Dobrý den, paní Řehulková,

s přítelem jsme spolu necelých 5 let a máme spolu 2,5letou dceru. Mě je 26 a jemu 36, ačkoliv vypadá na méně. Spojil nás náš velký koníček – hudba. Oba dva jsme vždy měli svoji kapelu a dělali jsme hudbu i společně. Láska mezi námi vzplála velmi rychle, rychle jsme spolu začali i žít. Už v prvních týdnech vztahu to bylo jako na horské dráze. Hádka střídala euforii. I přesto jsme spolu vždy moc chtěli být.

Co se narodila dcera a překonali jsme období, kdy byla nejmenší, tak mám pocit, že příteli je líto, že už nemůže žít ten život, který předtím. Dcera je moc šikovná, bystrá a dělá nám radost. Jenže mi poslední dobou připadá, že ona je to jediné, co nás pojí. Hodně se zabývám vztahovou psychologií, mezilidskými vztahy obecně, ale v praxi je daleko složitější ty poznatky aplikovat do vlastního vztahu.

Mám pocit, že přítel s námi jen “bydlí”, dělám uklízečku, pračku, myčku… Vše, co naše dcera umí, jsem ji naučila já, za dva a půl roku s ní byl venku pouze párkrát, ještě když byla v kočárku. Moc jí miluje a rád si s ní doma hraje, ale to je vše. Vše podstatné zastávám já. On neuklízí, už ani nenakupuje, rád lenoší (má nadváhu) a je moc pohodlný. Dceru nerad hlídá a nechce s ní moc být sám, prý že ji moc nezvládá (přitom je poměrně hodné a hlavně chytré dítě, vše se jí dá snadno vysvětlit). O mě jako o ženu moc zájem nejeví, v intimní oblasti je spíš sobec. Už si ani nepamatuji, kdy mi naposledy řekl, že mi to sluší a podobné věty, které žena ráda slyší. Že by mě třeba sváděl, to už vůbec ne. Přitom určitě nejsem typ ženy, která by se o sebe nestarala, ba naopak.

Myslela jsem si, že se přítel pouze změnil, ale při delším přemýšlení mi došlo, že on takový byl vždy, jen jsem to pro samou lásku neviděla. Vypadá to tak, že se rozmazlil mojí péčí a pocitem, že mě “má jistou”. Dokonce si ani nemáme co povídat, když konverzujeme, ani se na mě nedívá, kouká do telefonu, nesměje se mému humoru, když máme nějaké peníze navíc, investuje je spíše do sebe a koníčků. Cítím se méněcenná.

Netlačím na něj, nechávám mu dostatek prostoru, dokonce ho občas já sama posílám do hospody s kamarády nebo za sportem, ale většinou nejde. Snažím se mu dávat svobodu, která mu zřejmě chybí. Aby si odpočinul od pocitu zodpovědnosti za rodinu. Ale nemám pocit rodiny, nebere nás ani nikam na výlety, kolikrát ani nevím, jestli mu záleží na tom, jak se cítíme. Je to chorobný stěžovatel, na všem najde chybu a často na cokoliv nadává. Ke všemu je hrozně urážlivý a podrážděný, neustále musím přemýšlet jak mu co říct, aby to vzal. Často má špatnou náladu, nebo spíše takovou “nijakou”.

Už mě to vyčerpává, ale chtěla bych s tím něco udělat. Chybí mi ten pocit být pro někoho důležitá, krásná, úžasná a chybí mi pocit nějaké rodinné pohody. Že jsme tři, a ne já + dcera a on je tu “s námi”. Že jsme jeho dvě holky a miluje nás. Občas mám pocit, že mám dvě děti místo jednoho. Rozhodně od něj ale nechci odejít, protože cítím, že bojovat má smysl. Jen nevím jak. Snad toho po něm nežádám moc. Uvědomuji si ale, že aby změna nastala, musím začít u sebe. Děkuji Vám.

Em

(Dotaz 2017)

 


 

Milá Em,

pokud je všechno, jak popisujete, pak jste téměř prototypem úžasné, milující, tolerantní, láskyplné a pozorné manželky. Má to ale jednu vadu. Princezna je poněkud smutná.

Přemýšlíte o věcech správně, respektujete manžela, jeho potřeby, snažíte se mu dopřát prostor a udělat radost. Staráte se o dceru a je zřejmé, že vás péče o ni naplňuje a holčička vám dělá jen radost. Vytváříte teplo domova, aby vám tam všem třem bylo dobře. Dáváte a rozdáváte (se). Zdá se mi ale, že za to nic nedostáváte.

Narození dítěte je vždy velký zásah do života páru a každému trvá jinak dlouhou dobu, než novému rytmu, tempu a dynamice nové rodinné jednotky přivykne. Možná se manžel cítí odstrčeně, možná on vnímá, že jste vy dvě a on, který do vašeho něžného holčičího společenství nepatří. Možná je mu líto a nevyrovnal se s tím, že už není jediným středobodem vaší pozornosti a nezvládl, že na prvním místě je teď logicky vaše dcera.

Muži a ženy někdy vnímají tuto situaci zcela odlišně. Zatímco ženy touží po ještě těsnějším sepětí celé rodinky, muži vnímají příchod dítěte jako svůj ‘pád z lopatky’, někteří dokonce na své děti žárlí a místo aby se aktivně zapojili do rodinného dění, vyčítají své ženě, že o ně se tak intenzivně a láskyplně nestará. A někdy trochu uraženě hledají zábavu jinde. Jestli je to mobil nebo kamarádi je celkem jedno.

Někteří se své otcovské role chopí až tehdy, když jsou děti trochu větší, ne tolik křehké a závislé a dá se s nimi dělat víc věcí.

Je nepochybné, že každá žena, i máma na plný úvazek, potřebuje od muže pozornost, uznání, pohlazení, zájem, kompliment i trochu toho svádění. Každá se chce cítit přitažlivá a žádaná a nejen plnit multifunkční roli hospodyně.

Pokuste se se svým mužem o svých potřebách promluvit, zajímejte se i o ty jeho. Jak on by si představoval naplněný váš společný život? Co mu přináší radost? Co ho baví dělat s dcerou?

Nepíšete, jestli jste zkusila navrhnout nebo zorganizovat nějakou společnou aktivitu vy a jak na to váš manžel reaguje. Nemusí vás nutně ‘brát na výlety’ on, můžete s nějakým nápadem přijít i vy. Pro vás všechny tři. Ať už je to návštěva ZOO, farmy se zvířátky nebo jen hezká procházka. Aby cítil, že o to stojíte a že s ním počítáte.

Pokud manžel dlouhodobě vaše návrhy odmítá a nechce s vámi o těchto věcech ani hovořit, pak přichází chvíle, abyste svůj přístup změnila vy. Zkuste omezit servis, který mu poskytujete. Nemyslím, že se přestanete starat o domácnost, vařit ap. Ale nedělejte mu služku. Zkuste ho prostě chvíli nechat být a zařídit si program s dcerou. Jen mu oznamte, jaké máte plány a jestli se chce přidat. Pokud ne, tak ne. Pokud můžete s malou občas odjet na víkend nebo na nějaký den k rodičům nebo ke kamarádce, udělejte to. Požádejte ho předem, aby se některý večer postaral o dceru (stará se o svou vlastní dcerku, nehlídá vám ‘vaše dítě’) a vyrazte s kamarádkami do kina, do divadla nebo na skleničku. Pokud odmítne, zkuste si zajistit jiné hlídání. Stýkejte se s lidmi, mějte vlastní aktivity, začněte řešit školku pro dceru. Naplňte v rámci možností svůj život aktivitami, které vás baví, stýkejte se s ostatními maminkami, i s dětmi se dá dělat spousta dětí.

A dost možná, že až změníte svůj přístup, budete radostná a naplněná a ne smutná a frustrovaná, začne se postupně měnit i on. Bude mu možná líto, že nemůže participovat na vašem zajímavém životě a sám projeví zájem a bude se chtít zapojit. Je to rada bez záruky, ale za pokus to určitě stojí.

Přeji vám hodně štěstí

Jana Řehulková

 

O čem přemýšlíte o vašem vztahu k partnerovi, dětem, sourozencům, rodičům či kolegům v práci vy? Popište mi svou situaci v diskrétní vztahové poradně a společně najdeme cestu dál. Osobně, po telefonu či emailem.