Dobrý den,

zakrátko porodím holčičku, kterou čekáme s mým partnerem. Bojuji ale s pocity závislosti na něm, chci s ním dělat věci, sdělovat si vzájemně zážitky a pocity, přála bych si, aby na moje pocity reagoval, aby projevoval zájem. Trápí mě, že ví, že potřebuji sex víc, než on, ale nic s tím nedělá. Ztrácím pak víru, jestli mě opravdu má rád, jak říká.

Nebo se často ptá, jestli má jít za kamarády nebo budeme spolu a pokud mu neřeknu jednoznačně “buďme spolu”, což mi není příjemné, jde za kamarády a já zůstanu v samotě, kterou jsem si byla nucena sama vybrat. Ale nemám radost ze společného času, když se pro něj nerozhodne on sám, což partner nechápe. Sice projevuje snahu a občas se zajímá, ale většinou reaguje mlčením/útěkem/ignorováním mých pocitů.

Má hodně zájmů a je společenský, zatímco já se do společnosti spíš nutím a nemám žádnou velkou radost, když navrhne, že někoho navštívíme. Před vztahem jsem byla společenská, vůbec to nechápu. Já jsem na rozdíl od partnera nikdy zájmy neměla, nic mě zase tolik neláká, ale nenudím se, spíš mám přes den pocit, že nestíhám. Vidím ženy, které se nenechají reakcí muže ovládat a žijí si své štěstí a přitom svého muže milují a touží po něm i fyzicky.

Nechápu, jak mohou žít ve vztahu s partnerem, se kterým se vzájemně nesvěřují, já bych to neuměla, vždy všechno vysype hned. Neumím si to vůbec představit, ale chtěla bych to umět, proč to jiným jde a mně ne?

(Dotaz 2083)


 

Poslechnětě si mou odpověď zde…

Jana Řehulková

O čem přemýšlíte o vašem vztahu k partnerovi, dětem, sourozencům, rodičům či kolegům v práci vy? Popište mi svou situaci v diskrétní vztahové poradně a společně najdeme cestu dál. Osobně, po telefonu či emailem.

 

Může vás také zajímat:  Vztahová poradna: Jsme spolu jen kvůli dětem a hypotéce