dokážete na celou situaci podívat s nadhledem.

Jana Řehulková

Dobrý den,

s manželem jsme spolu 18 let, u toho 10 let jako manželé.

Máme 2 děti. Manžel mě ponižoval, urážel, nikdy si mě nevážil. Nesměla jsem si nikdy ani nikam vyjít. Pouze když chtěl sex, tak to byl velmi milý.

Asi před půl rokem jsem mu řekla, že už toho mám dost a že odejdu. Jenže syn hodně plakal, že odejít nechce. Tak jsem zase vyměkla. Domluvili jsme se, že to teda ještě zkusíme. Pak mi manžel vlezl do konverzací na mobilu. To se mě velmi dotklo a chtěla jsem odejít podruhé. A zase spousta slibů a výmluv, že byl zoufalý. Tak jsem tomu dala ještě šanci.

Teď se hodně snaží, chová se hezky, chválí mě, ale tolik mi ublížil, že si nedokážu představit, že s ním budu ještě někdy intimně žít. Bydlet s ním mi nevadí, ale nic víc. Máme spolu postavený dům, taky se mi nechce jej opustit, ne kvůli majetku, ale mám to tam ráda.

Bojím se, že už si k němu cestu nenajdu. Ale nechci být nešťastná. Taky mám pocit, že ho teď využívám, tím že mi chystá svačiny, večeře apod. Děkuji za odpověď.

(Dotaz 2027)

Dobrý den,

vypadá to, že problémy vašeho manželství jsou vleklé a dlouhodobé. Jestli píšete, že si vás manžel nikdy nevážil, celou dobu vás ponižoval a urážel, manipuloval vámi, aby si zajistil sex, omezoval vás... nabízí se otázka, proč jste si ho vlastně po osmi letech společného soužití brala? Kam se poděla vaše sebeúcta, že jste si tak dlouho nechala takové chování líbit?

Zůstávat v manželství kvůli dětem, pokud vám manžel dlouhodobě ubližuje, není řešení. Děti chtějí veselé a radostné mámy a ne smutné a utrápené.

Přesto, že manžel se nyní snaží (nejspíš zase jen účelově), je milý a opečovává vás, zdá se, že vaše důvěra k němu je již nenávratně ztracena. Je několik možností, jak může váš příběh pokračovat. Buď zůstanete v důvěrně známém modelu ‘cukr a bič’ a budete dál snášet manželovo chování. Nebo změníte svůj přístup, začnete systematicky pracovat na svém sebevědomí, sebedůvěře a sebeúctě a vymezíte manželovi jasně hranice. Pokud je překročí, můžete odejít. Prosby a sliby by vás už neměly ovlivnit a zmanipulovat. Nebo se manžel spolu s vaší proměnou v sebevědomou ženu konečně vzpamatuje, začne vás respektovat a vy můžete po nějaké době zkusit, jestli by vaše důvěra k němu přece jen neměla šanci na obnovu. A nebo toho máte po 18 letech opravdu plné zuby a nestojí vám ani dům, ani cokoliv jiného za to, abyste v tom nadále zůstávala.

Promyslete všechny možnosti a rozhodněte se tak, aby to pro vás bylo to nejlepší řešení.

Držím vám palce, držte hlavu vzhůru.

Jana Řehulková

Dobrý den.

V manželství jsem 10 let, máme dvě děti. Poslední rok cítím odcizení vůči manželovi, půl roku již spolu intimně nežijeme. Když manželovi řeknu, že by bylo dobré jít od sebe, tak nejdříve souhlasí a dává mi za pravdu, ale za pár minut otočí a slovně mě napadá. Necítím se již dlouho ve vztahu šťastná a nevím, jak se rozhodnout. Často, když na mě manžel promluví, tak cítím tak velký tlak uvnitř sebe, že mám i strach. Taky se bojím, že bude dělat problémy, pokud půjde o děti. Děkuji za radu

(Dotaz 2026)

Dobrý den,

nevím, jak k tomu odcizení, které popisujete, došlo. Nevím, jaké bylo vaše manželství předtím. V každém případě, pokud jste si jistá, vše jste pečlivě uvážila, dopřála si čas na rozmyšlenou a jste pevně rozhodnutá se rozvést, těžko vám v tom někdo může zabránit. Ani manžel. Žádost o rozvod můžete podat i bez jeho souhlasu. Samozřejmě, rozvod dohodou je snazší, ale mě vždy je to možné. Manžel vám sice může celý proces znepříjemňovat, ale pokud se o své děti staráte, o rodinu pečujete, máte s dětmi hezký vztah a můžete jim poskytnout domov a zázemí, není důvod, proč by neměly být svěřeny do vaší péče

Zkuste s manželem celou věc ještě jednou v klidu probrat a pokud se s vámi o tom nebude chtít bavit, budete muset dál postupovat dle svého uvážení. Důležité je, abyste si byla stoprocentně jista, že se chcete skutečně rozvádět a neudělala nějaký neuvážený krok.

Přeji vám zdravý úsudek a uvážlivé rozhodování.

Jana Řehulková

Dobrý den,

jsem se svým mužem v manželství dva roky, ve vztahu celkem šest let. Před čtyřmi lety se nám narodil první syn, o dva roky později druhý, společně ještě vychováváme mého dvanáctiletého syna z předchozího vztahu. Musím říct, že můj muž má skvělý vztah jak s nejstarším synem, tak s oběma mladšími dětmi. Od první chvíle jejich života byl neustále s nimi, zapojoval se do všech denních činností a velmi mi pomáhal. Přesto od září minulého roku nastalo období, kdy jsem se cítila velmi vyčerpaná, nepřitažlivá... můj muž se mi snažil ještě víc pomoci, každý den po práci vzal děti ven, pomohl je vykoupat, uspat. Děti v podzimním období bývaly nemocné, nejstarší syn nastoupil na gymnázium a bylo potřeba se mu více věnovat.

Mám pocit, že nás semlela každodenní rutina a stereotyp. Neměli jsme možnost si někam vyjít, o intimních záležitostech mohla být řeč zcela sporadicky, měla jsem pocit, že fungujeme jako stroje. Byla jsem nervózní, hádavá a zřejmě řešila blbosti, jak mi můj muž vyčetl, řešila vykonstruované problémy.

V prosinci se u manžela rozjel kolotoč vánočních večírků, přičemž hned z prvního nepřišel v noci domů. Pro mě naprostý šok. Můj manžel, který když šel výjimečně do hospody, obvykle po hodině psal, jak se máme a zda je doma všechno v pořádku. Prý usnul u kamaráda z volejbalu. Tento kamarád se nedávno rozešel s dlouholetou přítelkyní, nastěhoval si k sobě po krátkém čase vdanou paní a můj manžel ho začal obdivovat, jak kamarád konečně pochopil, že se dá žít i jinak, jak je teď kamarád konečně šťastný, jak se s novou přítelkyní skvělé baví. A u tohoto kamaráda můj manžel prý spal. Sice jsem se chvilku zlobila, ale žádné scény se nekonaly. Asi po týdnu jsem večer, když jsme měli konečně chvíli pro sebe, řekla manželovi, že mi ta situace pořád leží v hlavě a že mě to trápí. Přinesl druhý den kytku, ale měla jsem pocit, že není všechno tak, jak říká.

Asi po dalším týdnu se manželovo chování radikálně změnilo. Z toho hodného muže se najednou stal macho ve stylu kamaráda a rozjel se kolotoč dohadů. Vadilo mi chování toho namachrovaného chlapa, co je se vším rychle hotový a chová se tak i k dětem. Bylo z něj cítit, jak mu vadím a má mě plné zuby. V lednu navštívil jeden pátek hospodu s bývalými kolegy, v sobotu se ptal, zda k nám může přijít jeden jeho kamarád, že chtěli jít na pivo, ale je mu hloupé jít dva večery za sebou. A já hloupá ho do té hospody poslala s tím, že mi to nevadí. Konal se opět noční návrat a následující den ve vzduchu viselo hrozné dusno.

Večer chtěl manžel usínat v objetí a já tušila, že se něco stalo. Nevydržela jsem to a o dva dny později v jeho telefonu z konverzace s kamarádem ze soboty zjistila, že se manžel setkal v noci s nějakou slečnou, kterou mu kamarád “dohodil”. Skvěle se bavili, slečna se celý večer smála a neřešila blbosti jako matka jeho děti, jak tam stálo. Zeptala jsem se ho, zda mi k tomu něco řekne, neřekl. Poprosila jsem ho tedy, ať jde na nějaký den k rodičům, abych měla možnost situaci vstřebat a abychom se nehádali před dětmi.

Bohužel jsem v afektu řekla, že podám žádost o rozvod. Manžel se prý doma zhroutil mamince, řekl jí, že se setkal s kamarádkou, kterou zná déle než mě, začal řešit, že trpím výkyvy nálad, které mu vadily celých šest let, jen doufal, že to časem bude lepší. Od té doby bydlí u rodičů, po čtrnácti dnech přišel s tím, že mám zůstat v bytě, on že si dostaví dům, který jsme začali stavět před nedávnem z peněz jeho rodičů. A že se nevrátí a chce se rozvádět, ale až za rok a půl, až nebudu na mateřské, protože je to pro nás oba výhodné. Ptala jsem se ho znovu na konci dubna, zda je o rozvodu přesvědčený, prý bohužel ano. Tři měsíce byl velmi náladový a bylo poznat, že je z té situace velmi zničený, především kvůli dětem, na které je hodně fixovaný. Na mě měl velký vztek, stále se tvářil, že je to všechno moje vina. Komunikuje pouze o dětech a hlavně přes zprávy, až nyní poslední tři týdny se zdá, že ho vztek opustil, chová se mile, komunikuje více, neutíká, ale vše se točí pouze kolem dětí. A mám pocit, že se stále s někým vídá.

Jsem zmatená, celá ta situace je pro mne velmi nepřehledná a trápí mě, že nemám žádnou představu, jak se mohou věci dále vyvíjet, abych třeba neučinila nějaké unáhlené rozhodnutí. Proto prosím o radu. Mockrát děkuji.

Petra

(Dotaz 2025)

Milá Petro,

to, jak popisujete 6 let svého vztahu s manželem je jistě snem mnoha žen. Manžel  má úžasný vztah k dětem, dokonce i k vašemu synovi, stará se o ně, pečuje o rodinu, zajímá se, když vás viděl unavenou a vyčerpanou, bral denně po příchodu z práce děti ven, koupal, uspával.. o tom by si nejedna žena skutečně mohla nechat jen zdát.

Kde se tedy stala chyba? Píšete otevřeně, budu tedy otevřená i já k vám. Napadá mě otázka, co za to všechno, co pro vás a pro rodinu dělal, dostával? Cítil na oplátku zájem a péči z vaší strany? Našla jste si čas být nejen skvělá máma, ale i milá a příjemná partnerka? Myslím, že ve vztahu je velmi důležité, aby se partneři nestali jen rodiči, i když své děti nade vše milují, je důležité, aby tady byli i jeden pro druhého, aby spolu fungovali i jako pár. Aby se žena chtěla svému muži líbit a on jí dokázal složit poklonu a polichotit. Aby mezi nimi nezmizela intimita.

Určitě pro žádného muže není příliš inspirativní, když pracuje, pečuje o rodinu, stará se o děti, zapojuje se maximálně do veškerého dění a doma ho čeká nervózní, podrážděná či naštvaná manželka se spoustou výčitek a zcela bez nálady. Někdy se může stát, že muž pak hledá nějaké jiné místo, kde může vydechnout, neřešit každodenní kolotoč opakujících se starostí a povinností a může jen být. V klidu a v pohodě. Nemusí to ani souviset s velkou láskou.

V současné situaci bych vašemu muži dopřála čas, aby si vše urovnal v hlavě. Netlačte na něj, neútočte, nevyčítejte. Dopřejte mu prostor a odstup. Jestli má tak silný vztah k dětem, možná, že své rozhodnutí ještě přehodnotí. Je důležité, aby ve vás ale viděl možnost klidného přístavu, jak jej znal na začátku. Chovejte se klidně a pokud možno vyrovnaně, o dětech s ním komunikujte mile. Buďte sama aktivní a informujte ho o nich. Váš manžel zřejmě utekl u velkého tlaku a stresu, pokud chcete, aby se vrátil, dejte mu příležitost, aby tuto variantu chtěl i on. Pečujte o sebe, dělejte věci, které máte ráda a které vám vrátí úsměv na rty.

Přeji vám hodně trpělivosti a šťastný konec.

Jana Řehulková

Přítel sázel už, když jsme se poznali, ale nepřisuzovala jsem tomu na začátku takovou váhu. Teď kvůli sázení dluží už milion a půl. Tvrdí, že nyní už nesází, a že už rok a půl postupně svůj dluh splácí. Věřím mu, že se z toho ponaučil a vše nakonec splatí. Ostatní mi ale říkají, že od něj mám jít rychle pryč. Jako partner mi vyhovuje. Žijeme spolu už 5 let.

(Dotaz 2024)

Dobrý den,

jakákoliv závislost je složitá věc a závislí lidé často bývají přeborníky ve lžích a výmyslech. Na druhou stranu, každý si zaslouží druhou šanci a pokud váš přítel skutečně už rok a půl od sázení ‘abstinuje’ a postupně splácí své (obrovské) závazky, není důvod, aby tu šanci od vás nedostal.

Ale měla byste si to, co říká, nějak ověřit, zjistit, jestli ti, co vás varují před vztahem s ním, nemají třeba nějaké faktické informace, že skutečnost je jiná, než vám tvrdí přítel. ‘Důvěřuj, ale prověřuj’ v tomto případě platí dvojnásob!

Rozhodně ho nijak nesponzorujte a zatím možná ještě odložte případné plány na svatbu, než se jeho finanční situace zcela zpřehlední a vyčistí.

Přeji vám hodně štěstí.

Jana Řehulková

Dobrý den,

jsme spolu s manželem 6 let, z toho dva roky jako manželé. Na počátku jsme spolu začali žít jako kamarádi, i když z jeho strany to byla velká láska. Já se do něj postupem času zamilovala také. Prošli jsme si hodně zlým obdobím (já měla nádor na míše) staral se o mě, měnil pleny, holil, umýval a spoustu dalšího, co by třeba jiný muž vůbec nezvládl. Já byla 4 roky doma.

Můj muž je starostlivý, hodný ale podle mého má rozpolcenou povahu. Má dvě tváře, alespoň dle slov ostatních i dle slov jeho rodičů. Vyrůstal v rodině, kde jeho otec měl milenky jak na běžícím pasu a jeho matka jen tiše seděla se sklopenou hlavou. Manžel si hodně často psal s jinými, nejspíš chtěl docílit toho, aby ho někdo politoval. Podotýkám, že já jako žena i manželka jsem dělala vždy vše proto, aby byl spokojený.

Pak přišla velká nevěra, kdy si začal s kolegyní z práce. Trvalo to půl roku. Nejhorší bylo to, že tam pracoval i můj bratr a švagr. Hrozné ponížení a ostuda. Slečna vlastně ani nevěděla, s kým si to začíná. Dodnes mám o nich sny, které mě totálně rozhodí. Vnitřně jsem manželovi asi neodpustila, ale opravdu se snažím. Nicméně důvěra tam není. Když jsem se ho ptala, co mu chybí, když má potřebu vlastně pořád někoho vyhledávat, psát si a nakonec mě i podvést. Chtěla jsem i rozvod, na který on nepřistoupil. Prý mě miluje. Ale přece ten, kdo miluje, nejde za jinou a není s ní půl roku a neplánuje s ní život. Manžel má 2 děti z předchozího vztahu. My spolu děti nemáme. Nejde nám to. Až do minulého týdne kdy jsem zázrakem otěhotněla, ale bohužel vzápětí potratila.

Život mi zasazuje těžké rány. Snažím se, jak se dá. Pochovala jsem otce a před pár měsíci i matku. Mám 5 sourozenců, které miluji. Manžel se ke mně chová hezky, jen když něco provede nebo když se něco stane. Pořád si říkám, že nezná vlastně slovo milovat, když to nepoznal ani u svých rodičů. Viděl to u svého otce a vlastně se chová jako on. Chtěla bych mu pomoct, ale pokud člověk nechce sám, nemůže mu pomoci nikdo na světě. Trápím se tím vlastně už strašně dlouho. Vím, že člověka nelze změnit, ale když ten dotyčný opravdu chce, je možné všechno. Jak najít znovu důvěru?

Před měsícem jsem mu řekla, že už jej nemiluji a klidně ať jde za svou bývalou milenkou. Nevěřil vlastním uším a totálně obrátil. Chová se hezky, nosí mě doslova na rukou. Po tom, co jsme ztratili miminko, jsme vlastně v pohodě. Ale z mé strany to je špatné. Pořád mám pocit, že mi lže, že mi něco tají apod. Jak se mám z toho vymanit? Manžel je opravdu jednou ‘na sežrání’ a jednou ‘na facku’. Já jsem začala pracovat ve stejné firmě jako jeho bývalá milenka (on z této firmy dávno odešel) a možná, že jsem udělala chybu. Nevím, je to tak těžké. Moje otázka zní, proč má chlap potřebu získávat náklonnost jiné, když má doma vše. Dle jeho slov není nic, co mám změnit.

Díky za odpověď

Veronika

 (Dotaz 2023)

Milá Veroniko,

osud vám nadělil skutečně nelehké situace a věřím, že to, že jste jimi prošla, vás posílilo. A moc bych vám přála hezký a klidný život s milujícím partnerem. To, jak se o vás manžel staral po dobu vaší nemoci, svědčí o tom, že vás má opravdu rád, protože jak sama píšete, ne každý muž by takovou situaci dlouhodobě zvládnul. Nepochybuji o tom, že význam slova milovat zná.

Rozhodně ho nechci omlouvat, ale jeho nevěra mohla být nevhodnou formou kompenzace dlouhodobého stresu a napětí. Důležité je, co teď bude následovat. Zdá se, že s manželem můžete otevřeně o těchto věcech hovořit, svěřte se mu tedy se svými pocity a obavami, s tím, jak těžko obnovujete vůči němu důvěru. Proberte možnosti, jak vám s tím může pomoci.

Ale buďte upřímná i k sobě a odpovězte si na otázku nejen, jestli s manželem chcete i nadále žít, ale i jestli jste připravena mu odpustit a pokusit se mu znovu důvěřovat. Protože kdybyste ho neustále drtila svou nedůvěrou, byla by to možná opět zřetelná směrovka do dalšího vztahu.

Někteří muži potřebují zažívat pro svůj pocit úspěšnosti, schopnosti a nasycení ega potvrzení a zájem od více žen, samozřejmě ne všichni hned rozehrávají vztah.

Zkuste se na nějakou dobu nezaměřovat tolik na hodnocení manželova chování, nechejte chvíli věci plynout a soustřeďte si víc sama na sebe. Dělejte věci, které vás těší, jděte se projít do rozkvetlé přírody, sejděte se s kamarády, kupte si něco hezkého na sebe. Vpusťte do svého života trochu radosti a hezkých chvil, bez souvislosti s manželem. A po nějaké době pozorujte, co to s ním, s jeho chováním k vám a s vaším vztahem udělá. A jak se budete cítit vy a jak budete váš vztah a důvěru v něm vnímat s odstupem.

Přeji vám hodně zdraví a úsměv na rtech.

Jana Řehulková

Dobrý den,

manžel mi byl asi půl roku nevěrný. Jakmile nevěra vyšla najevo, tvrdil mi, že ji miluje, ale odejít ode mě nedokázal, prosil o odpuštění a tvrdil, že miluje i mě.

Prožívala jsem obrovskou bolest a skončila na antidepresivech. Za pár týdnů, kdy jsem začala věřit, že se mi jednou podaří odpustit a začít důvěřovat, mi jeho milenka přeposlala zprávy od něj, obsahem bylo, jak ji stále miluje a nemůže zapomenout.

Opět mě prosil o odpuštění a tvrdil, že mě miluje a chce být se mnou. Nedávno jsem z výpisu zjistila, že jí opět psal. Tentokrát tvrdil, že obsahem zpráv bylo definitivní ukončení, že jen vyjádřil poslední tečku. Ale proč, když ona ho již nekontaktovala?

Chová se ke mně hezky, tvrdí, že mě miluje a chce být navždy se mnou. Jeho milenka ho odkopla a já mám pocit, že je se mnou jen proto, že jsem mu zůstala. Může mě opravdu milovat? Může myslet vážně, že chce být se mnou? Nebo chce jen zůstat tam, kde je zvyklý, kde má zázemí a vybudovaný domov? Neudělá to znovu? Mám odejít či zůstat?

Jsme spolu 26 let a já si také díky této situaci uvědomila, jak ho stále miluji, uvědomila jsem si, že jsem dělala chyby, které můžu napravit. Ale jak poznat, jestli jeho láska ke mně není jen lež. Nerada bych žila s partnerem, který mě nemiluje. Děkuji za odpověď

(Dotaz 2022)

 

 

Dobrý den,               

26 let společného soužití je úctyhodně dlouhá doba. Nepíšete ale nic o tom, jaké vaše manželství bylo a jak váš vztah vypadal před manželovou nevěrou? Byli jste si s manželem blízcí? Měli jste nějaké společně zájmy, koníčky či přátele? Měli jste naplněný intimní život? Podnikali jste společně výlety, jezdili na dovolené? Máte spolu děti, které vás navštěvují? To všechno totiž hraje roli v posuzování, co se vztahem dál.

Pokud jde o manželovu nevěru, mohla být vyústěním dlouhodobého stereotypu s evidentně se teď nedokáže rozhodnout. Na jedné straně známé zázemí doma a na druhé straně změna, vzrušení, nový impuls. Proto byste o těch věcech měli mluvit otevřeně i spolu. Co od vztahu očekáváte? A dokážete si to ještě vzájemně poskytnout?

Přítelkyně vašeho muže možná již nevydržela jeho nerozhodnost a chtěla od něj ‘všechno nebo nic’. Možná, že i vy byste měla zaujmout jednoznačný postoj a nepřehánět to s tolerancí. Nešlo o jednorázový úlet, ale o minimálně půlroční vztah. Pak vám opakovaně lhal a vrátil se v podstatě, když neměl kam jít. Neobviňujte z manželova selhání sebe, nevěrný vám byl on, ne vy jemu. Nikdo nejsme bez chyby a dokonalý. Ale za své chyby každý z nás musí nést zodpovědnost.

Jestli to manžel udělá znovu nebo ne, jestli mu můžete důvěřovat, to vám teď nikdo neřekne. Obnova důvěry je dlouhý a složitý proces, stejně jako odpuštění. Ale bez otevřené a upřímné komunikace nemůže ani začít.

Držím vám palce a nezapomeňte na sebeúctu.

Jana Řehulková

Dobrý večer.

Už něco přes půl roku se trápím s přítelem. Začalo to tím, že si začal psát s jednou holkou. Hned na začátku mu psala, jak moc ho chce, a že na něj nemůže zapomenout. Po obrovské hádce to na chvíli ustalo... a pak znovu.  Slečna mu dokonce začala posílat svoje nahé fotky. Znovu jsem udělala kravál a už to vypadalo, že bude rozchod. Asi před měsícem si začal psát s jinou slečnou. A když jsem našla, co si psali, úplně mě to odrovnalo. Že on ji miluje a veškeré jeho myšlenky patří jen jí. Taky že je se mnou kvůli dětem a protože jsem mu hodně pomohla v těžkých chvílích. Když jsem se ho na to ptala, opět po bouřlivé hádce, všechno popřel s tím, že to byla jen hra. Se slečnou sem se sešla na kávu a domluvily jsme se na něj. Tak jí pak přiznal, že srdce mu říká, ať jde za ní, ale rozum, ať zůstane se mnou. Mně znovu vše popřel, dokonce, i když mi přeposlala jejich konverzaci. Nato to s ním úplně utnula, asi jí tím ublížil. Jenže jak mu mám teď věřit? Že nebude zase jiná, že si nebudou psát? Dá se vztah po tady tom zachránit? Trápím mě to a teď momentálně si nedokážu představit od něj odejít. Předem děkuji.

Romana

(Dotaz 2021)

Milá Romano,

chápu, že je těžké opustit někoho, koho máte ráda a s kým je vám dobře. Podle toho, co píšete, to ale vypadá, že váš přítel to bude mít vždycky rozehráno na více stran a všem bude lhát a manipulovat s nimi až do té chvíle, než spadne klec (jako např. když jste se domluvily a vyměnily si informace s tou druhou slečnou). A pak přijde jakože ‘se srdcem na dlani’, chvíli se bude snažit a až se situace uklidní, hra může pokračovat. Pro něj. A na vás je, jestli s ním tuhle hru chcete hrát a kam až sahá vaše tolerance.

Přeji vám sílu na správné rozhodnutí.

Jana Řehulková

Dobrý den,

s přítelem jsme spolu 4 roky, máme 2 děti. Začátky samozřejmě byly krásné, jak to tak bývá, ale co jsou děti, přestávám být naplněná. I když jsem myslela, že to bude naopak a s dětmi budu šťastnější. Spíše jde o to, že partner hodně pracuje, někdy přijede domů a děti už spí, takže je ani nevidí. O víkendech si také vždy najde nějakou činnost, takže jsem pořád s dětmi jen sama. Má náročnou práci, takže když už je doma, odpočívá a nějakou aktivitu po něm nemůžu chtít.

Chybí mi smysl rodiny, abychom jezdili třeba na výlety, chodili spolu na procházky... tohle prostě neznám. A mně chybí láska, kterou také neumí dát pořádně najevo. Nevím jak dál, už si přijdu kolikrát, že mám syndrom vyhoření, protože mi s dětmi nijak nepomáhá. Samozřejmě se s ním o tom bavím, co mi vadí, ale vždy se jen pohádáme, že prý je takový a jiný nebude a pokud se mi něco nelíbí, tak můžu jít. Nejspíš to tak nakonec dopadne, pokud nám nezačne věnovat více času. Je nějaká rada, jak z toho ven a zlepšit to? Pokud ale má takový přístup, asi není, musel by chtít i on...

Děkuji.

(Dotaz 2020)

Dobrý den,

máte naprostou pravdu v tom, že snaha o zlepšení stávající situace by měla být na obou stranách, jinak se můžete snažit sebevíc a bude to jen zbytečně vynaložená energie.

Možná byste si s přítelem mohli někdy v klidu, večer, až uložíte děti a nalijete si třeba sklenku vína, promluvit o tom, co vlastně kdo z vás od společného soužití očekává. Zkuste se upřímně zajímat o to, jak se cítí on a co by mu udělalo radost. Nekritizujte ho za to, co dělá nebo nedělá, ale popište mu, co prožíváte a jak se cítíte vy.

Je hezké, že se o vás zřejmě finančně umí postarat, ale i když má náročnou práci, aktivní odpočinek mu také může přinést regeneraci a kompenzaci. Společný výlet do přírody nebo na nějaké zajímavé místo nemusí být povinnost, ale radost a odreagování od pracovních starostí. Zkuste něco takového sama naplánovat a pozvat ho, třeba budete oba příjemně překvapeni.

A pokud se příteli nebude chtít, zkuste se domluvit na výlet s nějakou kamarádkou s dětmi, zkuste být trochu nezávislá. Soustřeďte se víc na sebe, co vás naplňuje a baví, a zařaďte do svého programu kromě péče o děti i jiné aktivity. Zlepší vám to náladu, budete víc v pohodě a usměvavá. Jestli máte možnost hlídání, vyrazte si zacvičit nebo s kamarádkou na kávu.

Přítele lusknutím prstů nezměníte, ale můžete začít u sebe. Pečujte o sebe, udělejte si radost a starejte se o to, aby vám bylo dobře. Možná vaše větší akčnost a pozitivní přístup bude motivující i pro vašeho přítele. Až uvidí, že vedle sebe má místo unavené, smutné a stěžující si partnerky usměvavou, energickou a dobře naladěnou ženu, možná změní částečně svůj přístup i on.

Přeji hodně štěstí a trpělivosti

Jana Řehulková

Dobrý den,

po skoro 5 letech prožíváme s mužem silnou krizi, která již delší dobu graduje a zhoršuje se. Nevím si už rady... myslím, že konflikty vznikají z neporozumění a nepochopení, ale nejhorší je, že už to nedokážeme zastavit a pracovat s tím. Máme spolu děti a navíc ještě čekáme prcka, takže rozhodně nechceme náš vztah ukončovat, ale neumíme si s tím už poradit. Připadá mi, že důvod ke konfliktu už je úplně cokoliv, třeba i ty děti. Už je u nás vážně problém si v klidu o čemkoliv promluvit, což nikdy dřív nebylo. Nevím, co s tím, bojím se, že to jeden z nás už neustojí a odejde.

(Dotaz 2019)

Dobrý den,     

vypadá to, že jste překročili nějakou pomyslnou čáru a teď jste na sebe s manželem jednoduše alergičtí. Reagujete podrážděně a zřejmě chybí i ochota si naslouchat.

Bez komunikace se ale situace nevyřeší, pokud spolu nezačnete v klidu mluvit, nezjistíte, co za vaší krizí stojí.

Pokud spolu opravdu nedokážete mluvit a z každého rozhovoru je hádka a každé téma je spouštěč, pak bych se s ohledem na vaše děti přimlouvala, abyste vyhledali pomoc a navštívili ve vašem městě poradnu pro partnerské vztahy či poradnu pro rodinu, kde vám jistě pomohou situaci efektivně řešit a obnovit komunikaci mezi vámi.

Přeji hodně sil a trpělivosti

Jana Řehulková

Dobrý den.

S manželem jsem byla 13 let, ale bohužel poslední dva roky mi byl nevěrný. Tvrdil sice, že se ženou, do které se zamiloval, nebaví, ale pracovali spolu, takže byli stále v kontaktu a navíc ona mu stále psala. Postupně šlo naše manželství do háje a on od nás v lednu odešel. Je začátek června, mám už nového přítele, který je v mnoha ohledech mnohem lepší, ale stejně se pořád trápím. Jak mám jít dál a být šťastná? Máme s manželem syna, takže se musíme vídat a já si někdy když ho vidím říkám, jak mi chybí. A to mě přitom poslední rok psychicky týral. Nevím jak ven z toho šílenství a bojím se, že svým smutkem ubližuji současnému partnerovi. Poradíte, prosím?

Jana

(Dotaz 2018)

Milá Jano,

je těžké se po dlouholetém vztahu zcela odpoutat, zvlášť, když jste s bývalým manželem v kontaktu a komunikujete spolu jako rodiče vašeho syna.

Sama ale popisujete, že poslední roky vašeho manželství probíhaly ve znamení lží, nevěry a dokonce psychického týrání. Skutečně jste stále zamilovaná do muže, který vám toto všechno způsobil a nakonec od vás odešel? Co z toho vám přesně chybí?

Pokud je váš nový přítel hodný, laskavý, má rád vás i vašeho syna a vy máte ráda jeho, nepokazte si to tím, že jednou nohou stále zůstanete v minulosti.

Člověk má někdy tendence si s odstupem času věci idealizovat, vytěsňovat nepříjemné zážitky a vytahovat hezké vzpomínky. Možná by pomohlo, kdybyste si sepsala všechny ty důvody, proč už s manželem být nemůžete a nechcete. A také všechny ty pozitivní věci, které oceňujete na vztahu se svým současným přítelem. Co vás na něm baví, za co si ho vážíte, co vám přinesl do života. Možná bude to skóre potom přehlednější a výmluvnější.

Ovšem pokud vás dlouhodobě ovládá smutek téměř bez příčiny, nedokážete se radovat a užívat si hezké chvíle nejen s přítelem, ale i se synem, s kamarády ap., trápíte se a jste bez nálady, možná by stálo za to stav vaší psychiky zkonzultovat i s lékařem.

Přeji vám hodně sil a snad se vám brzy vrátí úsměv na rty.

Jana Řehulková

Dobrý den, paní Řehulková,

s přítelem jsme spolu necelých 5 let a máme spolu 2,5letou dceru. Mě je 26 a jemu 36, ačkoliv vypadá na méně. Spojil nás náš velký koníček - hudba. Oba dva jsme vždy měli svoji kapelu a dělali jsme hudbu i společně. Láska mezi námi vzplála velmi rychle, rychle jsme spolu začali i žít. Už v prvních týdnech vztahu to bylo jako na horské dráze. Hádka střídala euforii. I přesto jsme spolu vždy moc chtěli být.

Co se narodila dcera a překonali jsme období, kdy byla nejmenší, tak mám pocit, že příteli je líto, že už nemůže žít ten život, který předtím. Dcera je moc šikovná, bystrá a dělá nám radost. Jenže mi poslední dobou připadá, že ona je to jediné, co nás pojí. Hodně se zabývám vztahovou psychologií, mezilidskými vztahy obecně, ale v praxi je daleko složitější ty poznatky aplikovat do vlastního vztahu.

Mám pocit, že přítel s námi jen "bydlí", dělám uklízečku, pračku, myčku... Vše, co naše dcera umí, jsem ji naučila já, za dva a půl roku s ní byl venku pouze párkrát, ještě když byla v kočárku. Moc jí miluje a rád si s ní doma hraje, ale to je vše. Vše podstatné zastávám já. On neuklízí, už ani nenakupuje, rád lenoší (má nadváhu) a je moc pohodlný. Dceru nerad hlídá a nechce s ní moc být sám, prý že ji moc nezvládá (přitom je poměrně hodné a hlavně chytré dítě, vše se jí dá snadno vysvětlit). O mě jako o ženu moc zájem nejeví, v intimní oblasti je spíš sobec. Už si ani nepamatuji, kdy mi naposledy řekl, že mi to sluší a podobné věty, které žena ráda slyší. Že by mě třeba sváděl, to už vůbec ne. Přitom určitě nejsem typ ženy, která by se o sebe nestarala, ba naopak.

Myslela jsem si, že se přítel pouze změnil, ale při delším přemýšlení mi došlo, že on takový byl vždy, jen jsem to pro samou lásku neviděla. Vypadá to tak, že se rozmazlil mojí péčí a pocitem, že mě "má jistou". Dokonce si ani nemáme co povídat, když konverzujeme, ani se na mě nedívá, kouká do telefonu, nesměje se mému humoru, když máme nějaké peníze navíc, investuje je spíše do sebe a koníčků. Cítím se méněcenná.

Netlačím na něj, nechávám mu dostatek prostoru, dokonce ho občas já sama posílám do hospody s kamarády nebo za sportem, ale většinou nejde. Snažím se mu dávat svobodu, která mu zřejmě chybí. Aby si odpočinul od pocitu zodpovědnosti za rodinu. Ale nemám pocit rodiny, nebere nás ani nikam na výlety, kolikrát ani nevím, jestli mu záleží na tom, jak se cítíme. Je to chorobný stěžovatel, na všem najde chybu a často na cokoliv nadává. Ke všemu je hrozně urážlivý a podrážděný, neustále musím přemýšlet jak mu co říct, aby to vzal. Často má špatnou náladu, nebo spíše takovou "nijakou".

Už mě to vyčerpává, ale chtěla bych s tím něco udělat. Chybí mi ten pocit být pro někoho důležitá, krásná, úžasná a chybí mi pocit nějaké rodinné pohody. Že jsme tři, a ne já + dcera a on je tu "s námi". Že jsme jeho dvě holky a miluje nás. Občas mám pocit, že mám dvě děti místo jednoho. Rozhodně od něj ale nechci odejít, protože cítím, že bojovat má smysl. Jen nevím jak. Snad toho po něm nežádám moc. Uvědomuji si ale, že aby změna nastala, musím začít u sebe. Děkuji Vám.

Em

(Dotaz 2017)

Milá Em,

pokud je všechno, jak popisujete, pak jste téměř prototypem úžasné, milující, tolerantní, láskyplné a pozorné manželky. Má to ale jednu vadu. Princezna je poněkud smutná.

Přemýšlíte o věcech správně, respektujete manžela, jeho potřeby, snažíte se mu dopřát prostor a udělat radost. Staráte se o dceru a je zřejmé, že vás péče o ni naplňuje a holčička vám dělá jen radost. Vytváříte teplo domova, aby vám tam všem třem bylo dobře. Dáváte a rozdáváte (se). Zdá se mi ale, že za to nic nedostáváte.

Narození dítěte je vždy velký zásah do života páru a každému trvá jinak dlouhou dobu, než novému rytmu, tempu a dynamice nové rodinné jednotky přivykne. Možná se manžel cítí odstrčeně, možná on vnímá, že jste vy dvě a on, který do vašeho něžného holčičího společenství nepatří. Možná je mu líto a nevyrovnal se s tím, že už není jediným středobodem vaší pozornosti a nezvládl, že na prvním místě je teď logicky vaše dcera.

Muži a ženy někdy vnímají tuto situaci zcela odlišně. Zatímco ženy touží po ještě těsnějším sepětí celé rodinky, muži vnímají příchod dítěte jako svůj ‘pád z lopatky’, někteří dokonce na své děti žárlí a místo aby se aktivně zapojili do rodinného dění, vyčítají své ženě, že o ně se tak intenzivně a láskyplně nestará. A někdy trochu uraženě hledají zábavu jinde. Jestli je to mobil nebo kamarádi je celkem jedno.

Někteří se své otcovské role chopí až tehdy, když jsou děti trochu větší, ne tolik křehké a závislé a dá se s nimi dělat víc věcí.

Je nepochybné, že každá žena, i máma na plný úvazek, potřebuje od muže pozornost, uznání, pohlazení, zájem, kompliment i trochu toho svádění. Každá se chce cítit přitažlivá a žádaná a nejen plnit multifunkční roli hospodyně.

Pokuste se se svým mužem o svých potřebách promluvit, zajímejte se i o ty jeho. Jak on by si představoval naplněný váš společný život? Co mu přináší radost? Co ho baví dělat s dcerou?

Nepíšete, jestli jste zkusila navrhnout nebo zorganizovat nějakou společnou aktivitu vy a jak na to váš manžel reaguje. Nemusí vás nutně ‘brát na výlety’ on, můžete s nějakým nápadem přijít i vy. Pro vás všechny tři. Ať už je to návštěva ZOO, farmy se zvířátky nebo jen hezká procházka. Aby cítil, že o to stojíte a že s ním počítáte.

Pokud manžel dlouhodobě vaše návrhy odmítá a nechce s vámi o těchto věcech ani hovořit, pak přichází chvíle, abyste svůj přístup změnila vy. Zkuste omezit servis, který mu poskytujete. Nemyslím, že se přestanete starat o domácnost, vařit ap. Ale nedělejte mu služku. Zkuste ho prostě chvíli nechat být a zařídit si program s dcerou. Jen mu oznamte, jaké máte plány a jestli se chce přidat. Pokud ne, tak ne. Pokud můžete s malou občas odjet na víkend nebo na nějaký den k rodičům nebo ke kamarádce, udělejte to. Požádejte ho předem, aby se některý večer postaral o dceru (stará se o svou vlastní dcerku, nehlídá vám ‘vaše dítě’) a vyrazte s kamarádkami do kina, do divadla nebo na skleničku. Pokud odmítne, zkuste si zajistit jiné hlídání. Stýkejte se s lidmi, mějte vlastní aktivity, začněte řešit školku pro dceru. Naplňte v rámci možností svůj život aktivitami, které vás baví, stýkejte se s ostatními maminkami, i s dětmi se dá dělat spousta dětí.

A dost možná, že až změníte svůj přístup, budete radostná a naplněná a ne smutná a frustrovaná, začne se postupně měnit i on. Bude mu možná líto, že nemůže participovat na vašem zajímavém životě a sám projeví zájem a bude se chtít zapojit. Je to rada bez záruky, ale za pokus to určitě stojí.

Přeji vám hodně štěstí

Jana Řehulková

Dobrý den,

potřebuji poradit ohledně mého vztahu s přítelem.

Jsme spolu tři roky, jemu je 45 let a mně 28. Máme spolu tříletého syna. Já si ale uvědomuju, že rodinu jsem vlastně nikdy nechtěla, když jsem otěhotněla, byla jsem nucena si dítě nechat a jako matka se necítím dodnes. S přítelem se často hádáme, máme na věci jiný názor. Mou nervozitu zvyšuje i to, že jsem čtyři roky doma, nemůžu si nikam vyrazit, mateřství mi ‘leze na mozek’.

Nyní jsme se přestěhovali do mého rodného města, kde bydlí i můj bývalý přítel. Začali jsme se spolu hodně vídat, už jsme měli i sex. Chtěl by, abychom šli s malým k němu, že se o nás postará. Je to skvělej kluk a já pořád nevím, jestli zůstat ve vztahu, který zřejmě za chvíli vyhasne úplně anebo odejít za mladším a ještě si užít života.

Mám ráda oba dva, ale k bývalému cítím něco víc. Děkuji za pomoc.

Jana

(Dotaz 2016)

Milá Jano,

mateřství a vztah s vaším starším přítelem vás evidentně nenaplňují podle vašich očekávání. Mateřská dovolená a péče o dítě zřejmě přinášejí jednostranné podněty a vy toužíte po větším naplnění. To se dá pochopit, ovšem to, co si zasluhuje pozornost je fakt, že se ve svém věku s tříletým synem stále necítíte jako máma. To považuji za hlubší problém a možná by si zasloužil pomoc odborníka.

Vaše dítě je na vás totiž stoprocentně závislé, miluje vás, přivedla jste ho na svět a jste jeho pevný bod v neznámém světě. 

Pokud hádky a rozdílné názory nakonec povedou k rozchodu s vaším současným přítelem a především otcem Vašeho syna, měla byste dobře zvážit, co vás vlastně táhne k vašemu bývalému příteli. Upřímně si odpovězte na všechny důležité otázky. Co byl důvod vašeho tehdejšího rozchodu? Skutečně ho milujete nebo vás láká jen změna a povyražení? Bude se váš bývalý přítel s láskou starat o vašeho chlapečka? Bude mu dobrým tátou? Budete dobře fungovat jako rodina?

Rozhodnutí je samozřejmě na vás, ale ať už se rozhodnete jakkoliv, mějte stále na mysli blaho a potřeby vašeho syna, určitě si zaslouží vyrůstat v bezpečném a láskyplném prostředí.

Přeji zdravý úsudek a správné rozhodnutí. 

Jana Řehulková

Po 13 letem vztahu, jsme se s přítelem rozhodli, že se vezmeme.

Máme spolu dvě děti. Náš vztah byl harmonický, a to i přes mou nevěru, kterou jsme společně překonali. Vše bylo v pořádku. Až jednoho dne mi řekl, že mě už nemiluje.

Strašně mě to zasáhlo, a aby trpěl také, řekla jsem hloupost, které budu litovat do konce života. Vypadlo ze mě, že mi díky mé nevěře určitě nevěří, že naše druhé dítě je jeho. Strašně ho to zasáhlo. A říkal, že to musí nějak překonat. Trvá to ale už půl roku a žádná změna nenastala. Testy si udělat nechce. A přišla jsem na to, že v jeho odmítnutí, že mě nemiluje, byla jiná žena. Když jsem se ho na to zeptala, přiznal to, ale řekl, že to s ní ukončí, že chce dát našemu vztahu ještě šanci. Ale pořád žádná změna nepřichází.

Stále doufám a věřím, ale už mi docházejí síly a nevím, jak dál. Nechci o něj přijít. Prosím o radu, děkuji moc.

P.

(Dotaz 2015)

Milá P.,

zdálo by se, že do manželství jste s partnerem vstupovali uvážlivě, po lety prověřeném společném soužití a překonání složitých životních situací.

O to víc mě mrzí, že i tak se ve vašem vztahu po čase objevil pocit odcizení. Těžko říci, co za ním stojí. Mohla to být manželova pozdní reakce na vaši předchozí nevěru, možná mu do života vstoupila jiná žena, možná obojí. Těžko určit, co byla příčina a co následek.

Každopádně zahrávat si s tak silnými věcmi jako je otcovství vašich dětí, je velmi ošidná a nebezpečná věc. Ego vašeho muže utrpělo velkou ránu a podstoupit testy otcovství u vlastního dítěte mu zřejmě připadá potupné. A možná v něm přece jen hlodá i malá pochybnost, jak to tedy ve skutečnosti je.

Zřejmě bude nutné, abyste s manželem vše v naprostém klidu probrali. Požádejte ho o to, v klidu, bez nátlaku. Vysvětlete mu, jak moc vám na něm i na vašem vztahu a rodině záleží. Řekněte mu, jak moc litujete chyb, které jste udělala. Zjistěte, co očekává od vás a od vašeho soužití on. Zkuste se domluvit, co každý z vás může a je připraven pro zlepšení situace udělat. Uzavřete spolu dohodu o tom, co změníte. Pokud s vámi nebude chtít mluvit a naslouchat vám, sedněte si a v klidu mu to všechno sepište. A pak ho požádejte, ať si to v klidu přečte a řekne vám svůj názor a pohled na věc.

Máte dvě děti, určitě tedy stojí za to se pokusit tuto krizi ustát.

Držím vám palce a přeji hodně sil

Jana Řehulková

Hezký den,

žiju s partnerem rok ve společné domácnosti. Začátek byl krásný, ale poslední dobou jsem mu zcela lhostejná. Poslední dobou ho zajímají jen hry a pivo. Už mě ani neobejme, ani sexuální život už nemáme. Když si s ním chci o tom promluvit, tak mi řekne, že to chce čas, že na něho pořád tlačím. Teď už spolu ale ani nemluvíme, chodíme kolem sebe jako cizí. Někdy mi to připadá, jako bychom byli jen spolubydlící. Řekla jsem mu, že takhle to dál nejde, ale zdá se, že už je mu v podstatě úplně jedno, co říkám. Někdy bych ten vztah už nejraději ukončila, jen mě to hodně trápí. Děkuji moc.

Veronika

(Dotaz 2014)

Milá Veroniko,

v podstatě jste zrekapitulovala všechny důvody, proč ve vztahu nepokračovat. Pokud zmizela vzájemná blízkost a intimita, zájem jednoho o druhého, společně strávený čas, komunikace, společné sdílení... co by vás ve vztahu mělo ještě dál držet? Vaše pokusy o rozhovor a řešení stávající situace partner odmítá, v podstatě vás ignoruje a těžko ho přesvědčíte, aby se změnil. Takže budete svůj přístup nejspíš muset změnit vy a rozhodnout se, jak s touto situací naložíte.

Přeji vám hodně štěstí a sil

 Jana Řehulková

Dobrý den,

zrovna mě po více než deseti letech opustil přítel a otec naší šestileté dcery. Přišla nám do vztahu krize, kterou on nechtěl nijak řešit, protože obecně nerad něco řeší. A tak si raději našel dvacetiletou holku.

Přítel bude mít 37 let. Přišla jsem na to, že někoho má a snažila jsem se s ním o tom mluvit. Řekl mi, že ji nemiluje, že pořád miluje mě, i přesto, jak to mezi námi poslední dobou skřípalo. Po týdnu přišel s tím, že mi lhal, že miluje ji. Ale že si nedokáže představit, že budu s někým jiným, ale že mi přeje, abych byla zase šťastná. Že je mezi námi nějaké pouto, které nedokáže přetrhnout. Přesto všechno chce být s tou druhou.

Jejich vztah probíhá víceméně přes telefon, protože jim nevychází čas, aby byli spolu. Můj ex je hrozně líný a flegmaticky člověk. Chtěla jsem po něm, aby mi doma občas pomohl. Umýt nádobí nebo zajít nakoupit když má volno a já jsem celý den v práci.

Také jsem chtěla, aby dbal více na svou hygienu. Ale nic z toho nedělal. Přestala jsem s ním mít i intimní poměr z důvodu osobní hygieny, protože jít do postele s chlapem, který není týden osprchovaný, se mi dost znechutilo. On se mi vždy jen vysmál. Později už jsem mu přestala projevovat i jakékoliv pozornosti, aby si uvědomil, že je opravdu něco špatně. Myslela jsem, že to už třeba pochopí a začne se snažit, ale marně. Takhle to probíhalo čtyři roky.

Je taxikář a ta mladá žába mu ukázala, že o něj má někdo zájem a dala mu najevo své city. To se mu samozřejmě zalíbilo. Tohle všechno by měl ale i doma, kdyby byl ochotný se malinko změnit a občas mi pomohl. Když mi řekl, že ode mě odchází, tak mi vyčetl, že za vše můžu já, že jsem mu neprojevovala lásku a neměli jsme sex. Asi měsíc jsem se ho snažila přesvědčit, aby svou rodinu neopouštěl a rozmyslel si to. Řekl mi, že kdyby tady nebyl někdo druhý, že by to asi ještě zkusil. Má milionové dluhy a exekuce, které nesplácí. Až na to přijde ta mladá a zjistí, jaký ve skutečnosti je, tak ho nejspíš kopne do zadku. Ruku na srdce, která mladá holka by chtěla chlapa s dluhy a exekuci.

Bydlí pořád u mě, protože nemá kam jít, finančně na tom není moc dobře, aby si mohl zaplatit kauci na nový byt, a ani žádný byt nemůže mít psaný na sebe. Nemůže vlastně na sebe napsat vůbec žádný majetek. Teď jsem mu řekla, že ho nevyhazuji, ale ať se snaží si najít bydlení co nejdřív. Že ten byt si na sebe může nechat napsat ta jeho nová. Ale on mi řekl, že to tak nechce, že kdyby jim to náhodou nevyšlo, tak aby ho ona nevykopla. Ona bydlí ještě s rodiči.

Řekl mi, že zůstane ještě tenhle měsíc a pak půjde. Netuším kam, když nic nemá. A přesto všechno jak moc mi ublížil, tak nechci, aby skončil na ulici. Pořád je to otec naší dcery. Vůbec si nedokážu představit, jak to budeme vysvětlovat malé, že s námi už tatínek bydlet nebude. Když má noční nebo je v hospodě (kde je mimochodem skoro každý den) tak malá doma brečí, že už chce, aby přišel domů. Takže si nedokážu představit, jaké to bude, až odejde.

Začínám si uvědomovat, že bez něj mi bude líp, ale přesto všechno si pořád přeji, aby tu mladou opustil a zůstal se mnou. Nebo teda s námi. Děkuji za odpověď

Klaudie

(Dotaz 2013)

Milá Klaudie,

troufám si předpokládat, že dvacetiletá slečna, která žije u rodičů, pro vás v tomto případě žádné skutečné ohrožení nepředstavuje. Zřejmě si k rodičům vašeho přítele nastěhovat chtít nebude a pokud nemají čas spolu být a kontaktují se pouze po telefonu, ani se nejspíš o žádný plnohodnotný vztah nejedná. Zřejmě si jen na chvíli našel nějaké povyražení nebo pohodlnější alternativu bez povinností a zodpovědnosti.

Ale chápu vaše obavy o to, jak by celou věc snášela vaše malá dcerka, která má tatínka evidentně ráda. A je přirozené, že nechcete otce svého dítěte vidět na ulici.

To, co mi dělá starosti je, jestli je pro vás v posledních letech vztah s vaším partnerem, tak, jak jej popisujete, skutečně ten pravý.

Zmiňujete, že je extrémně líný a doma vám nepomáhá, že ignoruje vaše požadavky na základní tělesnou hygienu a sprchuje se jednou týdně, že denně vysedává v hospodě, že má milionové dluhy, které nesplácí a je v exekuci. Taky vám lže a odchází k jiné. A to jistě nevím všechno. Když zrekapitulujete, co jste napsala, je to skutečně člověk, vedle kterého chcete prožít zbytek života? Je to partner, na kterého je spolehnutí a o kterého se můžete opřít? Žijete spolu jako rodina hezký život podle vašich představ? Někdy totiž jen láska nestačí, ve vztahu je nutné si důvěřovat, respektovat se navzájem, pomáhat si a spoustu dalších věcí.

Jistě, že pouto mezi vámi je a vždycky bude, máte spolu dceru. Ale i ta bude mít do jisté míry vzor v soužití svých rodičů. A především - i vy určujete, co od vztahu a partnera očekáváte a do jaké míry je to naplněno.

Předpokládám, že přítel se nakonec vrátí, minimálně proto, že nebude mít kde bydlet. Rozhodně nepřipusťte, že vy byste mu dělala bytnou a on odcházel na radovánky k jiné. Než k tomu ale dojde, soustřeďte se na sebe a na dceru, promyslete si, co od života očekáváte a jestli vám přítel může vůbec aspoň některá z těch očekávání naplnit.

Držím palce, ať se rozhodnete správně.

Jana Řehulková

Dobrý den,

v 18 letech jsem se opravdu hodně zamilovala. S tím chlapcem jsme se nejprve scházeli, já potom nastoupila do práce a on na vojnu. Psali jsme si a když to šlo, tak za mnou přijel. Nedokázali jsme být spolu, ani bez sebe.

Ve 24 letech jsem měla pocit, že mi ujíždí vlak. On se nechtěl ženit, nechtěl rodinu, a já si tedy našla někoho jiného. Otěhotněla jsem, vdala se, s manželem jsme měli tři děti. Po 11 letech přišel rozvod. Z jeho strany, i když jsem k tomu asi přispěla, nikdy jsem nedokázala manžela milovat, jako toho předtím, stále a pořád. Zůstala jsem sama s dětmi 11, 7 a miminkem. Nenašla jsem nikoho, koho bych tak milovala jako tamtoho. A v 50 letech, po 17 letech od rozvodu, jsem ho potkala. Náhodou. Oba jsme byli sami, oba jsme měli svůj život, práci, povinnosti. Scházíme se na sex, z jeho strany o nic víc nejde. A já ho stále miluju. Celým svým srdcem, celou svou duší, všemi částmi svého těla.

Vím, že už nikdy nikoho nebudu tak milovat. Jen bych chtěla víc. Nevím, kolik času mi zbývá, a chtěla bych s ním ten čas prožít. On nechce vážný vztah. A já se neskutečně trápím. To, o čem jsem celý život snila, po čem jsem toužila, se splnilo, ale jen částečně a já nevím jak dál...

(Dotaz 2012)

Tomu se říká osudová láska. Tedy vaše určitě. Láska s velkým L. Jestli to tak má a měl i váš přítel je s otazníkem. Šest let měl příležitost rozhodnout se a být s vámi. Žít s vámi. Sdílet nejen ten silný cit, ale i skutečný život.

A život vám napsal nyní ve scénáři další kapitolu, další příležitost, další otevřenou možnost a co on? Zase chce jen to, co na začátku. Hezké chvíle bez závazků a zodpovědnosti. Je tedy možná načase, trošku z té romantiky prozřít. Nemůžete nikoho přinutit, aby vás miloval tak moc, jako vy jeho, tak, jak vy si přejete a jak po tom toužíte (a jak jste to zřejmě po léta živila ve svých vzpomínkách a představách). Nemůžete nikoho změnit.

Jediné, co můžete, je sama se rozhodnout, jak budete na danou situaci reagovat, jak se k tomu postavíte a jak se zachováte. Buď slevíte ze svých nároků a užijete si, že spolu můžete sdílet hezké chvilky a sex... a nebo, pokud vám to v důsledku ještě víc ubližuje, dáte mu najevo, že o takový vztah nestojíte a půjdete od toho.

Byla by ale škoda se trápit a soužit, místo toho, abyste si život ještě užila. Buďte k sobě upřímná, netrápí vás on, ale vaše představy a očekávání. On vám zřejmě nikdy nic nesliboval, ani s vámi v tomto směru nijak nemanipuloval. Někdy je opravdu jen a jen na nás, abychom dospěli, otevřeli oči a užili si to, co nám život nabízí a přináší.

A užijte si i to, že vám bylo dopřáno prožít tak silný osudový cit, ne každému se to podaří. A víte, že i v románech osudová láska bývá spojena i s velkou bolestí.

Držím vám palce, abyste v sobě našla radost ze života a naučila se užít si každý den, každou hodinu, která vám přinese něco hezkého.

Jana Řehulková

Dobrý den,

možná to pro někoho může být směšné, ale já jsem zoufalá. Jsem nejspíš přehnaně žárlivá.

Přítel je věčně na telefonu, Facebooku atd., pokaždé když mu pípne zpráva, tak ani neumím popsat, co se ve mně děje, mám prostě strach, že si s někým píše, protože náš vztah odstartoval také na zprávách.

Další věc je, že jsem se v životě už několikrát spálila, dokonce i on mě na začátku našeho vztahu zklamal. Zjistila jsem tehdy, že si píše s jinou a dá se říct, že všechny ty hezké zprávy co posílal mě, psal i jí. Pak se mi ke všemu přiznal, ale důvěra mezi námi už byla zničena. Možná proto ty obavy teď?

Bojuju sama se sebou, ale už to nezvládám. Měla bych se radovat ze života, z dětí, ale mně to prostě nejde. Vstávám se špatným pocitem, usínám se špatným pocitem.

Adéla

(Dotaz 2011)

Milá Adélo,

vaše pocity rozhodně nejsou směšné, protože důvěra ve vztahu je naprosto zásadní věc a bez ní jen těžko může jakýkoliv partnerský vztah a společné soužití fungovat.

Otázka je, co teď s tím, když jste už na začátku přehlédla jasné známky přítelovy promiskuity, snad zatím jen té korespondenční. Pokud na samém začátku vaší známosti vyznával lásku a posílal zamilované zprávy vám a v podstatě stejnou konverzaci vedl i s jinou ženou, není to asi úplně nejlepší start do nového vztahu.

Vaše žárlivost je tedy celkem pochopitelná a pokud vás tak sužuje, měla byste si s ním o tom co nejdříve promluvit. Popsat mu své pocity, vysvětlit, co to s vámi dělá, když v čase, kdy jste spolu, upřednostňuje sociální sítě a chatuje s jinými lidmi.

Pokud se o tom s vámi nebude chtít bavit a své aktivity na sociálních sítích neomezí, ani vás neuklidní informací, čeho se týkají, pokud se nebude chtít věnovat více vám a trávit s vámi aktivně čas, pak je na vás, jestli a jak dlouho vám takový vztah bude vyhovovat.

Samozřejmě, pokud byste mu dělala výstupy kvůli každé sms, která mu přijde, není to určitě taky v pořádku, ale pokud objektivně váš přítel žije život na sociálních sítích a možná v konverzacích s jinými ženami místo s vámi, nezbývá vám, než to společně probrat a nastavit si pravidla, která snad zabrání možné krizi.

Přeji vám hodně sil a chladnou hlavu

Jana Řehulková

Dobrý večer,

jsme s manželem skoro 16 let, z toho 6 let manželé, kdy prošlo bohužel i nevěrou z jeho strany, kdy jsme to překonali. A i přesto spolu zůstali, ale bohužel teď mám pocit, že procházíme velkou krizí nebo nevím, jak to nazvat.

Manžel se poslední dobou strašně uráží, jde kolikrát o takové blbosti, že opravdu mi nad tím zůstává rozum stát. A když přijde něco, co má řešit, tak to neřeší, ale kvůli blbostem se naštve hned a pak i několik hodin nemluví, klidně i do druhého dne.

Nejsem z těch žen, co by denně potřebovala kontakt, ale náš kontakt už dávno není. Ležíme vedle sebe, ale toť vše. Trápí mě, že se takhle změnil z ničeho nic.

Když se zeptám, nemluví o tom, řekne, že se nic neděje. No ale mě nepřijde úplně normální, že se naštve z ničeho nic a pak prostě je naštvaný a nemluví. Pak se zas chová normálně. A stačí úplná blbost.

A já si připadám jako pradlena, kuchařka a uklízečka, prostě blbeček, co udělá vše přes jeho naštvání a to, že nemluví. Nevím, jestli nepřeháním.

Anna

(Dotaz 2010)

Milá Anno,

s manželem jste spolu už docela dlouho a zdá se, že jste společně překonali nejednu krizi, včetně té nejnáročnější - jeho nevěry. Nepíšete ale nic o tom, jaký byl a je váš vztah, jaký je váš rodinný život, jestli máte děti, jak trávíte společný čas, jestli si spolu máte o čem povídat... prostě jaké jsou pilíře, na kterých stojí váš vztah.

Těžko říct, proč je váš manžel nervózní a podrážděný, proč se ho dotýkají i drobnosti a proč reaguje dotčeně a poté odtažitě. Nemyslím, že by se z ničeho nic změnil, spíš to vypadá, že je něco, co ho trápí, z čeho je nervózní a na co zřejmě musí myslet, ale možná ještě není připraven o tom s vámi mluvit.

Rozumím ale velmi dobře tomu, jak se asi cítíte, když netušíte, co za jeho chováním je a musíte kolem něj našlapovat po špičkách. Určitě byste mu ale měla dopřát trochu prostoru a neměla tlačit na pilu. Zkuste vystihnout nějakou pohodovou chvíli a pokuste se s ním v klidu promluvit.

Nekritizujte ho, nevyčítejte a neobviňujte. Klidně mu vysvětlete, že vám na něm a na tom, jak se cítí, záleží. Že vám to není jedno. A že jste zmatená a nevíte, jak v takových chvílích reagovat, když nechcete situaci ještě zhoršit. Že mu ráda dopřejete prostor, ale že byste ocenila, kdyby vám důvěřoval a řekl vám, co ho stresuje.

Pokud o tom s vámi ani takhle v klidu nebude chtít mluvit, nechejte ho prostě nějakou dobu být, nehodnoťte jeho chování, nereagujte na jeho urážky, prostě mu jen dovolte, aby si mohl ‘zalézt do jeskyně’ a zpracovat to, co se mu honí hlavou. Věřím, že jednoho dne bude ochoten s vámi o tom mluvit a vy se v současné situaci lépe zorientujete a dokážete spolu zase normálně komunikovat a žít.

Přeji hodně trpělivosti a nadhledu

Jana Řehulková

Dobrý den,

s partnerem jsme spolu rok. Než začala prosakovat jeho občasná drogová minulost, bylo nám spolu dobře.

Přítel je pracovitý, vím, že do života skvělý otec i milující partner. Mel těžké dětství, jeho bratr byl vždy lepší v očích rodičů. Proto taky již v pubertě hledal útěchu u marihuany, spadl do toho.

Dnes je mu 34 let a náš vztah ovlivňuje jeho takhle špatná minulost, která začíná znovu prosakovat v přítomnost. Když máme nějaký konflikt, útěchu hledá u hulení trávy, dokonce jednou za 2 měsíce si do toho přimíchá pervitin. Argumentuje tím, že mu všichni psychicky ublížují celý život, viz jeho dětství.

Drogy odsuzuji a začínám se vlastně štítit toho, že chodím rok s feťákem. Když na to přijdu, přizná se a brečí, že mi nechtěl tím ublížit. Jenže při špatné náladě po tom sáhne znovu. Vznikají tak daleko větší konflikty, protože se snažíme o dítě a on do toho užívá drogy, i když ví, že je to špatně.

Řešení psychologa prý nechce, neví, co mu má říct. Pokaždé řekne, že to má pod kontrolou a že už to dělat nebude, že to ví, že to nemá dělat. A já teď nevím co dál.

Utéct z takového vztahu je řešení, ale takto milujícího partnera opustit je velice těžké, zvlášť když vím, že takový člověk potřebuje spíše pomoc, když drogy jsou jen odraz jeho nešťastného dětství.

Psychicky začínám být ale velice špatná a nevím, jestli jsem sama tak silná, abych dokázala bojovat s tak velkým problémem. I já byla týrané dítě, ale nikdy to neřešila žádnými drogami či alkoholem, mam pouze velmi nízké sebevědomí.

Děkuji za odpověď, hezký den.

(Dotaz 2009)

Dobrý den,

jste opravdu v obtížné situaci, pokud se jedná o rozhodování, co dál. Je zřejmé, že svého přítele velmi milujete a vážíte si jeho skvělých vlastností.

Pokud jde o jeho minulost, ať už prováděl cokoliv, je to přece jen minulost. Samozřejmě nevím, jak hluboká jeho závislost tehdy byla a jestli se např. pojila i s nějakým dalším problémovým chováním. Ale určitě byste mu nyní neměla předhazovat něco, co bylo kdysi, kdy jste spolu ještě nebyli.

Je mi líto, že to váš přítel v dětství neměl jednoduché, a že nevnímal od rodičů dostatečnou lásku a podporu. Ale jednoho dne všichni dospějeme a za svůj život musí každý z nás převzít zodpovědnost. Sama na sobě vidíte a dáte mi možná za pravdu, že člověk se nemůže celý svůj dospělý život vymlouvat na své dětství. Tím vůbec nechci říct, že mnoho lidí si z dětství či dospívání neodnáší menší či větší traumata, která mohou mít v dospělosti různou podobu. Pokud ovšem zasahují do života natolik, že komplikují vztahy, práci nebo vlastní vnitřní život, je vhodné vyhledat odborníka.

Naordinovat si na uvolnění každého konfliktu kouření marihuany a občas přidat pervitin není asi nejlepší lék na odbourání stresu. Samozřejmě nechci zveličovat, ‘pár tahů trávy’ jednou za čas nedělá z nikoho drogově závislého (pervitin už je jiný kalibr), problém je spíš v tom, že váš přítel tak řeší stres a reakci na konflikt.

Ať už si najde jakýkoliv důvod a příčinu, zodpovědný za své jednání je on sám. Je typické pro alkoholiky i drogově závislé, jak si pořád namlouvají, že mají situaci pod kontrolou, každou chvíli s tím končí a pak zase zdůvodňují, jaký měli důvod své sliby a předsevzetí porušit.

Existují poradny pro léčbu závislostí, kde by mu s tím odborníci určitě pomohli. Ale nedá se pomoci někomu, kdo zatím nepřipustil, že problém existuje. Váš přítel, ale zatím jen hledá alibi a viníka ‘kdo za to může’ a evidentně s tím sám nic dělat nechce.

Takže jediná, kdo s tím vlastně má problém, jste vy a tudíž to také budete vy, kdo jej bude muset vyřešit. Je to o míře vaší trpělivosti a tolerance a o hranici, kterou si nastavíte. Přítele asi tak snadno nepřesvědčíte o tom, aby někam šel a vyhledal pomoc, takže zatím budete muset vycházet z předpokladu, že situace zůstane, jaká je. A pak je na vás, jestli s tím dokážete žít, zvládnete to tolerovat a neřešit.

Nejsem v žádném případě zastánce ultimát, ale stejně jako alkoholikům občas partneři dávají podmínku, že pokud se nezačnou léčit, odejdou od nich, mohla byste s přítelem probrat vaše očekávání. Že pokud chcete založit rodinu, chcete mít vedle sebe nejen milujícího, ale i zdravého, silného, stabilního a spolehlivého partnera, kterému můžete důvěřovat. 

A pokud nějaký krok ke změně neudělá pro sebe ani kvůli vám, nebude chtít respektovat vaše prosby a představy o společném životě, pak je jenom na vás a na vaší hranici, kolik (a jak dlouho) toho zvládnete. Někomu nevadí žít s někým, kdo pravidelně pije, někdo nemá problém s někým, kdo kouří trávu... a někdo prostě ano a tolerovat to nechce. Takže záleží  jen a jen na vás, jak se k tomu postavíte.

Ale jestli už teď vnímáte, že vaše psychika na tom není nejlépe, příliš bych řešení neodkládala.

Přeji vám hodně sil ke kroku tím pro vás správným směrem.

Jana Řehulková 

 

Dobry den,

s manzelem jsme zili 25 let. Mame spolu 3 deti, nase manzelstvi bylo spokojene, harmonicke,bez hadek, postavili jsme dum, ktery jsme dale rekonstruovali.

Manzel zacal podnikat a v praci me zacal podvadet se svou nadrizenou. Po pul roce podvadeni, kdy to tahl na obe strany, se odstehoval k milence.

Vycetl mi deti, dum, ze nikdy nechtel. Rozvadet se nechce, nechce nic resit, deti si bere na 2 dny v mesici. Zacal se chovat jako pubertak, nove auto, zenska s ditetem, pes. Je to jiz rok, co s nami nebydli a nic neresi. Chci se nechat rozvest, ale on nechce, s nicim nesouhlasi.

Proc to dela? Tvrdi, ze zije novy zivot, ale ukoncit nase manzelstvi definitivne nechce. Nerozumim tomu! Dekuji za odpoved.

(Dotaz 2008)

Dobrý den,

dokážu si představit, že manželův odchod od rodiny po 25 letech společného soužití vás i vaše děti hluboce zasáhl. Po takové době má člověk už obvykle pocit, že toho druhého dobře zná, prožil s ním velký kus života a překonal i různá složitější období.

A najednou tohle...

Podle všeho to vypadá, že příležitost zřejmě napomohla tomu, že manžel v práci nejdříve hledal trochu rozptýlení z domácího stereotypu, protože ten se může po čtvrt století vkrást i do toho sebeharmoničtějšího vztahu. A ono se mu to vymklo a zřejmě se zamiloval. Mohla v tom sehrát roli i nějaká jeho krize středního věku, možná mu zaimponovala rozhodná žena v manažerské pozici, to se můžeme jenom dohadovat.

Otázka je, proč tedy, když deklaruje svůj nový život, nechce ukončit ten předchozí a zachovat se férově i k vám a dětem. Podle jeho chování, které popisujete, mi z toho opravdu trochu vychází ta ‘druhá míza’... i ten spontánní nákup auta, pořízení psa (kterého možná nikdy předtím mít nemohl nebo ani nechtěl), to všechno jsou věci, kterými si možná chce potvrdit svůj pocit vnitřní svobody a nového začátku.

To, že se nechce rozvádět, řešit soudně péči a úpravu styku s dětmi (nevím tedy, kolik mají vaše tři děti let), dělení majetku atd. naopak napovídá, že si stále nechává otevřená zadní vrátka. Proč to tak je se můžeme také jenom dohadovat. Buď si není stoprocentně jistý, že v novém vztahu chce setrvat do konce života, i když si to teď nechce připustit, nebo se bojí, že svou novou partnerku přestane bavit, nebo neví, jak to bude dlouhodobě zvládat s jejím dítětem... opravdu těžko říct. Jasné ovšem je, že ona ho asi do rozvodu netlačí, což má jistě také nějaké své důvody a motivy.

Takže rozhodnutí bude na vás. Pokud jste vše pečlivě zvážila, probrala všechny důvody a jste si jista, že rozvést se chcete, udělejte to. Nepotřebujete k tomu nutně jeho souhlas, prostě podáte žádost o rozvod vašeho manželství. Právníci už si s tím poradí, a to, že žijete už nějakou dobu v odluce a každý v jiné domácnosti, celou věc jistě urychlí.

Pokud si ale stále tímto krokem jistá nejste, tajně doufáte, že manžel ‘prozře’ a nakonec se přece jen vrátí k vám a k dětem a jste připravena tuto případnou situaci zvládnout, odpustit mu a jít dál, je jen na vás, jak dlouho dobu jemu (i sobě) dopřejete na to, než mu ta otevřená vrátka do vašeho manželství zavřené definitivně.

Přeji vám hodně sil a odvahy udělat ten pro vás a pro děti správný krok.

Jana Řehulková 

Jsem se svým manželem 25 let a momentálně se smiřuji s jeho nevěrou a informací,  že mě miluje a chce se mnou zůstat.  Já jen potřebuji mít vedle člověka, u kterého jsem si jistá,  že mě miluje. Jsem nejistá a nevím, zda vydržet, či odejít.

Marta

(Dotaz 2007)

Milá Marto,

informací, které uvádíte je příliš málo na to, abych vám mohla objektivně poradit. Nevím, jaký byl váš vztah předtím, jak jste se v něm cítila milována a v bezpečí. Jestli jste s manželem byli parťáci, měli společné zájmy, děti, vnoučata... jaký byl váš rodinný život.

Nevím také, jestli to bylo manželovo první ‘uklouznutí’, jestli to byla jednorázová epizoda nebo paralelní vztah. Netuším, jestli si umíte po těch letech představit život bez něj a jste připravena udělat takové rozhodnutí.

V každém případě vám ale doporučuji po tolika letech společného soužití nic neuspěchat, odpovědět si na všechny tyto a spoustu dalších otázek, mluvit s ním o tom. Chybu může udělat každý a druhé šance jsou důležité. Pokud cítíte, že jste schopna manželovi odpustit, znovu začít důvěřovat a nebudete mu jeho selhání předhazovat po zbytek života, tak s tím odchodem příliš nespěchejte.

Držím vám palce a přeji hodně sil při pečlivém zvažování a ať už se rozhodnete jakkoliv, ať je to pro vás to nejlepší rozhodnutí.

Jana Řehulková

Je mi 31 let. S bývalým partnerem jsme spolu byli rok. Ano, není to nic dlouhého,  nic, co když skončí, měl by se můj život zastavit.

Seznámili jsme se v práci, pracuji na jako prodavačka na benzině a on byl každodenní zákazník. Nejdříve jsme spolu začali komunikovat, potom si psát, scházet se, všechno bylo krásné. I s mým synem si skvěle sedli.

Protože bydlel docela daleko, začal u nás přes týden bydlet a o víkendech za námi dojíždět. Začali jsme plánovat budoucnost, rodinu, v létě jsme odjeli na dovolenou do Chorvatska. Nikdy jsme se nehádali, bylo nám spolu oběma moc fajn. 

Po dovolené ale přišla rána, pro mě ta nejhorší zpráva. Dozvěděla jsem se, že u něj doma na něho celou dobu čekala žena s ročním dítětem. Já o ní věděla! Jenže mi celou dobu tvrdil, že je to jeho nevlastní sestra. Což je částečně pravda, protože se jejich rodiče vzali.

Dodnes nechápu, proč mi tak lhal. Po této zprávě přišlo obrovské zklamání. Má půl roku se odmlčel a domluvili jsme se, že to zkusí dát doma do pořádku. Občas jsme si napsali nebo zavolali, ale já měla být ta trpělivá, co trpí potichu. Celou dobu jsem si toužebně přála, abych to byla já, pro kterou se rozhodne.

Po půl roce jsme si začali psát více. Řekl mi, že se od ní odstěhoval, že vyřeší bydlení a všechno ostatní, a že jednou spolu možná přece jen budeme. 

A já čekám a čekám, připadám si jako kráva. Čekám na někoho, kdo asi nepřijde nikdy. Ale nejvíc mě asi ničí myšlenka na to, že člověk, kterého miluji, je vlastně s někým jiným. Nevím, jestli šťastný nebo ne, ale je tam. Nevím, jak to všechno dostat z hlavy a jak na to nemyslet. V létě to bude už rok a já si připadám jako malá naivní holka. 

Když jsme spolu, je to mezi námi fajn a i na něm je vidět, že se cítí dobře. Ale rozhodnout se stále neumí a žít s námi oběma nemůže. Přede mnou chodil asi rok s mou kolegyní, proto mě ani nenapadlo, že by měl ještě jiné závazky a nepátrala jsem po pravdě.

Děkuji za váš čas, Petra

(Dotaz 2006)

Milá Petro,

je mi líto, že se tak dlouhou dobu trápíte a naprosto chápu, že se cítíte zrazená a podvedená. Když se na celou situaci ale podíváte aspoň trochu s nadhledem a odstupem, nepochybuji, že si sama dokážete odpovědět na otázky, po kom že to vlastně tak moc toužíte, koho milujete a na koho čekáte. Váš (bývalý) partner je nejspíš milý a okouzlující, pravděpodobně také působí docela důvěryhodně... a když se tato kombinace spojí se zamilovaností, nekritickým obdivem, fyzickou přitažlivostí a touhou na druhé straně, je výsledek celkem jasný.

Ovšem teď, když znáte fakta, není pochyb o tom, že celou tu dobu lhal a podváděl nejen vás, ale i svou ženu s miminkem a předtím zřejmě i vaši kolegyni. Prostě mu vyhovuje a baví ho urvat od života pokud jde o ženy co nejvíc a využívá k tomu jakékoliv prostředky a cesty - výmysly, lži, zamlčování, zkreslování... jen aby se nemusel vzdát ani jedné z vás, a aby mu tento pro něj atraktivní model vydržel co nejdéle.

Není to fér ani k jedné z vás, ani k jeho dítěti. Je to chronický lhář a vztahový podvodník, to, že to neudělal poprvé je důkazem, že nejde o žádné uklouznutí či selhání. 

Vím, že citům a myšlenkám se jen těžko poroučí, ale věřte mi, že čím dřív se od něj definitivně odstřihnete, přerušíte s ním úplně kontakt a pohnete se tak z místa, tím dřív se vám uleví.

Je vám 31, nebudete přece několik let smutně sedět jako princezna ve věži a čekat, jak se rozhodne. Život se má žít a ne přežívat. Je na čase posunout se kupředu. Zkuste svůj čas naplnit zajímavými aktivitami se synem, s kamarády... zajímavý a naplněný program pomůže přibrzdit i ty urputné myšlenky a stále se vracející vzpomínky na něj.

I kdyby se totiž po čase, až si od vás odpočine a doma už se bude nudit, rozhodl pro vás, nikdy byste po jeho boku neměla jistotu, že s vámi zůstane nebo že si kromě vás nepořídí zase nějakou jinou paralelní známost.

Držím vám palce, neseďte a nečekejte, ale přistupte k rozhodování o svém životě aktivně. Nečekejte, jak o vás bude rozhodnuto, rozhodněte se správně vy sama.

Přeji hodně sil a odvahy ke kroku vpřed.

Jana Řehulková 

Dobrý den,  

jsem 13 let vdaná, máme dvě děti 6 a 10 let, prošla jsem terapií, neboť u druhého dítěte jsem prodělala poporodní depresi. Bohužel mně to zcela změnilo, najednou tomu, kdo jsem teď, nevyhovuje vztah s manželem.

Vytratila se láska, podvedla jsem ho s bývalým partnerem, ale nakonec jsem to ukončila. Myslela jsem, že prostě máme jen krizi, nebo ji mám já, mám 37let a že to třeba pomůže, nepomohlo a já se ještě k tomu nakonec zamilovala do o 4 roky mladšího muže, který ještě nemá děti, ale zamilovala jsem se poněkud nešťastně. 

Je to velmi pracovitý člověk, vše své práci obětuje a i když si se mnou denně píše i několik hodin střídavě, tak nenašel odvahu se stále sejít. Občas se spolu vidíme na nějakých akcích, asi 3x jsme se líbal-přitažlivost je mezi námi obrovská, ale nikdy nebyl velký prostor se nějak více bavit.  

Asi po roce mi přiznal, že miluje o 10 let mladší holku, platonicky. Je to dcera matky, se kterou občas spolupracuje. Říkal, že mi to musel přiznat, mě bere jako kamarádku, která se mu líbí a že možná skrze kamarádství, třeba bude mezi námi něco víc, tomu nerozumím, když je zamilovaný do té mladé, znají se 7 let, ale on říká, že ho spíš bere jako staršího bratra.  

On chce vše pomalu, problém je, že se stále vyhýbá setkání a já tak nemám možnost ho lépe poznat. Nechápu, proč si, ale se mnou denně píše a vše mi svěřuje a ukončit to nechce. Asi hraje roli i to, že mám dvě děti, i když to říkal, že mu nevadí, když bude mít i svoje a že jsem vdaná. Docela se tím vším trápím, hodně jsem se do něj zamilovala, ale je možné milovat po telefonu?  

Nevím, zda není nesmyslné čekat, až se konečně odhodlá se sejít. Je velmi nesmělý, první ženu měl v 24letech, ale jsem natolik zamilovaná, že asi budu muset, třeba tak pochopím, že bychom se k sobě nechodili, nemůžu na něj zapomenout. Zkoušela jsem dva měsíce nepsat, ale myslela jsem na něj pořád a chyběl mi. S manželem jsem se xxx krát snažila, ale on mne už ani nepřitahuje v sexu, necítím propojení, je to jako povinnost.  Nevím si rady, ubíhá čas a já se nemohu hnout z místa.

(Dotaz 2004)

Dobrý den,

situace, ve které se momentálně nacházíte, se odehrává v několika rovinách a abyste se v ní správně zorientovala, je nutné je oddělit.

V první řadě je tu rodina - tedy vaše dvě děti a manžel. Píšete, že po narození vašeho mladšího dítěte jste prošla psychoterapií, která vám jednak pomohla s poporodní depresí, a která vás současně i v něčem změnila. Netuším v čem nejvíce tu změnu vnímáte, ale předpokládám, že vás spíše vrátila k té předchozí šťastné Pavlíně, obohacené o další velkou zkušenost.

Je možné, že během terapie jste si lépe uvědomila svou hodnotu, svá očekávání a představy o životě v manželství a v rodině. Za to, že se z vašeho vztahu ‘vytratila láska’, ale určitě nemůže terapie. Nepíšete, v čem vám nevyhovuje vztah s manželem, ale domnívám se, že nejprve byste měli zkusit vyřešit vaši manželskou krizi. Zjistit, jestli stojíte o to, vaše manželství udržet, co vám na vztahu s manželem přesně nevyhovuje, jak vidí perspektivu vašeho soužití on a co (a jestli vůbec něco) jste připraveni a schopni pro záchranu vašeho manželství a rodiny udělat. Tím bych určitě začala, je potřeba komunikovat, věci pojmenovat a zcela na rovinu probrat váš i manželův pohled na věc. A dohodnout se, jak budete dál postupovat, a to i v případě, že byste se rozhodli, že spolu dále nezůstanete.

Druhá věc je vaše zamilování do jiného muže. Úmyslně píšu zamilování a ne láska.

A navíc zamilování víceméně platonické. Vypadá to totiž, že si některé projevy jeho chování vykládáte mylně. Proč myslíte, že dosud nenašel odvahu se s vámi sejít? Je přece svobodný, bez závazků... a vy jistě vysíláte signály, díky kterým si může být jistý, že má u vás velkou šanci. Pokud jste se líbali vždy na nějaké akci, byla v tom skutečně oboustranná obrovská přitažlivost... nebo jen příležitost, kouzlo ‘zakázaného ovoce’... a možná trochu víc alkoholu, po kterém padají zábrany?

Protože z toho dalšího, co popisujete, spíš vyplývá, že se mu sice líbíte, nějaká chemie mezi vámi funguje, baví ho si s vámi psát, ale jinak vás bere spíš jako důvěrnou kamarádku, které se může svěřit s čímkoliv, včetně toho, že se zamiloval a všech detailů s tím spojených. To přece kamarádi dělají. A očekává od vás pochopení, porozumění a možná i podporu. Přeje si, aby vše probíhalo pomalu, nechce se evidentně vázat, ale má ve vás důvěrníka a rád si s vámi ‘povídá’ a na to je pro něj písemný kontakt po telefonu evidentně plně dostačující. Věřte, že kdyby se s vámi chtěl setkávat osobně, už by to dávno udělal. Ukončovat nic nepotřebuje, protože z jeho pohledu není co, jste přece jen kamarádi... i když  občas připouští, že výhledově byste mohli být kamarádi s ‘benefitem’.

Myslím, že důvodem toho, že se s vámi nechce sejít, nebude jeho nesmělost či skutečnost, že měl svou první partnerku ve 24 letech. Kdyby byl tak moc ostýchavý, nejspíš by se s vámi nelíbal a nesvěřoval se vám s důvěrnostmi o jiné ženě. Jestli dobře počítám, slečně je cca 23 let a pokud se znají 7 let, tedy od jejích 16, a je to dcera jeho známé, bere ho možná spíš jako strejdu než staršího bratra. To nic nemění na tom, že se do ní zamiloval, má potřebu o ní mluvit a (s vámi) to probírat.

Zvažte sama, jestli vám tento model vyhovuje a upřímně si odpovězte na otázku, jestli kdyby s vámi chtěl být, lépe vás poznat, zjistit něco víc o vaší rodinné situaci, jestli by to opravdu už neudělal. Můžete mít klidně nějakou dobu ‘korespondenční vztah’ a může to být hezké, ale dlouhodobě vás to zřejmě uspokojovat nebude.

Vím, že je těžké poručit citům, ale zkuste alespoň objektivně zhodnotit současnou situaci, bez zbytečných nadějí a nenaplněných očekávání. Myslím, že i v případě, že už by se skutečně nepodařilo zachránit vaše manželství, chtěla byste mít po svém boku muže, který o vás bude projevovat skutečný zájem, bude po vás toužit, milovat vás, podporovat, trávit s vámi co nejvíce času a být vám skutečným partnerem a ne jen ‘přítelem na telefonu’.

Přeji vám nadhled a zdravý úsudek, ať kroky, které podniknete, vedou k tomu, abyste byla šťastná vy i vaše děti.

Jana Řehulková

Zdravím vás.

Jsme s přítelem spolu 4 roky, do toho máme spolu syna, kterému bude teď v září rok.

Jenže já se teď potýkam s tím, že skoro každou noc asi zhruba půl roku se mi zdá o bývalém partnerovi s tím, že se k sobě vracíme.

Ne a ne přestat a já pak na to celý den myslím, a když se s ním vidím, jelikož máme stejně kamarády, tak hned jsem z něj hotová, ale není to tak, že bych se do něj zamilovala nebo tak.

 Už si moc nevím rady, co a tím snažím se mu vyhýbat zuby nehty, ale je to prostě už trochu na hlavu.

(Dotaz 2003)

Dobrý den,

nemám bohužel žádnou účinnou radu, jak ovládat a řídit své sny. Říká se, že sny jsou nezpracovaná realita. Je těžké posoudit, do jaké míry, ale jisté je, že si v nich s námi naše podvědomí zahrává.

Je zvláštní, že vaše sny se objevily krátce poté, co se vám narodil váš chlapeček. Nepíšete nic o tom, jaký je váš vztah s vaším přítelem, kolik je v něm romantiky, intimity, jak se k sobě chováte a jak trávíte čas i spolu s vaším synkem.

To všechno může hrát roli v tom, co se vám pak vkrádá do snů.

Doporučila bych vám, i s ohledem na to, že máte doma osmiměsíční miminko, abyste se skutečně bývalému příteli nějakou dobu důsledně vyhýbala a ani si s ním třeba nepsala, pokud to zvládnete. Sny spolu s fantazií a příležitostí k tomu mohou být někdy nebezpečné.

Snažte se vymyslet a naplnit hezké společné chvíle se svým přítelem. Vneste do vašeho vztahu více romantiky, možná i erotiky. Pokud na to bude váš partner pozitivně reagovat, naplní se i vaše touhy a potřeby a možná postupně zmizí i váš ex z vašich snů.

A když k tomu přidáte ještě mazlení a emoční naplnění s vaším miminkem a společné aktivity a čas strávený ve třech, celá vaše rodinka pohromadě, mohla by si dát říct i vaše hlava a posílat vám do snů filmy s jiným obsazením.

Jana Řehulková

Dobrý den, velmi Vám děkuji za odpověď. 

S přítelem trávíme dost času spolu chodíme na procházky intimní život se vrátil do normálu po porodu už velmi brzy a ano měli jsme problémy, protože partnerovi trvalo než si zvykl na malého, a dost často jsme se hádali a také skrz mé kamarádky, že jsem se v nich zhlídla. Všechno jsme to vyřešili a je to pravé všechno super i mazlení a hraní s miminkem. Jsem v tomhle ohledu spokojená a nic mi právě nechybí. Sny ale ne a ne přestat. Je to šíleně.  Asi se bojím, že postrádám ve vztahu trochu toho náboje, vzrušení a proto to hledám ve snu?

Děkuji moc za odpověď.

(Navazuje na Dotaz 2003)

Narození dítěte je velká zatěžkávací zkouška nejen pro novopečené rodiče, ale i pro partnerský vztah. Všechno je nové, soužití dostává úplně jinou dynamiku, maminky bývají unavené a tatínkové se někdy cítí trochu odstrčení, protože dítě se logicky stává středobodem vesmíru. 

A někdy se také dostaví pocit stereotypu, většina dnů má podobný režim a průběh a maminky mohou zažívat i ztrátu volnosti, nemohou odejít, kdy chtějí a kam chtějí a některé mohou mateřství vnímat jako určité omezení.

Pokud máte pocit, že u vás s přítelem i synem vše funguje a je v pořádku, překonali jste už i některé počáteční problémy, pokuste se dostat do vztahu i trochu toho náboje a erotického napětí, abyste je nemusela hledat jinde. A pokud sny o vašem ex jsou skutečně jen sny a nemáte tendence je převádět do reality, klidně si je ponechejte, na tom není nic trestného. Časem se vám určitě začnou zdát i jiné.

Pokud to budete trvale považovat za velký problém a bude vás to stále trápit, museli bychom to probrat už při osobní konzultaci.

Jana Řehulková

Dobrý den.

Momentálně prožíváme s manželem po 13 letech spolu hlubokou krizi. Přiznal se k roční nevěře, byl prý zamilovaný, nová slečna byla láskou jeho života...

Nicméně se po 3 měsících vrátil a chceme to spolu opět zkusit. On ale vůbec nekomunikuje. Nechce nic řešit, nemá moc potřebu se ani omluvit, prostě tak nějak najel do starých kolejí s tím, že očekává, že já hodím vše za hlavu a doma budu dělat pohodu.

Já se nechci zbytečně hrabat v minulosti, ale chci od něho slyšet, co by chtěl dělat jinak (podle jeho slov nebyl nějakou dobu v manželství spokojený), jak si všechno představuje dál...

Já se snažím. Ptám se ho, snažím se hledat chvilky jen pro nás a dát mu klid, ale občas mám prostě něco na srdci, co mám potřebu si ujasnit a on všechno bere jako útok, jako řešení něčeho zbytečného i když to tak vůbec není.

Mám strach, že když nebudeme komunikovat, přijde za čas opět bez jakéhokoliv varování s tím, že odchází... Jak se posunout dál, jak zase získat důvěru a jak ho přimět sdělovat jeho pocity a potřeby? Nejsem jasnovidka 🙁

S pozdravem Veronika

(Dotaz 2002)

Milá Veroniko,

ve vaší neveselé situaci mi trochu chybí jedna podstatná informace - kdo byl hlavním iniciátorem manželova návratu zpět domů. Z jeho přístupu, tak jak jej popisujete, to totiž působí tak, jako byste ho domů ‘přivedla’ (navrhla to) vy a tak vás staví do role, že ho tam tedy máte, ale že on nic řešit nechce a nebude.

Samozřejmě, že dobře ví, že ‘máslo na hlavě’ má on, ale takto je to pro něj pohodlnější a bezpečnější, když o svém selhání nemluví a alibisticky dělá mrtvého brouka.

Máte ale naprostou pravdu v tom, že pokud to, co se stalo, neproberete, nevyjádříte své pocity a nedohodnete se společně na drobných opatřeních či změnách, jak se takové situaci do budoucna vyhnout, může se nejen opakovat, ale soužití bude velmi těžké a odtažité. Manžel se uzavře se svými pocity a myšlenkami do sebe a vy budete v napětí přemýšlet, co se mu honí hlavou a jako ostříž sledovat, jestli něco nenasvědčuje tomu, že ‘už je to tady zase’.

Tím, že se o problému nemluví, tak sám od sebe obvykle nezmizí. Na druhou stranu, kdybyste se ale k tématu vracela příliš často, byť jen nějakou jednotlivou otázkou nebo poznámkou, může to také vést k tomu, že se manžel stáhne a uzavře, protože se může cítit zahnán do kouta.

Zkuste mu upřímně vysvětlit, že to, co se stalo, je těžkou zkouškou pro váš vztah, pro vás oba. Že vám na vašem manželství  záleží a chcete mu určitě dát šanci. Ale abyste se pohnuli z místa dopředu, musíte věci, které se udály pojmenovat, říct si důvody ve vašem soužití, které k němu možná vedly a svěřit se vzájemně i se svými představami a očekáváními, které jeden od druhého máte. A dohodnout se, co je každý z vás připraven udělat či změnit, aby vám oběma bylo v obnoveném vztahu časem zase dobře.

Bude to těžké, vám se budou vracet představy o tom, co udělal, bude vás to svádět k výčitkám, on nejspíš bude mít tendence z toho utíkat... ale pokud se oba shodnete na tom, že vám vaše manželství stojí za to, abyste o něj zabojovali a udrželi jej, tak to za tu námahu a nekonformní určitě stojí.

Vysvětlete manželovi, že to s ním chcete probrat právě proto, abyste se k tomu nemuseli pořád vracet. Že potřebujete odpovědi na své otázky. A že hlavně chcete společně s ním vymyslet kroky, jak tu krizi zvládnout a překonat.

A pokud bude tvrdošíjně mlčet, zkuste mu o tom všem napsat dopis. To někdy pomůže, muži často lépe vnímají očima než ušima. Nekritizujte. Popište, jak se cítíte, ptejte se na to, čemu nerozumíte a navrhujte konstruktivní pozitivní kroky, které povedou ke zvládnutí tohoto těžkého období.

Přeji vám hodně sil a trpělivosti.

Jana Řehulková

Poprvé jsem se dnes rozhodla vám napsat. Omlouvám se, že to nebude slohově úplně košer, ale trochu se klepu, mám děsný strach.

Od minulého léta chodím s Pavlem, jemu teď bylo 34. Hodně si rozumíme a já si s ním dokážu představit život. Ze začátku to nebylo nic moc, nebyla to láska. Upřímně, nejdřív to pro mě byl takový převozník, spali jsme spolu a později začali i chodit do kina, na brusle, do sauny, plavat - máme hodně společných koníčků. Bylo mi s ním tak dobře, že jsem nemyslela na toho, který mi zlomil srdce. To bylo příjemné, jinak jsem na toho předtím myslela pořád.

Toto trvalo asi od ledna 2019. Cca v srpnu jsme si řekli, že je nám spolu fajn a že to zkusíme jakože oficiálně, na vážno. Měli jsme za sebou príma výlet, kdy jsme prochodili Pálavu, spali pod širákem, Pavel se tam o mě hezky staral. Pak to bylo takové všelijaké, začala jsem od toho očekávat něco více, než že spolu budeme trávit čas, jen když nám nějaký ten čas vyzbyde. Stalo se i to, že se třeba 3 dny neozval a já čekala. Ne, že bych neměla i svoje aktivity, ale tak nějak jsem čekala, že spolu budeme více, že se postupně nějak zamilujeme apod. Nějaká ta zamilovanost, že bychom si vypisovali, jak se na sebe těšíme, nenastala, Pavel mi kolikrát řekl, že on musí pomalu, a že mu není 20, aby za mnou běhal jak blázen.

Tomu rozumím, jen jsem stejně pořád čekala na tu lásku, na ten obdiv apod. Nicméně, ano, seznámil mě s rodinou, byli jsme tam na vánoce. V září mě vzal na svatbu svojí sestry. Představil mě kamarádům. Snažil se mně integrovat do jeho života. Nutno podotknout, že s žádnou ženou neměl vážný vztah. 2x byl zamilovaný, ale nikdy nedošlo ani ke společnému bydlení. Oba tyto vztahy skončily ženy a vždy ho to prý dost vzalo. Čemuž rozumím, já za sebou mám 3 vztahy, ale byly dlouholeté a bydleli jsme spolu, žili. Naše zkušenosti se tak dost liší. Abych se vrátila, postup tam byl a já za to byla ráda. Zamilovaní jsme tedy asi nebyli nikdy, ale klidně si troufám říct, že ho miluji a že si dovedu představit mít rodinu. Toto vyznání jsem tedy nikdy neřekla, říkáme si pouze "mám tě rád/a", o dětech jsem se bavili o jménech, kolik bychom jich chtěli apod. Pavel má hodně koníčků, asi díky tomu, že většinou byl svobodný - krom toho, že chodí do práce, chodí 2x týdně na (název sportu), vede (jméno sportu) tréninky, je součástí kapely, v létě tráví dovolenou jako instruktor v (název jiného sportu), v zimě jako instruktor (název jiného sportu), sám se učí německy, chodí posilovat, apod. Tyto koníčky ho ohromně naplňují.

Jak začal v březnu řádit covid, oba jsme byli doma. U mě doma. Tolik času jsme spolu nikdy předtím netrávili. Bylo to jako na houpačce. Chvíli skvělé, chvíli jsme se nemohli vystát. Vždy mě uklidnil, že to je pouze ten karanténní stav a že až budeme chodit do práce, bude to lepší. Dost jsme spolu cvičili, procvičovali angličtinu, zrekonstruovali jsme u mě kuchyni. Vím, že jsem měla párkrát stavy úzkosti, on byl ten hromosvod a mrzí mě to. Nezasloužil si to. Teď, když je uvolnění, cítím, že chce zpět ke svým aktivitám. Narazili jsme. Plánovali jsme léto a tak nějak mu na mě asi nevyzbyde čas.

Chápu, že se nechce vzdávat žádného koníčku. Prý pak nedokáže předat tu radost mně. Jenže já mám jazyk lásky pozornost. Strašně mě mrzí, že na výlet si musím sehnat kamarádku. Nebo nedej bože - kamaráda. Mu to nevadí, věří mi. V pátek jsme se strašně pohádali, on se bojí, že ztratí svobodu. Prý se poslední týden necítil vůbec dobře, protože měl 2 volné dny z práce a já chtěla, ať je tráví se mnou. On chtěl dělat svoje koníčky. Bojí se, že to už nebude on. Teď chce být zpět u sebe na bytě a přemýšlet. Prý mě má rád, ale ne víc jak svoji svobodu. Tahle věta mě dost bolí. Myslela jsem si, že jsme na dobré cestě. Že jsme si na sebe zvykli, kolikrát to bylo tak těžké se navzájem pochopit, ale myslím, že jsme ušli dlouhou cestu.

Strašně mě bolí, že on nevidí jinou možnost. Že jsou přednější ty koníčky. Minulý týden jsme plánovali, jak se sem nastěhuje a teď jsem tu sama a bojím se, jak se rozhodne. Navrhla jsem, ať si přečte knihu Pět jazyků lásky a pak si o tom promluvíme. Navrhla jsem, že si můžeme dát třeba cíl, že si navzájem uděláme jednou za týden navzájem nějakou radost - on mě např. vezme někam ven, kde se mi bude věnovat, ne jen že spolu půjdeme mezi kamarády, já z toho pak budu moci čerpat a dám mu více prostoru. Nechci to vzdávat. Nevím však, jak se správně zachovat. Kdyby to skončilo, brala bych to jako prohru. Už jsem nějaké rozchody zažila a vím, že se mi nakonec i dost ulevilo. Ale mám pocit, že tohle mě dost vezme, že to ještě doopravdy snad ani nezačalo...

Říkal, že se bojí, že mi nebude moct dát to, co potřebuju, že zklame jak mně, tak i sebe. Chce teď být sám a urovnat si to. Já furt říkám, že je skvělej a že to prostě dáme... on má pochyby. Bojím se, že nevidí tu cestu, jaké by to mohlo být.

Iveta

(Dotaz 2001)

Milá Iveto,

naprosto rozumím vašemu strachu a obavám. Děkuji za podrobný popis průběhu a vývoje vašeho vztahu s Pavlem, díky tomu je situace poměrně přehledná a navíc nevědomky jste si na několik otázek vlastně odpověděla sama.

To, jak popisujete přítelův přístup a pohled na věc, vypovídá o tom, že ať už jste si řekli a zkoušeli to ‘oficiálně’ nebo ‘na vážno’, on váš vztah nejspíš stále vnímá jako na začátku, jako přátelství ‘s bonusem’. Svědčí o tom i to, že když jste si teď v karanténě neplánovaně vyzkoušeli intenzivní soužití, vlastně se ukázalo, že mu to tak úplně nevyhovuje. A určitě to není tím, že jste měla občas pocit úzkosti nebo napětí a povolila jste ventil. Určitě jste nebyla celou dobu od rána do večera jako fúrie, takže se z ničeho neobviňujte. Všichni byli v tom období tak trochu v napětí a je normální své strachy a obavy sdílet s partnerem.

Problém je spíš v tom, že každý z vás vnímá nejen váš, ale i naplnění společného času diametrálně odlišné představy. V podstatě váš přítel nedělá nic špatně. Nelže vám, neslibuje, co nemůže nebo nechce splnit, nemanipuluje vámi, ale naopak, jedná s vámi zcela otevřeně a na rovinu a upřímně vám sděluje své pocity a představy.

Je ovšem zcela nepřehlédnutelné, že jeho plány a představy jsou zcela jiné, než ty vaše. Vezměte si jen jeho řazení priorit - když má dva volné dny, raději by je trávil u svých oblíbených aktivit a koníčků než s vámi. Když dojde na plány na léto, vypadá, že už má rozplánováno, ale nejspíš bez vás. Je mu jedno, jestli jedete na výlet s kamarádkou nebo kamarádem, takže na vás zřejmě ani trochu nežárlí.

Vypadá to, že vy jste se ve vztahu posunula z ‘mít rád’ na ‘milovat’ a možná i ‘potřebovat’, zatímco on se k vám chová stále jako ke kamarádce. Když s vámi chce být, tak je, když ale chce být s kamarády a věnovat se svým věcem, tak prostě odejde. Nechce se přizpůsobit, nechce se domlouvat, nechce společně plánovat. Nechce závazky!

Nechci spekulovat o tom, proč se rozpadly jeho předchozí krátkodobé vztahy, proč ho partnerky v minulosti opustily, ale zdá se, že jeho touha po svobodě a volnosti je skutečně velká a úplně se neslučuje s budováním závazného a trvalého svazku.

Jsou jen dvě možnosti, jak se k tomu postavit. Buď dokážete brát váš vztah se stejnou lehkostí jako Pavel a budete pořád spíš kamarádi, kteří mají podobné zájmy a rádi spolu tráví čas, ale vzájemně se nijak neomezují... nebo pokud stojíte pouze o vztah, který směřuje ke společné budoucnosti, porozhlédněte se možná raději jinde.

Pokud byste to udělala, nebylo by to určitě vaše selhání, jen respekt ke svým hodnotám a prioritám, k sobě samé. Tím spíš, že už máte zkušenost, že odchod z nenaplněného vztahu přinese v důsledku určitou úlevu a příležitost se znovu nadechnout. A že jste to už v minulosti zvládla.

Pokud byste totiž teď moc ‘tlačila na pilu’, byla příliš aktivní bez odezvy na druhé straně, navrhovala, plánovala a Pavel by jen hledal důvody, proč to nejde a co chce a představuje si on... byla by celá vaše snaha kontraproduktivní.

Nemusíte to rozseknout hned, člověk musí vždycky dozrát do bodu, kdy je připraven udělat rozhodnutí. Klidně můžete nechat věci ještě chvíli plynout, počkat, s čím přijde poté, co si vše promyslí, ale promýšlejte si vše současně dobře i vy. Nestavte si vzdušné zámky, upřednostněte svá očekávání a upřímně si odpovězte, zda s Pavlem byla, jsou a budou naplněna. Určitě nechcete dlouhodobě setrvávat ve vztahu, který vám bude přinášet smutek, frustraci a nenaplněné představy.

Držím vám palce, ať to dopadne co nejlépe a uděláte pro sebe a svůj budoucí život to nejlepší rozhodnutí.

Jana Řehulková

Osobní konzultace, když online poradna nestačí…

Jsem si moc dobře vědoma toho, že vaše současná situace není důsledkem pouze vašich rozhodnutí, ale vlivem okolností, vztahů, rodinných poměrů, pracovních příležitostí, zdravotního stavu, vztahových kompromisů a často také náhody.

A právě proto, že to vím, nemusíte čekat teoretickou přednášku, láteření nad vaší neschopností nebo “dobré rady do pečiva” (tj. v praxi nepoužitelné).

K našemu setkání přistoupím od první minuty s pokorou:

Z vlastí praxe, práce s několika tisíci absolventů mých přednášek a desítkami mých osobních klientů ale vím, že každá situace, každý vztah a každá otázka má řešení

… a právě to na naší konzultaci společně najdeme.

„Skutečné manželství je zvláštní směs lásky, přátelství, smyslnosti a úcty..“

André Maurois