Následující příběh představuji (se svolením dotyčné) pro všechny, kteří se ocitnou v situaci, kdy jsou na partnerovi závislí… a ničí je to.
Doufám, že pro vás bude její příběh povzbuzením a inspirací…
„Moje závislost na vztahu začala plíživě a nejspíš už momentem, kdy jsem si začala být jista, že je můj partner opravdu člověk, se kterým chci žít, založit rodinu, zůstat s ním do konce života a odevzdat se mu a už nikdy nechci nikoho jiného. Do chvíle tohoto uvědomění jsem nebyla připravená dát všechno ze sebe jednomu člověku a odevzdat se mu jak fyzicky, tak psychicky. Takzvaně dozrát do vztahu.
Jakmile jsem se vrátila ze zahraničí, má závislost na partnerovi se rozjela jako “rakovina”. Čím víc jsem mu chtěla nahradit a ‘odčinit’ čas, kdy jsme spolu nebyli, tím méně času se mnou chtěl trávit on a o to více byl spokojenější v jiné společnosti beze mě… a také o to více do společnosti jiných lidí utíkal.
Vznikla tak mezi námi jakási nepříjemná přímá úměra…
- Čím větší kontakt jsem s ním chtěla mít, tím více jsem ho od sebe odpuzovala a tím víc on mě odháněl
- Čím více jsem ho já potřebovala, tím méně on potřeboval mě
- Čím více odmítal můj fyzický kontakt, tím více jsem byla urputná v každém svém doteku (kterým jsem mu chtěla ukázat svoji největší lásku – a mělo to úplně opačný efekt, téměř totálního znechucení – aspoň dle jeho výrazů a odstrkování)
- Čím více mě odmítal, tím více jsem se doprošovala nějakého citového kontaktu
- Čím více jsem ho chtěla učinit šťastným a udělat mu radost, tím více jsem byla v jeho očích submisivní slabá žena, která dělá věci, které vlastně nesnáší (začala jsem intenzivně vařit, uklízet, chystat snídani, zařizovat cestování atd.) a tím víc jsem ho tím vším štvala
- Čím více jsem se mu chtěla odevzdat, tím více mě od sebe odstrkoval
- Mé pocity byly přímo nesnesitelné. Ať už jsem udělala cokoliv, i kdybych se postavila na hlavu, nic nebylo správně, protože jsem vše dělala jen a jen pro něj, z důvodu své citové a fyzické závislosti na partnerovi, který mě čím dál tím více odmítal. Pocit odstrčení, zhnusení, odstupu, strašného chladného nezaujatého sexu a sebebičování, myšlenek typu “nejsem dost hezká, nejsem dost dobrá, přitahuju ho vůbec?, vždyť si to všechno zasloužím, všechno ti teď vrací a ty to musíš přijmout, podívej se na sebe jak jsi ubohá, ani se nechce vracet domů a jde raději každý den na pivo, aby s tebou nemusel být doma”… byl pocit naprostého zoufalství, beznaděje a nepochopení.
Má duše a sebeláska se pod tíhou těch černých myšlenek a každodenního emočního vypětí zmenšovaly den za dnem. Žádná komunikace mezi námi nefungovala a každý z nás si vytvářel svou vlastní realitu a každý jsme si žili v té své pravdě. Frustrace se už nedala vydržet a čím více jsem v sobě potlačovala zlost, hněv, negativní pocity z odmítání a odcizení, tím mé výbuchy zlosti byly intenzivnější (někdy ještě u obou podpořené alkoholem) a následovaly velké hádky, dokonce některé z nich končily rozchodem z jeho strany.
Přes to všechno, navzdory všem svým pocitům, jsem to dál a dál trpěla a utápěla se v tom.
Kvůli své závislosti na partnerovi jsem ztratila úplně všechno! Protože najednou mi nepřišlo nic důležitějšího, než strávit každou minutu s člověkem, kterého jsem milovala a chtěla mu dát celý svůj život. Vždyť je to tak správně, říkala moje hlava a odstrkovala jsem všechny své kamarádky, přestala jsem se věnovat tomu, co mě baví, rozhodla se pro práci, o které jsem si nebyla jista, že ji vůbec sama zvládnu a jestli to vůbec chci dělat, jen abych mu byla nablízku. Veškeré kroky a rozhodnutí jsem dělala podle života svého partnera – chodila do jeho společnosti, ve které mi bylo zle a kde mi všichni brali energii a já naopak brala energii jim, protože jsem prostě s nimi nebyla šťastná. To, co naplňovalo mého partnera, mě vysávalo a absolutně nic nepřinášelo, ale mohla jsem se přetrhnout v předstírání zábavnosti (které bylo stejně na míle daleko vidět), jen aby můj přítel viděl, jak se snažím, že mi na našem vztahu a jeho kamarádech záleží a že to všechno dělám hlavně pro něj. Byly to pro mě okamžiky totální beznaděje a hlubokého smutku. I když jsem do toho dávala všechno, bylo to čím dál tím horší a horší a my jako pár jsme si byli cizejší a cizejší.
Pocit, že ztratím člověka, kterého znám takového, jaký opravdu v hloubi duše je (ne jen to, co je na povrchu), že on úplně stejně dokonale zná mě, člověka, se kterým jsme si prošli těžkými životními zkouškami, muže, kterého jsem viděla jako toho nejlepšího budoucího otce svých dětí… byl naprosto skličující a vnímala jsem to, jako by tím měl skončit celý můj život. Strašně jsem se bála, že by mi pak v mém životě už absolutně nic nezbylo. Sama jsem si v hlavě vytvářela myšlenky a otázky “Měl by život bez něj vůbec ještě smysl?! Zvládnu to všechno sama? Jsem schopná vůbec nějak fungovat? Opravdu je schopný mě opustit? Najdu vůbec někdy lepšího muže pro sebe a pro své děti?”
Byl to každodenní strach a samozřejmě v zoufalství jsem si sama začala vytvářet domněnky, že určitě někoho má, protože jsem nedokázala připustit fakt, že mě nechce. Kompletně jsem ztratila hlavu a jak se zpívá v jedné písničce: “If I lose my self I lose it all” a já to všechno opravdu ztratila.
Nejhorší na tom všem ale bylo, že jsem zcela a úplně ztratila samu sebe. Sebeláska, sebeúcta, sebehodnota, hrdost, sebevědomí, nezávislost… prostě všechno! Nenáviděla jsem se za všechno, co jsem udělala špatně a nenáviděla jsem se taky za to, že pro něho dělám vše (podle sebe) a nedostávám zpět ani to málo, co by mi udělalo největší radost, a tím byla obyčejná láska, vřelé objetí, pusa nebo pohled říkající: miluji tě. Objímal mě, dal mi občas i pusu, ale jen aby mě buď utěšil, kvůli mým prosbám nebo z donucení a chladně, bez citů (poznala jsem to, ale nechtěla jsem to vidět). Tajně jsem se několikrát poslední dva měsíce vztahu s pláčem modlila, ať už se se mnou konečně rozejde, že už se to nedá takhle vydržet, ale jakmile pak došlo na lámání chleba, zatáhla jsem za brzdu ve svých myšlenkách a modlila jsem se zase, abychom tu hádku opět ustáli a vydrželi, hlavně ať zůstaneme spolu. Za jakoukoliv cenu. Bez něho to nedám.Náš vztah MUSÍ vydržet.
Na začátku vztahu jsem pro něj byla silná, nezávislá, schopná mladá žena, která ví, co chce, má před sebou slibnou kariéru a jde si za tím.. Po třičtvrtě roce závislosti na něm jsem pro něj byla jen slaboch, neschopná svého vlastního rozhodnutí, názoru, bez vlastních aktivit a přátel… jen pijavice, která saje jeho energii a která se mu hnusí.
Nechtěla jsem nic z toho vidět, nic slyšet a nic si ani připustit. Jakákoliv rada od mých nejbližších nebyla absolutně pochopena ani přijata. Jela jsem si ‘to svoje’ a pouze mé vlastní myšlenky měly tehdy hodnotu, byly ‘pravdivé’ a vyhrálo přesvědčení, že to takhle všechno dělám správně.
Nebyla jsem vůbec schopna díky své závislosti a zarputilosti přemýšlet jinak. Nedokázala jsem se ani jednou jedinou mozkovou buňkou vžít do pocitu svého partnera, protože jsem ty pohledy plné jeho zoufalství, rezignace a vyčerpanosti prostě nechtěla vidět, ani si je připustit.
VŠECHNO, co jsem dělala a tak jak jsem to vnímala, bylo v mé hlavě nastaveno jako čistá snaha o to, aby ten člověk byl šťastný, protože jsem si myslela, že když budu dělat, co má rád, uvidí, že to myslím vážně, že ho miluji, že mi na něm záleží a že už konečně můžeme spolu žít.
Závislost pro mě tedy znamená urputnou snahu o co největší blízkost. Když já jsem obětovala vše pro něj, čekala jsem, že on obětuje všechno pro mě (nás), ale to byla ta nejhloupější představa, jakou jsem mohla mít. Takhle totiž prostě zdravý vztah nemůže fungovat. Protože jsem brala prostor jak jemu, tak sama sobě a on se v tom vztahu už úplně dusil. Dusil se mou péčí, mou touhou, mou láskou, mou přítomností, vším.
Až po třičtvrtě roce těžkého emočního a citového vyčerpání z obou stran přišel nakonec definitivní rozchod…
Měsíc jsem se svíjela v tak strašných tělesných a psychických bolestech, že se tento stav ani slovy nedá popsat. Sice nejsem alkoholik, ani drogově závislá a nevím, jaké to je být na detoxu – ale měla jsem tělesné i psychické příznaky, jako byste závislému člověku vzali drogu. Měsíc jsem jenom ležela v úzkostných svalových křečích, nemohla jsem absolutně dýchat, spala jsem maximálně tři hodiny denně, nemohla jsem jíst, nemohla jsem pít, chtělo se mi zvracet, ale neměla jsem co. V hlavě se mi honily ty nejčernější myšlenky, že to nezvládnu, že už si určitě našel někoho jiného… jak člověk, který mě miloval, mi takhle mohl ublížit a nechat mě v takovém stavu. Sebelítost, strach a ty neuvěřitelné destruktivní myšlenky mě málem pohltily. Třásla jsem se úzkostí všude po těle a nemohla jsem myslet na nic jiného, než na svůj stav a na odloučení s ním.
Nejhorší bylo čekání na zprávu nebo na jakýkoliv náznak, který by přinesl příslib možného návratu. Čím větší bylo moje očekávání této iluze, tím se zvětšovala úzkost a panika ze ztráty milované osoby. Musím přiznat, že jsem byla ohromena tím, že fyzicky i psychicky je to pro mě v tu chvíli těžší a obtížněji zvládnutelné, jak než když mi v náruči zemřela moje vlastní sestra. Věděla jsem, že sestru už nikdy nemůžu potkat, že je to konec. Ale toto opuštění bylo pro mě stejně bolestné, ne-li nějakým, pro mě, nevysvětlitelným způsobem bolestnější, než smrt a horší o to, že ho můžu potkat kdykoliv. Ztratit ho, mého nejbližšího člověka a jediného, o koho jsem se vždy mohla v mém životě opřít, bylo devastující.
Na začátku, když jsem se stala závislou, ztratila jsem úplně zájem o svůj vzhled, o své pocity, o své štěstí, o svou radost ze života, o své potřeby, o své hranice snesitelnosti, o svoji hrdost, prostě veškeré jeho potřeby měly přednost před mými. Ale nejhorší na tom je, že se mě o to vůbec nikdy neprosil! Naopak, dal by všechno za to, abych mu dala na chvíli pokoj, nechala ho vydechnout, jela někam s kámoškou, byla šťastná, hezká, sebevědomá a neskákala tak, jak on píská.
Reálně jsem mu několikrát řekla: čím dál od tebe půjdu, tím víc se odcizíme a vzdálíme a je možnost, že se nám ta vzdálenost zalíbí a rozejdeme se. Moje hlava říkala: čím víc se tomu člověku vzdálíš (myšleno pojedu někam pryč s kamarádkou, budu více v práci, dám mu i sobě více prostoru, začnu se bavit s novými lidmi, dělat nové činnosti SAMA), tím víc se odcizíme. Bála jsem se, že si pak začneme dělat každý to svoje a že na NÁS už pak nebude prostor. Ale byl jen můj vlastní strach z odcizení se… a možná i z následné zjištění, že je nám od sebe lépe, což pro mě bylo v ten moment naprosto nepřijatelné. Ale moje hlava to tehdy tak opravdu vnímala, prostě úplně obráceně nastavená mysl.
A v takovém nastavení mysli jsem najednou úplně zapomněla na SVÉ potřeby, na SVÉ emoce a pocity, na SVŮJ vnitřní klid, na SVŮJ čas, že svého pohledu jsem obětovala opravdu úplně všechno, až nakonec to ten člověk se mnou jednoduše nevydržel a potřeboval si ode mě konečně vydechnout, znovu se nadechnout, žít, svobodně jednat bez toho, aniž by měl kouli u nohy a hromádku neštěstí vedle sebe.
Strach ze ztráty, strach ze samoty, strach z odmítnutí, úzkost z potlačování pravých negativních emocí, marnost, méněcennost, nesvéprávnost, nerozhodnost, všechny ty závislé pocity pohltí člověku celou mysl a je nesmírně těžké to zastavit, protože je to jako ohnivá koule, která na sebe nabaluje stále více NEgativity, až tu tíhu jednou neunese a vaše já, srdce a mozek se rozpadne na milion dílků a je úplně na dně svých sil a možností.
Samozřejmě alkoholem, ve kterém chceš občas najít aspoň trochu uvolnění všeho toho napětí, člověk pouze tu kouli ještě popohání dopředu, protože svým pocitům a počínající depresi stejně nikdy neuteče. A když tě taková obrovská nažhavená koule dostihne, tak tě pěkně spálí a převálcuje. Takže neutíkat! Zastavit se a nadechnout se, třeba odjet nebo odletět někam hodně daleko, nakoupit si knihy, vypnout telefon, změnit prostředí a nevěnovat čas ničemu a ani nikomu jinému, než jen sám sobě.
Jen pro úplnost, nemůžu rozhodně tvrdit, že můj partner se nesnažil. On se snažil velice moc a hodně dlouho! S tím rozdílem, že já se snažila z lásky, kterou jsem v sobě měla a kterou jsem mu chtěla dát a on se snažil spíš ze soucitu, z obavy, aby mi neublížil a z naděje, že to snad bude časem lepší. Jeho snaha tu byla, protože jsme spolu byli dlouhou dobu a prošli jsme si tím, čím jsme si prošli. Ale cítila jsem, že city už v tom snažení nebyly, tlačil to navzdory svým pocitům na sílu a nerespektoval své vnitřní rozhodnutí v takovém vztahu nepokračovat.
Mám to za sebou, uuuf. Nevěřila bych, jak se dokážu odrazit ode dna, znovu postupně najít sama sebe, vrátit se ke všem těm věcem a lidem které mám ráda a dělat věci, které mě činí šťastnou. A těch nových výzev, možností a příležitostí, které mi od té doby vstoupily do života! Mám pocit, že jsem nasedla do rakety a letím do neuvěřitelných nových dimenzí. Miluju to! Miluju svůj život!“
Pokud se v podobné situaci ocitnete i vy, ve videu najdete několik tipů, které vám pomohou…
Podívejte se také na další příběhy vztahové poradny, zkuste bezplatný „7 denní vztahový restart“ a pokud by se vám hodila moje osobní či video/telefonická podpora, najdeme spolu nějaký volný termín a pustíme se do toho společně. Už na to nemusíte být sami.
Zkuste zdarma tento osvědčený „7denní vztahový restart“
7 kroků, které během 7 dnů oživí váš partnerský vztah. Zdarma. Emailem. Ihned.
