Dobrý den,

s přítelem jsme spolu 10 let. Oba jsme měli za sebou již jedno manželství, tak jsme do vztahu nešli bezhlavě. Nehádali jsme se, měli jsme jen takové ty běžné výměny názorů. Vždy jsme se snažili vše řešit společnými rozhovory. Po 4 letech jsme začali u mě společně bydlet. Za další 3 roky se nám naskytla koupě domku, blízko mého bytu, který jsme začali rekonstruovat.

Před několika měsíci se začalo vše měnit. Postupně jsme si doma přestali povídat, každý jsme si zalezli do jiného pokoje. Přítel začal být podrážděný, když jsem se ptala, co se děje. Odbyl mě tím, že má problém v práci. Po nějakém čase jsem se opět ptala a navrhla, že bychom si mohli promluvit jako dříve. Odpovědí mi bylo, že řeší problém a nechce, abych se v tom rýpala, že to zvládne sám. Stáhla jsem se a už se neptala. Když byla nálada, bavili jsme se. Pomáhal mi jako dříve, jen mám z toho pocit, že to bral jako povinnost. Z mé strany došlo ke snížení touhy po intimnostech. Prostě jsem to nedokázala, když jsem měla pocit nejistoty. Jako muž mě stále přitahuje, ale když mělo k něčemu dojít, tak to prostě někdy nešlo. Pak začal pátky nebo soboty přespávat na domku s tím, že může začít s pracemi brzy ráno. Občas jsem se tam šla podívat, jak pokračuje. Poseděli jsme na terásce a já pak šla domů. Někdy jsem tam také přespala. Ale časem jsem začala pozorovat, že přítel má stále více telefon v ruce, přepnutý na ticho a pokud ho odložil, tak otočený displejem dolů. Začala jsem být pozornější.

Jeden pátek jsme se domlouvali na společném nákupu. Pak jsme odváželi věci dceři před táborem. Dala jsem si záležet na oblečení, vzala si podpatky, které má rád a nalíčila se. Líčení ho překvapilo, ale ostatní přešel mlčením. Při čekání na dceru měl telefon v ruce tak, aby nebyl displej vidět. V podvečer potom odcházel spát na domek. Připadalo mi to hloupé, ale přesto jsem se vydala po chvíli za ním. Bohužel jsem zjistila, že má dámskou návštěvu. Přišla mi SMSka, že je unavený, že bude poslouchat hudbu a kdyby se už neozval, že usnul. A s návštěvou se přemístil z terásky dovnitř domku. Vydala jsem se na cestu domů, ale pak jsem se vrátila a zavolala mu, co poslouchá. V telefonu zněl zvláštně a tak jsem řekla, že mi je smutno. Na druhé straně bylo ticho. Požádala jsem, aby mi šel otevřít branku. Ozvalo se jen „ach jo“. Jiná žena, která zatím byla v pokoji, urychleně odešla. Já byla v šoku.

Do té doby jsem takovou přepadovku neudělala. Příteli jsem řekla, ať si ráno přijde pro věci a odešla. Na víc jsem se nezmohla. Přišel, omluvil se a celou sobotu jsme probírali, co ho vedlo k takovému kroku. Po dlouhé době jsme se bavili, jako jsme to dělávali předtím. Poznali se prý přes Facebook, šlo o první návštěvu a evidentně mám prý „čuch“, když jsem to odhalila. Ale prý by k ničemu nedošlo, i kdybych se neobjevila. Prý si uvědomil, o co všechno by mohl přijít, že mu to došlo hned, jak mě viděl. A to rozhodně nechce. Samozřejmě i já mám svůj podíl. Měla jsem být možná důslednější, přestože nechtěl komunikovat. Dohodli jsme se, že se přes to pokusíme přenést. Jenže mně to moc nejde. Snažím se, ale stále se mi vybavuje obrázek toho pátečního večera. Nechápu, proč problém řešil tímto způsobem a mám obavy, že by se to mohlo opakovat. Což samozřejmě popírá. Má důvěra ale vzala za své.

Eva

(Dotaz 2075)

 


 

Milá Evo,

je mi líto, že jste byla svědkem této situace a umím si představit, jak se asi cítíte a jak se vám stále živě vrací výjev, kterého jste byla svědkem. A rozumím i tomu, že vaše důvěra k partnerovi utrpěla vážné trhliny. Je totiž otázkou, zda se skutečně jednalo o první návštěvu nebo osobní setkání a jestli by i bez vaší ‘přepadovky’ k ničemu nedošlo. Nevím, vašeho přítele neznám, ale ze zkušenosti bych spíš počátek vztahu datovala do období, kdy vám říkal, že má problémy v práci. Minimálně jeho chování naznačovalo, že se v jeho životě něco děje.

To, jestli se vám postupně podaří stoprocentně obnovit vzájemnou důvěru nedokážu říct. Je to na vás. A nebude to snadné. Měli byste si dopřát čas a nespěchat. A měli byste spolu o tom mluvit, ne dělat mrtvého brouka a tvářit se, že se ta událost neodehrála… a přitom se tím trápit a neustále zaobírat ve své hlavě.

Mluvit spolu, ale ne se neustále vracet k oné scéně, vyčítat si navzájem kdo za co může, vzájemně se obviňovat… ale mluvit spolu o svých životních hodnotách, o představě o společném životě, o svém vztahu, o trávení volného času, o motivech a důvodech, proč to spolu chcete zkusit dát zase dohromady. Co máte na vašem společném životě a na tom druhém rádi. Proč vám předtím bylo ve vztahu dobře. A mluvte i o svých pochybnostech a obavách. Nikdo nedokáže odhadnout, jestli se podaří navázat tam, kde se nit přetrhla. A nikdo to nedokáže ovlivnit. Jen vy dva. Teprve čas ukáže, jak je váš vztah a pouto mezi vámi silné, na jak pevných základech stojí a jestli tuto krizi společně překonáte.

Držím vám palce a přeji hodně sil

Jana Řehulková

O čem přemýšlíte o vašem vztahu k partnerovi, dětem, sourozencům, rodičům či kolegům v práci vy? Popište mi svou situaci v diskrétní vztahové poradně a společně najdeme cestu dál. Osobně, po telefonu či emailem.