fbpx

Poprvé jsem se dnes rozhodla vám napsat. Omlouvám se, že to nebude slohově úplně košer, ale trochu se klepu, mám děsný strach.

Od minulého léta chodím s Pavlem, jemu teď bylo 34. Hodně si rozumíme a já si s ním dokážu představit život. Ze začátku to nebylo nic moc, nebyla to láska. Upřímně, nejdřív to pro mě byl takový převozník, spali jsme spolu a později začali i chodit do kina, na brusle, do sauny, plavat – máme hodně společných koníčků. Bylo mi s ním tak dobře, že jsem nemyslela na toho, který mi zlomil srdce. To bylo příjemné, jinak jsem na toho předtím myslela pořád.

Toto trvalo asi od ledna 2019. Cca v srpnu jsme si řekli, že je nám spolu fajn a že to zkusíme jakože oficiálně, na vážno. Měli jsme za sebou príma výlet, kdy jsme prochodili Pálavu, spali pod širákem, Pavel se tam o mě hezky staral. Pak to bylo takové všelijaké, začala jsem od toho očekávat něco více, než že spolu budeme trávit čas, jen když nám nějaký ten čas vyzbyde. Stalo se i to, že se třeba 3 dny neozval a já čekala. Ne, že bych neměla i svoje aktivity, ale tak nějak jsem čekala, že spolu budeme více, že se postupně nějak zamilujeme apod. Nějaká ta zamilovanost, že bychom si vypisovali, jak se na sebe těšíme, nenastala, Pavel mi kolikrát řekl, že on musí pomalu, a že mu není 20, aby za mnou běhal jak blázen.

Tomu rozumím, jen jsem stejně pořád čekala na tu lásku, na ten obdiv apod. Nicméně, ano, seznámil mě s rodinou, byli jsme tam na vánoce. V září mě vzal na svatbu svojí sestry. Představil mě kamarádům. Snažil se mně integrovat do jeho života. Nutno podotknout, že s žádnou ženou neměl vážný vztah. 2x byl zamilovaný, ale nikdy nedošlo ani ke společnému bydlení. Oba tyto vztahy skončily ženy a vždy ho to prý dost vzalo. Čemuž rozumím, já za sebou mám 3 vztahy, ale byly dlouholeté a bydleli jsme spolu, žili. Naše zkušenosti se tak dost liší. Abych se vrátila, postup tam byl a já za to byla ráda. Zamilovaní jsme tedy asi nebyli nikdy, ale klidně si troufám říct, že ho miluji a že si dovedu představit mít rodinu. Toto vyznání jsem tedy nikdy neřekla, říkáme si pouze “mám tě rád/a”, o dětech jsem se bavili o jménech, kolik bychom jich chtěli apod. Pavel má hodně koníčků, asi díky tomu, že většinou byl svobodný – krom toho, že chodí do práce, chodí 2x týdně na (název sportu), vede (jméno sportu) tréninky, je součástí kapely, v létě tráví dovolenou jako instruktor v (název jiného sportu), v zimě jako instruktor (název jiného sportu), sám se učí německy, chodí posilovat, apod. Tyto koníčky ho ohromně naplňují.

Jak začal v březnu řádit covid, oba jsme byli doma. U mě doma. Tolik času jsme spolu nikdy předtím netrávili. Bylo to jako na houpačce. Chvíli skvělé, chvíli jsme se nemohli vystát. Vždy mě uklidnil, že to je pouze ten karanténní stav a že až budeme chodit do práce, bude to lepší. Dost jsme spolu cvičili, procvičovali angličtinu, zrekonstruovali jsme u mě kuchyni. Vím, že jsem měla párkrát stavy úzkosti, on byl ten hromosvod a mrzí mě to. Nezasloužil si to. Teď, když je uvolnění, cítím, že chce zpět ke svým aktivitám. Narazili jsme. Plánovali jsme léto a tak nějak mu na mě asi nevyzbyde čas.

Chápu, že se nechce vzdávat žádného koníčku. Prý pak nedokáže předat tu radost mně. Jenže já mám jazyk lásky pozornost. Strašně mě mrzí, že na výlet si musím sehnat kamarádku. Nebo nedej bože – kamaráda. Mu to nevadí, věří mi. V pátek jsme se strašně pohádali, on se bojí, že ztratí svobodu. Prý se poslední týden necítil vůbec dobře, protože měl 2 volné dny z práce a já chtěla, ať je tráví se mnou. On chtěl dělat svoje koníčky. Bojí se, že to už nebude on. Teď chce být zpět u sebe na bytě a přemýšlet. Prý mě má rád, ale ne víc jak svoji svobodu. Tahle věta mě dost bolí. Myslela jsem si, že jsme na dobré cestě. Že jsme si na sebe zvykli, kolikrát to bylo tak těžké se navzájem pochopit, ale myslím, že jsme ušli dlouhou cestu.

Strašně mě bolí, že on nevidí jinou možnost. Že jsou přednější ty koníčky. Minulý týden jsme plánovali, jak se sem nastěhuje a teď jsem tu sama a bojím se, jak se rozhodne. Navrhla jsem, ať si přečte knihu Pět jazyků lásky a pak si o tom promluvíme. Navrhla jsem, že si můžeme dát třeba cíl, že si navzájem uděláme jednou za týden navzájem nějakou radost – on mě např. vezme někam ven, kde se mi bude věnovat, ne jen že spolu půjdeme mezi kamarády, já z toho pak budu moci čerpat a dám mu více prostoru. Nechci to vzdávat. Nevím však, jak se správně zachovat. Kdyby to skončilo, brala bych to jako prohru. Už jsem nějaké rozchody zažila a vím, že se mi nakonec i dost ulevilo. Ale mám pocit, že tohle mě dost vezme, že to ještě doopravdy snad ani nezačalo…

Říkal, že se bojí, že mi nebude moct dát to, co potřebuju, že zklame jak mně, tak i sebe. Chce teď být sám a urovnat si to. Já furt říkám, že je skvělej a že to prostě dáme… on má pochyby. Bojím se, že nevidí tu cestu, jaké by to mohlo být.

Iveta

(Dotaz 2001)


 

Milá Iveto,

naprosto rozumím vašemu strachu a obavám. Děkuji za podrobný popis průběhu a vývoje vašeho vztahu s Pavlem, díky tomu je situace poměrně přehledná a navíc nevědomky jste si na několik otázek vlastně odpověděla sama.

To, jak popisujete přítelův přístup a pohled na věc, vypovídá o tom, že ať už jste si řekli a zkoušeli to ‘oficiálně’ nebo ‘na vážno’, on váš vztah nejspíš stále vnímá jako na začátku, jako přátelství ‘s bonusem’. Svědčí o tom i to, že když jste si teď v karanténě neplánovaně vyzkoušeli intenzivní soužití, vlastně se ukázalo, že mu to tak úplně nevyhovuje. A určitě to není tím, že jste měla občas pocit úzkosti nebo napětí a povolila jste ventil. Určitě jste nebyla celou dobu od rána do večera jako fúrie, takže se z ničeho neobviňujte. Všichni byli v tom období tak trochu v napětí a je normální své strachy a obavy sdílet s partnerem.

Problém je spíš v tom, že každý z vás vnímá nejen váš, ale i naplnění společného času diametrálně odlišné představy. V podstatě váš přítel nedělá nic špatně. Nelže vám, neslibuje, co nemůže nebo nechce splnit, nemanipuluje vámi, ale naopak, jedná s vámi zcela otevřeně a na rovinu a upřímně vám sděluje své pocity a představy.

Je ovšem zcela nepřehlédnutelné, že jeho plány a představy jsou zcela jiné, než ty vaše. Vezměte si jen jeho řazení priorit – když má dva volné dny, raději by je trávil u svých oblíbených aktivit a koníčků než s vámi. Když dojde na plány na léto, vypadá, že už má rozplánováno, ale nejspíš bez vás. Je mu jedno, jestli jedete na výlet s kamarádkou nebo kamarádem, takže na vás zřejmě ani trochu nežárlí.

Vypadá to, že vy jste se ve vztahu posunula z ‘mít rád’ na ‘milovat’ a možná i ‘potřebovat’, zatímco on se k vám chová stále jako ke kamarádce. Když s vámi chce být, tak je, když ale chce být s kamarády a věnovat se svým věcem, tak prostě odejde. Nechce se přizpůsobit, nechce se domlouvat, nechce společně plánovat. Nechce závazky!

Nechci spekulovat o tom, proč se rozpadly jeho předchozí krátkodobé vztahy, proč ho partnerky v minulosti opustily, ale zdá se, že jeho touha po svobodě a volnosti je skutečně velká a úplně se neslučuje s budováním závazného a trvalého svazku.

Jsou jen dvě možnosti, jak se k tomu postavit. Buď dokážete brát váš vztah se stejnou lehkostí jako Pavel a budete pořád spíš kamarádi, kteří mají podobné zájmy a rádi spolu tráví čas, ale vzájemně se nijak neomezují… nebo pokud stojíte pouze o vztah, který směřuje ke společné budoucnosti, porozhlédněte se možná raději jinde.

Pokud byste to udělala, nebylo by to určitě vaše selhání, jen respekt ke svým hodnotám a prioritám, k sobě samé. Tím spíš, že už máte zkušenost, že odchod z nenaplněného vztahu přinese v důsledku určitou úlevu a příležitost se znovu nadechnout. A že jste to už v minulosti zvládla.

Pokud byste totiž teď moc ‘tlačila na pilu’, byla příliš aktivní bez odezvy na druhé straně, navrhovala, plánovala a Pavel by jen hledal důvody, proč to nejde a co chce a představuje si on… byla by celá vaše snaha kontraproduktivní.

Nemusíte to rozseknout hned, člověk musí vždycky dozrát do bodu, kdy je připraven udělat rozhodnutí. Klidně můžete nechat věci ještě chvíli plynout, počkat, s čím přijde poté, co si vše promyslí, ale promýšlejte si vše současně dobře i vy. Nestavte si vzdušné zámky, upřednostněte svá očekávání a upřímně si odpovězte, zda s Pavlem byla, jsou a budou naplněna. Určitě nechcete dlouhodobě setrvávat ve vztahu, který vám bude přinášet smutek, frustraci a nenaplněné představy.

Držím vám palce, ať to dopadne co nejlépe a uděláte pro sebe a svůj budoucí život to nejlepší rozhodnutí.

Jana Řehulková

(Co řešíte ve svém vztahu vy? Napište mi svůj dotaz do mé bezplatné a anonymní vztahové poradny a zkusíme najít cestu i pro vás.)